S Martinem jsme se poznali před necelými čtyřmi lety na poznávacím zájezdě. Já tam jela s kamarádkou, on s tehdejší přítelkyní. Seděli před námi v autobuse na sedačce a během putování Norskem jsme si docela padli do noty a bavili se. Při loučení jsme si vyměnili kontakty kvůli vzájemnému poslání fotek a já si pak s Martinem začala psát. Asi půl roku po dovolené se s tou slečnou rozešli, byli spolu sedm let a prý se to „přechodilo“. Po nějaké době mě pozval na večeři – a bylo to.
Martin pracuje jako zvukový technik v rádiu a já v pobočce cestovní kanceláře. Oba máme vystudovanou vyšší odbornou školu. Když jsme spolu začali chodit, o penězích jsme se zpočátku vůbec nebavili. Bydleli jsme každý ve svém podnájmu, on sám, já s kamarádkou. Společné aktivity jsme platili zhruba půl napůl, obvykle Martin o něco víc, protože byl gentleman a často trval na tom, že mě zve na večeři a podobně.
Když jsme po roce a půl došli k myšlence, že bychom mohli bydlet spolu, došlo zákonitě i na probrání finanční situace. Martin bral tehdy asi o pět tisíc čistého víc než já, oba jsme se pohybovali okolo českého průměru. Rozdělili jsme se úměrně našim příjmům o výdaje a všechno fungovalo bez problémů, až mě to samotnou překvapilo. O to hůř současnou situaci v naší domácnosti nesu.
V cestovní kanceláři pracuju už osm let. Jako řadový pracovník na pobočce jsem měla plat opravdu průměrný. Ale letos v létě přišlo překvapení – dosavadní vedoucí se rozhodla jít dřív do důchodu a její místo nabídli mně. Vlastně to asi bylo logické, protože kromě ní jsem tam nejdéle. Samozřejmě jsem kývla a ani se toho moc nebála, protože většinu její práce už jsem znala, naše pobočka je navíc malá, je nás tam jen pět.
Když jsem tu novinu přinesla domů, Martin měl samozřejmě radost a gratuloval mi, obzvlášť když jsem ho ujistila, že časově se na tom v podstatě nic nezmění a rozhodně nebudu v práci muset trávit dny i noci. Pak se zeptal, kolik mi přidali.
„To je na tom nejlepší, vypadá to, že budu mít o nějakých dvanáct třináct tisíc víc, než teď!“ pochlubila jsem se. Přítel najednou vypadal velmi zaraženě a ztichl. „To je teda něco,“ prohodil jen potom. Já byla rozjařená, tak jsem si toho zas tak nevšímala, ale že je něco špatně se ukázalo naplno ve chvíli, kdy jsem o pár týdnů později poprvé přišla s novou výplatní páskou. Podle ní jsem opravdu brala o sedm tisíc víc než Martin. Chtěla jsem proto trochu probrat naše finance. Doteď víc na byt přispíval on, teď jsem to chtěla pozměnit. Myslela jsem si, že to ocení a bude rád, ale místo toho na mě začal křičet!
„Co to jako má bejt, to si myslíš, že jsem nějakej chudák, co se nechá vydržovat holkou nebo co?“ vyjel na mě, a když jsem jen mlčky zírala, využil ticha a v podobném duchu přidal několik dalších vět.
„Já nevím, kvůli čemu se rozčiluješ, to je přece normální, že se podělíme o náklady podle toho, kolik kdo bere, to není žádný vydržování… až přidají tobě, zase se to podle toho přizpůsobí,“ vysvětlovala jsem. Ale jako bych píchla do vosího hnízda. Absolutně o tom nechtěl slyšet.
Pokrčila jsem tedy rameny a považovala to za uzavřené. Aspoň budu moct dobře spořit, říkala jsem si. Jenže Martina špatná nálada od té doby nepřešla. Nejdřív se mnou týden v podstatě nemluvil a pak se začal chovat – no, jako malý kluk. Pořád dělá různé naschvály, o kterých vůbec nevím, co si myslet.
Buď má období, kdy je přehnaně spořivý, a nebo naopak přijde měsíc, kdy jen rozhazuje – přitom ale utrácí peníze za hlouposti. Může si samozřejmě koupit, co chce, ale on si pořizuje věci, které vůbec nepotřebuje – a hlavně o kterých vždycky sám říkal, že by je nechtěl.
Připadá mi, že si (mi) tím chce jen dokazovat, že si to může dovolit. A naopak tou spořicí fází jako by ze sebe chtěl dělat chudáka, který ukazuje, jak je na tom špatně. Přitom dobře ví, že to není pravda, špatně se rozhodně nemá.
Úplně mě přestalo těšit s ním něco podnikat. Když se chystáme třeba do kina, najednou si hodinu před odchodem vzpomene, že si to vlastně nemůže dovolit. Když navrhnu, že to zaplatím, buď se (naoko?) urazí, nebo s ublíženým výrazem na to přistoupí a pak po zbytek večera poslouchám, jak je to trapné. Stokrát jsem ho ujišťovala, že je mi tohle úplně jedno a ať to neřeší, ale jede si to svoje jako kolovrátek.
Když už se hecne a pozve mě třeba na večeři, řekne vždycky „Dej si, co chceš“, ale pak teatrálně vzdychá, vyberu-li si něco, co je podle jeho názoru zbytečně drahé. Přitom jde o jídla, která jsme dříve běžně jedli a na která mě zval, takže dobře vím, je to jen divadélko a ve skutečnosti to žádný problém není.
Nedaří se mi ani nalákat ho na program, který vymyslím já. Ať je to cokoli, obvykle řekne. „To je pro mě moc drahý“, „Miláčku, to si můžeš dovolit ty, ale já ne“, „Hm, tam ale budeš muset sama“ a podobně. Že jsme takové akce dřív podnikali, vůbec nebere v potaz. A když vymyslím něco, co nestojí nic, třeba výlet do přírody, tak zas celou cestu remcá, že je chudák, který na nic lepšího nemá.
Ty jeho ironické poznámky a stížnosti už docházejí úplně do absurdna a vůbec neodpovídají realitě. Už jsem si i snažila si s ním o tom promluvit, ale Martin se na téma peníze odmítá bavit, naprosto se zasekl.
„Mě to nezajímá, vůbec s tím za mnou nechoď,“ odmítá jakékoli pokusy. Nevím, co s tím dělat, ale už mě to takhle nebaví. Z našeho vztahu zmizela veškerá radost a uvolněnost, panuje tam jen napětí a z mé strany čím dál víc vztek, proč mi tohle dělá. Jako by snad bylo nějaké provinění, že člověk dobře pracuje a má za to adekvátní odměnu.
Čekala bych, že mě vlastní partner podpoří a bude mít radost, a ne že mě bude pořád shazovat. Říkám si, co v tom doopravdy je, protože Martin se opravdu změnil k nepoznání. Jestli to takhle půjde dál, neumím si představit, že bychom spolu dál byli.
Sabina, 30 let
Foto: Profimedia.cz