Vlasty pětiletý vnuk nerespektuje nic a nikoho. Jeho bujné ego živí zvláštní výchovný přístup jeho rodičů, jeho hlídání je rok od roku náročnější. Jenže Vlasta má i dvě vnučky, jak nedělat rozdíly?
Rodiče vnučka respektují, vnuk nerespektuje nic a nikoho
Na narození vnoučka jsem se pochopitelně moc těšila, je to po letech první kluk v celé širší rodině. Dcera má dvě holčičky, dvojčata, která jsou jen o půl roku starší než vnouček, a tak jsem si v hlavě malovala, jak budu v létě děti brát na chatu k Sázavě, tak jako jsme s mužem brávali své děti. Ty tam bývaly celé dva měsíce nevýslovně šťastné. Jenže člověk míní a život mění. Je mi až stydno, když přiznám, že svého pětiletého vnuka nezvládám. Dokonce jsem kvůli němu ze zvědavosti šla na několik přednášek o výchově, abych pochopila „výchovný styl“, který razí má snacha. Jenže po první hodině přednášky mi bylo jasné, že snacha nedodržuje nic.
Přednášky se mi oproti očekávání moc líbily. Psycholožka, která přednášela, byla v mém věku a metoda „Respektovat a být respektován“ mi přišla s malými výhradami rozumná. Můj syn a snacha však metodu aplikují poněkud polovičatě. Vnuka respektují absolutně, vnuk ale nerespektuje nic a nikoho. Navíc je nadprůměrně chytrý a bystrý, a tak za svého pohodlného a flegmatického otce převzal vedení rodiny. Hlídání vnuka je v posledním roce doslova očistec. Bohužel se mu těžko mohu vyhnout, dvojčata hlídám běžně a nesnesla bych dělat mezi vnoučaty rozdíly. A tak jsem i tento rok měla na Sázavě opět všechny tři děti, a narovinu říkám; už nikdy víc!
Jak se vyvíjel Vlasty příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Dva týdny, na které nerada vzpomínám
Ocitla jsem se v poměrně patové situaci, která se prolíná do vztahů v celé rodině. Ze všeho jsem hodně nešťastná, neboť působím dojmem, že nemám vnoučka ráda, že preferuji dcery dvojčata. Jenže co si za ty dva týdny dvojčata od vnuka zkusila, je na román!
To, že někdo v jakékoliv dětské skupině přirozeně velí, je běžné, ale způsob, jakým to probíhalo u nás, byl hrozný. Vnuk holky doslova šikanoval. Bil je, nadával jim, bral jim hračky, ničil věci, jedno z dvojčat ve vzteku několikrát zle pokousal a zbil. Když děti jedly, musela jsem být poblíž, vnuk byl schopný holkám vzít z talířů, co mu chutnalo, když se holky bránily, ztropil šílenou scénu. Buď byl agresivní a kousal, nebo tvrdil, že mu holky ublížily. Obvykle pak volal mámě (má svůj mobil) a ta telefonovala mně – což bylo strašně nepříjemné. Někdy dokonce volala kvůli dvojčatům i dceři.
Vnoučka mám nekompromisně zakázáno trestat, tresty údajně k ničemu nejsou. S vnukem mám vše v klidu probrat, vysvětlit, zopakovat, projevit pochopení… Pokud se rozhodne dělat něco, s čím nesouhlasím, mám na něj nechat dopadnout důsledky jeho rozhodnutí – prý ať se učí zkušenostmi. Do určité míry s tím souhlasím, ale co dělat, když ve vedru nechce pít, nosit klobouček nebo se namazat krémem apod.? To ho mám nechat spálit, ať si to pamatuje? Ani snacha to pochopitelně nedělá. Vnuka v takových chvílích přemlouvá a uplácí, aby dosáhla svého. Jenže svého dosáhne on, dobře ví, že si v takové chvíli může nadiktovat, cokoliv chce. A tak myslím, že tyto situace vyhledává naprosto záměrně.
Pokračování 3 / 4
Soukromá školka, soukromá škola, co bude dál?
Před rokem, když jsem problémy s vnukem začala mnohem více vnímat a řešit, mi kamarádka pedagožka říkala: „Počkej, až půjde do školky, pak už to budou muset nějak řešit!“. Ano řešili; po dvou dnech ve státní školce přešel vnuk do soukromé školky. Ale i tam měl problémy, a tak byl nějakou dobu se snachou doma, až se konečně podařilo najít „tu správnou“, velmi drahou, soukromou školku. Školu už má snacha vyhlédnutou…, také soukromou.
Víte, vnuka mám přes všechny negativní věci moc ráda, a tak o něj mám strach. Když jsem na chatě viděla, jak se od něj dvojčata během pár dní snaží oddělit, jak se před ním zavírají do pokoje, i když ho dřív zbožňovala a byla schopná se kvůli jeho přízni skoro poprat, říkám si, jak bude vnuk „fungovat“ v běžném životě? Všimla jsem si toho už na hřišti, když vnuka hlídám u syna. Děti, které se s ním dříve kamarádily, se od něj odtahují a jejich maminky jsou stále „ve střehu“. Děti, se kterými se nyní kamarádí, jsou zvláštní. Buď jsou v jeho područí; jsou výrazně mladší, viditelně méně inteligentní (což nemyslím nijak zle), nebo jde o děti ze sociálně slabších rodin, které v okolí také bydlí a bývají to pěkní „vejlupkové“, kteří si s vnukem „notují“. Jak to bude asi pokračovat ve škole?
Pokračování 4 / 4
Syn nic řešit nechce a snacha je psycholog
Asi mě budete podezírat z toho, že si tu vylévám srdce a se synem jsem nemluvila. Mluvila, a mnohokrát! Jenže on je flegmatik, má vše „na háku“, jak říká jeho otec. Vždy mi řekne: „Mami, prober to s ženou, ta tomu rozumí víc.“ prostě dává ruce pryč a chce mít klid.
Se snachou moc komunikovat nejde, má svou pravdu a navíc se profesně zabývá lidskou psychikou (je kinezioložka), a tak se při takových hovorech vždy staví do pozice „fušuješ mi do řemesla“.
Také jsem si říkala, že se třeba vše vyřeší tehdy, až bude mít vnuk nějakého sourozence. Jenže další dítě neplánují. Snacha mi jednou řekla, že se ve vnukovi snoubí tolik energií, sil a talentu, že cítí, že další dítě by vyrůstalo v jeho stínu, což by pro onoho imaginárního potomka prý bylo zhoubné. Tolik jsem se na vnoučata těšila, tolik měla plánů! Nyní se pomalu bojím, co se při dalším hlídání odehraje. Moc mě celá situace trápí, hlavně kvůli budoucnosti vnuka.