Všichni jezdí na dovolenou, jen my zas sedíme doma

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Miluju cestování. A můj muž ho nesnáší. Oba jsme v tomhle tak rozdílní, že nechápu, jak jsme se vůbec mohli dát dohromady. Jenže zatímco on se přetvařoval a překonával první tři roky – přesně do svatební cesty, já trpím dalších dvacet. Až na pár vzácných výjimek, o které jsem se vždy postarala já, sedíme doma za pecí nebo vyjedeme na naši chalupu, kterou máme asi dvacet kilometrů od domova. Manžel je spokojený, ale já bych chtěla ještě poznat i něco jiného než les za domem.

Všichni jezdí na dovolenou, jen my zas sedíme doma

Každý rok, když se blíží léto, zažívám smíšené pocity. Něco mezi smutkem, vztekem, lítostí – a k tomu naivně pokaždé i trochu naděje, že třeba letos konečně… a ono pořád nic. Zase strávíme čtrnáct dní na chalupě – na kterou přitom jezdíme víkend co víkend. Manžel je tam štěstím bez sebe, neustále něco opravuje a vylepšuje. Já jsem odsouzená k stání u plotny a procházkám v lese, kde už znám nazpaměť každý kořen.

Mně by vůbec nevadilo, že je manžel chalupář a kutil. Naopak, jsem ráda, že se v něčem našel, má svůj koníček a nevymýšlí hlouposti jako spousta chlapů v jeho věku. Do hospody nechodí, pivo si radši sám vychladí ve vlastnoručně vyrobeném sklípku a jediné ženské, které ho zajímají, jsou prodavačky v železářství.

Jenže když já mám pochopení pro jeho zájmy, proč nemá on pro ty moje? Odjakživa jsem toužila hodně cestovat. Vyrůstala jsem ještě za minulého režimu, revoluce nás zastihla jako mladé manžele s malými dětmi. Před ní, když jsme spolu chodili, jsme se stihli podívat do Maďarska a k Baltu. Z dnešního pohledu asi nejde o nijak atraktivní destinace, ale já tenkrát byla nadšená, cestování do jiné země se mi strašně líbilo. A když se nám na svatební cestu podařilo odjet do Jugoslávie, nemohla jsem být šťastnější.

Proč bych měl někam jezdit, co tam uvidím?

Ovšem oč víc se tohle líbilo mně, o to méně manželovi. Zpětně si říkám, jak se mohl dokázat na těchto třech dovolených tak dobře přetvařovat a vypadat, že ho to baví. Po revoluci, jakmile se otevřely hranice, jsem se těšila, jak začneme poznávat minimálně Evropu. Byla jsem ochotná spát klidně pod stanem nebo v nejhorších hotelech a jíst cokoli, jen abych se někam podívala. Ale můj muž mě šokoval: „Mě už nikam nedostaneš, ty tři výjezdy mi bohatě stačily. Nic nového tam nezažiju, tak proč se někam harcovat za tolik peněz.“

Nevěřila jsem svým uším. „Copak ty nechceš vidět, jak to vypadá třeba ve Francii, v Egyptě, nebo ještě dál?“ nechápala jsem. Prý ne. „Lidi jsou všude stejný, moře už jsem viděl, hory tady máme, víc nepotřebuju.“

Malé děti nás tenkrát dost zaměstnávaly, a tak šly mé sny beztak k ledu. Ale pořád jsem doufala, že manžel časem změní názor, obzvlášť poté, co se čím dál víc přátel a známých v našem okolí vracelo z nejrůznějších exotických cest s nádhernými fotkami. Jenže to bylo spíš naopak – ještě se víc se zasekl. „Nebudu další, kdo soutěží a chlubí se, kde nejdál byl, to po mně nechtěj.“

Koupě chalupy znamenala konec cestovatelských snů

Místo toho jednoho dne přišel s vítězoslavným úsměvem – a oznámil, že našel chatu. Kousek od našeho bydliště, ve skvělém stavu, stačí „jen trochu“ vylepšit. „Děti budou na čerstvém vzduchu, vlastní zahrádka, co bys chtěla…“ vydíral mě přes potomstvo. A tak jsme chatu koupili a já tušila, že tím mé cestovatelské sny berou definitivně za své. Z malého vylepšení se vyklubala kompletní rekonstrukce a my následující roky trávili každou volnou chvíli tam a dřeli.

A tak to trvá v podstatě dodnes. Zmíním dvě čestné výjimky – prodloužený víkend v Paříži, na který jsem pracně šetřila, nadělila ho sama sobě k narozeninám a manžela tam prakticky unesla. A týden ve Španělsku, který se zrodil stejným způsobem. V obou případech jsem já byla nadšením bez sebe a vedle mě se co noha nohu mine vlekl brblal, který nadával na všechno kolem. Já si ale radost zkazit nenechala. Nicméně pak už se mi ho nikdy přemluvit nepodařilo.

Štve mě, jaký je sobec. Copak by ho jednou za rok týdne nebo dva zabily? Já jsem mu splnění jeho přání umožnila, proč totéž nedokáže on? Ještě horší je, že nejsem taková, abych se zdravě naštvala a jela sama. Přece jen mi je skoro padesát, jazyky moc neumím a jako samotná ženská bych se asi necítila dobře. Děti se navíc v tomhle „potatily“ a to mě mrzí snad ještě víc. Co bych za to já, být dneska mladá, dala – vždyť ty možnosti jsou úžasné. Syn i dcera jsou ale radši v Česku na čundrech. To jim nikdo nebere, ale proč nevezmou batoh a nevyrazí poznávat i jiné země? Já mít odvahu, jedu hned.

Takhle jsme každý rok zase jen víc a víc zapšklá a tiše závidím těm, kdo se někam podívají.

Jitka, 49 let

Další články z rubriky

Zpověď rodičů: Jak nám děti zkazily sex

Zpověď rodičů: Jak nám děti zkazily sex

Včera | Každý, kdo má dítě, ví velmi dobře, jak ten prcek dokáže zkomplikovat sexuální život. A co potom,…

PETRA (40): Nemohla jsem otěhotnět, a tak mě přítel sledoval

PETRA (40): Nemohla jsem otěhotnět, a tak mě přítel sledoval

Včera | 13 | Petra prožívala velkou lásku a velmi toužila po miminku. S partnerem se jí však nedařilo počít, což…

8 vět, které rozhodně nechcete od muže slyšet v posteli

8 vět, které rozhodně nechcete od muže slyšet v posteli

20. 5. | Mužům občas chybí v chování k ženám diplomacie a takt. Nejhorší pak je, když k nevhodné situaci…

Máte tajemství? Co ženy skrývají před svými partnery?

Máte tajemství? Co ženy skrývají před svými partnery?

18. 5. | Říkáte pravdu za každou cenu, nebo se občas raději uchýlíte k milosrdné lži? Které věci by podle…