Možná se zdá, že vztahy na dálku jsou doménou dnešní doby, kdy řada mladých lidí dlouhodobě pobývá v zahraničí, ať už jako studenti, nebo kvůli práci. Ve skutečnosti ale podobnými zkouškami procházela i řada našich rodičů – kvůli vojně. A zvládali to bravurně!
„Máma o tom s oblibou dodnes vypráví. S tátou se seznámili ve vlaku, právě když jel na opušťák domů. Byl ze sousedního města, a samozřejmě vojnu trávil na opačném konci republiky. A tak si celou dobu hlavně psali, vídali se jednou za mnoho týdnů. A přesto to zvládli. Tenkrát jim to totiž nepřišlo nijak divné, takových párů byla spousta,“ popisuje 30letá Taťána.
Ona sama by prý ale asi nic takového nedokázala. „Na jednu stranu lidi, co to zvládnou, obdivuji, na druhou je mi jich vlastně líto a nechápu je. Řeknu to asi dost hloupě, ale na světě je přece tolik lidí – tak proč si to zbytečně komplikovat? Láska znamená, že ti dva spolu chtějí trávit každou volnou chvíli, ne být závislí na telefonu nebo skypu a vídat se jednou za čas,“ tvrdí.
Bez fyzického kontaktu a společných zážitků je to těžké
Přitom právě díky moderním technologiím se zdá, že období odloučení může být snesitelnější. Zatímco naše maminky nedočkavě prohlížely poštovní schránku a čekaly několik dnů na dopis nebo se jim čas od času podařilo ukrást pár minut v telefonní budce, dnes stačí sednou k počítači, zapnout skype a webkameru a můžete konverzovat donekonečna a svůj protějšek vidět. O emailech a smskách ani nemluvě. A přesto to nestačí.
„Něco jiného asi je, když jste s někým řadu let a pak odjedete třeba na několik týdnů. Tomu se podle mě ani nedá říkat vztah na dálku, zkrátka se načas odloučíte. Ale v počátcích vztahu, natož když se seznámí dva lidé, kteří pocházejí třeba z různých koutů světa, je podle mě jen malá šance na úspěch, chemie nechemie,“ myslí si 26letá Kristýna. Mluví z osobní zkušenosti.
„Před dvěma lety jsem na prázdniny odletěla do USA. Tam jsem se seznámila se Slovákem, který tam dlouhodobě žil. Strávili jsme spolu celé léto, říkali si, jak se milujeme a že nám to určitě vydrží i poté, co se vrátím domů. Zbýval mi jeden ročník vysoké školy, plánovali jsme, že ho dodělám a pak za ním odletím znovu, na neurčito. Ale odloučení jsme nakonec nezvládli. První dva tři měsíce jsem se opravdu snažili, denně skypovali, dokonce mi poslal balíček k narozeninám. Ale postupně konverzace vázla, oba jsme cítili, že to vyprchává. Ještě jsme to několik dalších měsíců zkoušeli udržet, ale nešlo to. Chyběl tam ten fyzický kontakt, společné zážitky – bez nich láska vyprchala. Nakonec jsme si to přiznali a ukončili to,“ vypráví.
Odloučení dává příležitost k nevěrám
34letá Jitka ale nesouhlasí s tím, že po dlouholetém vztahu je odloučení lépe zvládnutelné. Přesvědčila se o tom sama. „Po mé zkušenosti bohužel musím říct, že z mého pohledu jakékoli delší rozdělení vztah vážně ohrožuje. Nemůžu mluvit za ostatní, ale u mého partnera to působilo tak, že se najednou cítil, jako by v žádném vztahu nebyl. Když s někým žijete, je asi cesta k nevěře složitější. Ale on, když dostal pracovní nabídku ze zahraničí, se tam začal chovat jako utržený ze řetězu. A já o tom nejdřív vůbec nevěděla,“ popisuje.
