Vzdychání za ztracenou láskou může být návykové

Já se bohužel nemohu vzpamatovat z odchodu maminky - i když je mi už 61 a ona zemřela před 7 lety. Souhlasím s janickou1. A věta v článku, že by mi toto trápení aktivovalo v mozku nějaké hormony štěstí, je naprostý nesmysl - řečeno slušně!

Jasně, vždycky to bolí... ale jednou jsem četla radu, že emoce se musí hodně hluboce prožít - po rozchodu klidně celou noc brečet, křičet, mlátit do zdi... a pak to bude dobrý... budete se divit, ale pomáhá to... =) A pak si musíte najít něco, co vás z toho spolehlivě dostane... sport, hudba, filosofie =)

ani já ne... po rozchodu... 3 měsíce :-((

Netušila jsem ,že rozchod s přítelem na mě tak špatně zapůsobí a já nedokážu na něj denně nevzpomenout.Tato ztráta se mě hluboce dotkla a přeji si,abych se dokázala přes to přenést.Je to již dva měsíce,ale zatím marná snaha má.To,co jsem s ním prožila,mi každou chvíli něco připomene,bylo toho hodně a vzpomínka mě bolí.(Nebo spíš rozchod).

Margareta zcela zjevně nemá pojem o tom,co to vlastně znamená,opravdová láska a cit.Mě opustil manžel před 15ti lety,maminka taktéž,a dodnes s tím smířená nejsem a NIKDY NEBUDU:-)Čas prý rány zahojí-není to pravda,ostatně pravda je přece relativní pojem:-)Nicméně jsou mezi námi tací,kteří jsou "splachovací",těm závidím,s ničím si nelámou hlavu,a starosti si nepřipouštějí.Že by chudí duchem?????

..naprostý souhlas s janickou1

Soudit míru utrpení druhých je blbost, když nejste v kůži dotyčných, tak se to kecá - viz Margareta. Každý člověk je jiný a snáší různé věci různě a stejně tak má každý může prožívat různě hluboké city. Podobné články některé věci moc zjednodušují a zlehčují

půl roku to je velmi dobré, znám ženské, které truchlí po úmrtí manžela i 17 let, a to považuji za blbost.Jsou to ženské, které neumí žít BEZ NĚHO, byly závislé na něm, neumí si vytvořit sami program dne.

Tak proto jsem se za půl roku nepřenesla přes ztrátu přítele