Vánoce sice mají být jedním z nejkrásnějších období v ruce, ale těšit se můžeme sebevíc – a život někdy míní jinak. Co se stane, nevybírá podle data v kalendáři. Většina z nás má tak ve své paměti nějaký vánoční zážitek, který sváteční dny dokonale zkazil. Ať už takový, který Vánoce „jen“ tak trochu zkazil, nebo opravdu smutný.
Prázdná židle
Moje nejsmutnější Vánoce byly určitě ty před třemi lety, protože jen několik dnů před nimi mi nečekaně zemřela milovaná babička. Vlastně se dá říct, že jsme ani žádné Vánoce neměli – na to zkrátka nikdo z nás neměl ani pomyšlení. Jen jsme se tak mechanicky najedli kapra a shodli se, že připravené dárky rozbalíme až někdy později, až na to bude aspoň trochu nálada. Což bylo až někdy ke konci ledna a spíš z povinnosti. Bylo mi tehdy dvacet, ale teprve tenkrát jsem nějak skutečně dospěla. Přestala jsem brát Vánoce jako svátek dětí, kterým jsem tehdy ještě pořád tak trochu byla, a začala si jich mnohem víc vážit jako období, kdy je rodina spolu pohromadě. Prázdná židle po babičce, kterou necháváme každý rok symbolicky volnou, mi to pokaždé připomene.
Eva, 23 let
Bez dětí to není ono
Ať si říká, kdo chce, co chce, Vánoce jsou hlavně o dětech – a pro nás jako rodiče je fuk, jak staré ty děti jsou. Stejně vás nejvíc potěší, když jim uděláte radost, ať už skvělým jídlem, nebo povedeným dárkem. Takže pro mě bylo nejtěžší, když se naše dvě děti rozhodly odstřihnout a strávit Štědrý den poprvé se svými partnery. Máme dvojčata, dceru a syna, a oba se dohodli udělat to před dvěma roky společně. Musím říct, že pro mě tehdy Vánoce nestály za nic, a i můj muž, i když by to nepřiznal, z toho byl špatný. Najednou jsme seděli večer u stolu sami dva, koukali na ta dvě prázdná místa a bylo nám prostě smutno, i když jsme se okřikovali, že už jsou ti dva dospělí a nemůžou tu s námi vysedávat věčně. Naštěstí vloni s námi byla opět dcera, tentokrát už i se svým manželem, a letos zas přijede syn s přítelkyní. Příští rok si to zase prohodí. A já jsem spokojená.
Iveta, 52 let
Místo klidu hromadné veselení
Moje představa o ideálních Vánocích je v klidu domova jen s nejbližšími lidmi, jak jsem ostatně odmalička byla zvyklá, navíc jsem hodně introvertní a nemám ráda jakékoli hromadné veselení. Moje tchýně je ale pravý opak, extrémně společenská a navíc s potřebou pořád někomu organizovat život. Několik let jsme s manželem odolávali, až loni jsme podlehli s nadějí, že pak zas budeme mít několik let pokoj, a slíbili, že na Štědrý den pojedeme v její režii na hory, jak to ona dělá každý rok.
Měli jsme tam být my dva, tchýně s tchánem, manželova sestra se svým mužem a jejich syn. Jenže když jsme dorazili, bylo všechno jinak – krom těchto lidí sezvala tchýně ještě také své dvě kamarádky z práce s jejich partnery, švagrovi přijel i bratr s rodinou… Nakonec nás u slavnostní tabule sedělo snad dvacet a polovina z toho pro mě byli cizí lidé. Cítila jsem se podvedená a hlavně to dopadlo přesně tak, jak jsem čekala, bylo to pro mě utrpení. Natož když mi pak i ti cizí lidi dávali dárky! Zatímco já neměla nic, protože jsem ani netušila, že tam budou. Ty tři dny přetvařování byly opravdu dlouhé a nikdy víc už mě k tomu nikdo nepřemluví.