„Čekala jsem věrně v Česku, domluva byla, že pokud tam vydrží půl roku, přistěhuju se za ním. A když jsem to po tom půlroce začala plánovat, najednou se ošíval a nechtěl. Instinkt už mi napovídal, a tak jsem za ním přiletěla. Přiznal, že měla najednou po osmi letech pocit, že si musí ještě užít, jako by z něj spadly nějaké řetězy. Měl tam snad osm nebo deset holek. Takže jsem zpátky a přemítám, kam by náš vztah nakonec dospěl, kdyby neodjel. Jestli by mě jednou podváděl tak jako tak, nebo to v něm probudila jen tahle příležitost.“
Dočasné rozloučení je nejlepší zkouškou vztahu
To 31letá Lenka má přesně opačnou zkušenost. „Na vysoké škole jsem měla možnost odjet na rok studovat do Německa. S přítelem jsem v tu dobu byla už šest let. Dlouho jsem to zvažovala. Pořád mi v hlavě běhalo, sedmiletá krize, teď se bude rozhodovat, co s námi dál, a já mám na rok odjet? To přece nejde. Navíc přítel mě v odjezdu podporoval a já začala být podezřívavá, že se mě chce zbavit. Ale pak jsem si řekla – co může být lepší zkouškou našeho vztahu než tohle? Takže jsem odjela. Za ten rok jsme se viděli asi pětkrát – dvakrát byl Michal za mnou, několikrát já v Česku. Nebyli jsme ani v kontaktu denně, a přesto ani jeden z nás neměl pocit, že to náš vztah ohrožuje. Když jsem se vrátila, navázali jsme přesně tam, kde jsme skončili. A mně to do další let dodalo obrovskou jistotu,“ shrnuje.
Vzdálenost pomáhá ujasnit si, co chcete
Zato 25letá Míša si teprve díky pobytu v cizině uvědomila, že svého partnera nemiluje. „Byli jsme spolu asi rok. Měla jsem pocit, že je to fajn, i loučení bylo intenzivní, ale když jsem odletěla, po několik dnech jsem si překvapeně uvědomila, že mi Roman vůbec nechybí. Zatímco on mi pořád psal maily, smsky, chtěl si volat, já si na něj vzpomněla sotva večer jednou stručnou zprávou. Je jasné, že vždycky je to těžší pro partnera, který zůstal doma ve známých kulisách, než pro toho, kdo má v nové zemi pořád co dělat a objevovat,“ připouští a pokračuje:
„Ale já zkrátka poznala, že to není ono, že jsem byla ve vztahu s někým jen proto, aby ten vztah byl. Když se kolem mě v Anglii motal opravdu pěkný a fajn kluk, měla jsem co dělat, abych nepodlehla – i to byl důkaz. Ale odolala jsem a rozhodla se říct Romanovi o rozchodu až po návratu, přes telefon by mi to připadlo dost zbabělé. Jenže nakonec to byla chyba – rozchod byl opravdu ošklivý, protože jsem byla upřímná a řekla mu, že jsem si to uvědomila hned. Nemohl mi odpustit, že jsem ho nechala ještě dalších pět měsíců v nevědomosti. A já se mu zpětně nedivím, měla jsem to říct dřív.“
Po ničem nepátrat a věřit, to je jediná cesta
„Myslím, že za vztah na dálku se dá považovat i takové to víkendové chození,“ přemýšlí 20letá Jarka. „Můj kluk je starší, chodí už do práce, a já šla po maturitě ještě studovat. Takže přes týden jsem v Brně a domů jezdím jen na víkendy. Zvládáme to už dva roky, protože chceme. Někdy je to opravdu těžké, protože bych se kolikrát měla učit, ale chci být s ním. Během zkouškového období radši domů ani nejedu, vím, že bych se tam nenaučila nic, takže se nevidíme třeba pět týdnů. Samozřejmě často řeším, co asi beze mě dělá, že se kolem něj motá plno holek, a co když nějaká… Ale on má stejné pocity, žárlí, když vyprávím, co všechno se spolužáky podnikáme, kolik je na kolejích kluků. Musíme si zkrátka věřit a po ničem moc nepátrat, i nevinná věc se dá vyložit špatně a to bychom se z toho brzo zbláznili.“
