Vícegenerační soužití: ano, či ne?

Alena a Jaroslav

Alena a Jaroslav bydlí v malém domku na okraji Prahy. Jejich dvě dospělé dcery se odstěhovaly ke svým partnerům, a tak je v nenápadné řadovce najednou spousta místa. Přesto v ní žijí sami a nehodlají na tom nic měnit, ačkoli Jaroslavův téměř osmdesátiletý otec bydlí sám v bytě v Mělníku.

„Manžel si s otcem nikdy nerozuměl, mají dost komplikovaný vztah v podstatě od Jardova dětství a několik let spolu vůbec nepromluvili. Nyní vydrží pohromadě bez hádání tak hodinu, pak už spolu v jedné místnosti nemůžou být. Neumíme si ani jeden představit, že by tady tchán byl s námi,“ vysvětluje Alena. „Samozřejmě teď je situace celkem snadná, protože dědeček je na svůj věk ve skvělé kondici a zcela samostatný, takže nás ani nepotřebuje. Ale mluvili jsme o tom, co bude, až se jeho zdraví zhorší a nebude moct žít sám.“

Tento názor zní asi leckomu velmi tvrdě. Je přece povinností dětí se o své rodiče postarat, když jsou staří. Jenže pokud byly vztahy léta pošramocené, napravují se s přibývajícím časem stále hůře. „Dcery byly kdysi špatné z toho, jak se k sobě jejich otec s dědečkem chovají,“ říká Alena. „Bylo jim dědy líto. Jenže ony ho vidí jen jako toho starého laskavého dědečka. Jarda takový pohled mít nemůže. Nezačne mít despotického panovačného tátu najednou rád jen proto, že zestárl.“ Alena se nejvíc bojí toho, že přítomnost tchána v jejich domácnosti by pošramotila vztahy v celé rodině. „Nevadilo by mi starat se o něj, pokud by nás jinak nechával na pokoji a dopřával nám vlastní život. Ale to nikdy neuměl a právě proto se s Jardou nesnesou. Je to dospělý padesátiletý chlap a tchán s ním pořád zachází jako s malým děckem. A s přibývajícím věkem je to spíš horší.“

Lucie a Michal

Lucie a Michal jsou manželé 15 let a poslední tři roky žijí v jednom domě s Lucčinými rodiči. „Dům jsme kupovali s tím, že ho postupně zrekonstruujeme a vytvoříme v něm druhý byt, kde jednou budou žít naši. Michal už rodiče nemá, oba jsme jedináčci, a tak nám to přišlo logické. Proč za rodiči jezdit přes sto kilometrů, když je můžeme mít u sebe.“ Manželé si současnou situaci velmi pochvalují. „Táta ještě částečně pracuje, maminka už je v důchodu a dělá babičku na plný úvazek. Vyzvedává děti ze školky, zabaví je během dne, než přijdeme z práce, dokonce se snaží s nimi dělat úkoly,“ vypráví Lucie.

„Přesto jsme museli na začátku nastavit jasná pravidla. Dům jsme zrekonstruovali tak, aby naše bydlení a bydlení rodičů bylo oddělené. Nechtěli jsme společnou domácnost, kde budou v kuchyni hospodařit dvě ženské a večer se v obýváku pohádáme, na co se budeme dívat v televizi. Naši mají vlastní prostor, kde jsou svými pány, a respektují naše soukromí stejně jako my to jejich. Jen děti si s tím hlavu vůbec nelámou a berou celý dům jako jedno velké hnízdo. A my jsme klidní. Rodiče jsou už přece jen starší a takhle víme, že se o ně můžeme kdykoli postarat, bude-li třeba.“

Jsou-li vztahy v rodině pošramocené, společné soužití není moc dobrý nápad. Lidé se s věkem stále hůře přizpůsobují a těžko hledají kompromisy. Věci, kvůli kterým se s rodiči neshodnete, se ještě vyostří, může pak dojít k situaci, kdy vy si připadáte využívaní a oni pouze trpění ve společné domácnosti.

Pokud se rozhodnete žít s rodiči pod jednou střechou, nastavte si od začátku určitá pravidla, která budou obě strany dodržovat. To, že žijete v jednom domě, vás nezavazuje k tomu, žít podle představ druhých. Uspořádejte si domácnost tak, abyste respektovali své soukromí a žili i nadále tak, jak vyhovuje vám. Stejnou možnost dopřejte i rodičům. Vzájemná výpomoc je jedna z největších výhod společného soužití. Rodiče rádi pomohou s hlídáním vnoučat, vy se jim zase postaráte o nákupy. Nic z toho ale nesmí být samozřejmé a automaticky brané jako povinnost. Cizí lidi také prosíte a děkujete jim, nezapomínejte na to tedy ve vlastní rodině.

ČTĚTE TAKÉ:
Hledá se ideál mužské krásy

ČTĚTE TAKÉ:
Alice Bendová má jasno: Rozvod ano, střídavá péče ne!