Andrea, 30 let
Šestinedělní deprese se ještě zhoršila
Nejsmutněji mi na Vánoce bylo před pěti lety. S manželem jsme si nadělili předčasný vánoční dárek – na Mikuláše se nám narodila dcera, o skoro čtyři týdny dřív, než jsme čekali. Můj muž pracuje jako doktor v nemocnici, a na Štědrý den měl vypsanou službu. Původně jsme totiž mysleli, že miminko se narodí až pár dnů poté, a tak ji vzal dobrovolně, aby měli volno kolegové s dětmi, s tím, že u nás už to příště bude taky jinak. Jenže Adélka na svět spěchala a se službou už hnout nešlo. Takže jsem mu 24. ráno zamávala a pak strávila celý sváteční den v největší šestinedělní depresi, kterou to datum ještě notně přiživilo. V podstatě jsem jen brečela, pěkně v duetu s dcerou, a přála si jen, aby už byl ten den za námi. Neměla jsem z něj vůbec nic.
Klára, 36 let
Místo dokonalosti se všechno kazilo
Moje nejhorší Vánoce byly už nějak od začátku prokleté, prostě se tenkrát nedařilo vůbec nic. Naštěstí zpětným pohledem vlastně zas tak o moc nešlo a dneska už se tomu směju, ale tenkrát jsem měla pocit, že se proti mně všechno spiklo. Byla jsem čerstvá novomanželka, navíc v novém bytě, a tak jsem chtěla, aby naše první Vánoce v těchto kulisách byly dokonalé. Místo toho se pokazilo, co mohlo.
Cukroví, výzdoba, sváteční tabule, zkrátka všechno. I to, co jindy zvládám levou zadní, mi najednou nešlo, takže jsem servírovala polosyrové řízky, salát se skoro nedal jíst, do toho jsem pozorovala křivý oškubaný stromeček, který manžel donesl 23. večer a jiný už nesehnal. Nejhorší bylo, že jsem měla vymyšlené dokonalé dárky, ale protože jsem většinu vymyslela až v prosinci a objednávala přes internet, polovina nestihla dorazit a já svému muži pod stromkem v pláči vyprávěla, co všechno měl dostat. Naštěstí to vzal s humorem a mně už dnes taky přijde, že jsem vyváděla zbytečně. Ale poučilo mě to aspoň v tom, objednávat dárky včas.
Míša, 31 let
Ježíšek v nemocniční posteli
Nejhorší Vánoce jsou bezkonkurenčně ty, které strávíte v nemocnici. Mně se to podařilo hned dvakrát a těžko říct, kdy to bylo horší. Poprvé jsem to zažila ještě jako dítě, bylo mi tuším dvanáct nebo třináct a měla jsem zánět slepého střeva. Takže kromě ležení v nemocnici jsem ani nemohla jíst žádné dobroty. Rodiče s bráchou tenkrát přišli na Štědrý večer za mnou a „slavili“ jsme u mé postele, ale stejně to nebylo ono. No a před šesti lety jsem najednou musela akutně na ženskou operaci a skončila ve špitále tři dny před Vánoci.
Doma nebylo ještě nic připravené, dárky pro děti schované všude možně a samozřejmě nezabalené, takže jsem manželovi po telefonu diktovala, co kde najde, a stejně samozřejmě část věcí donesl Ježíšek až dodatečně. Dětem bylo tehdy 6 a 8 let snažily se to nést statečně, i můj muž dělal, co mohl, a já, místo abych přemýšlela, jak na tom jsem, jsem jen lítostivě řešila, že jsem jim zkazila Vánoce. Na Štědrý den jsem je pak skoro vyháněla z nemocnice. Pustili mě až na Nový rok a jen doufám, že žádné do třetice už nikdy nebude.
Lucie, 45 let
Předvánoční rozchod
Jako dítě jsem nejhůř nesla Vánoce, kdy jsem nedostala psa – ačkoli jsem o něj prosila celý rok a opravdu věřila, že mi ho Ježíšek přinese. Když se to nestalo, nemluvila jsem s rodiči snad měsíc, dneska na to opravdu nejsem pyšná. Z těch „dospělých“ svátků nerada vzpomínám na ty, když mi bylo dvaadvacet. Měsíc před nimi se se mnou rozešla moje první velká láska. Byli jsme spolu pět let a nečekala jsem, že to přijde. Navíc to bylo kvůli jiné holce a já je spolu těsně před Vánoci potkala v obchodě. Štědrý den jsem tenkrát celý probrečela v posteli a vylezla jen na večeři. Dneska už se tomu samozřejmě skoro směju, jsem léta šťastně vdaná. A nejvíc mě mrzí, že jsem tak kazila Vánoce nejen sobě, ale i rodičům. Máma mě naštěstí mockrát ujistila, že od toho tu přece rodiče jsou.
Lenka, 38 let