Zamilovala jsem se půl roku po smrti manžela, rodina mě kvůli tomu zavrhla

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Je to víc než rok, co zemřel můj manžel. Asi byste čekali, že doteď truchlím a na novou lásku nemám ani pomyšlení. A podle mínění většiny lidí by to tak bylo i správné. Jenže já jsem se zamilovala půl roku poté, co muž zemřel. Neplánovaně, ale stalo se. A mí nejbližší mě kvůli tomu zavrhli, podle nich jsem na něco takového neměla právo. Ale copak je láska věcí práva?

Zamilovala jsem se půl roku po smrti manžela, rodina mě kvůli tomu zavrhla

Za svého muže jsem byla vdaná dvacet let. Milovala jsem ho od začátku až do konce, nikdy mu nebyla nevěrná. I děti mi někdy z legrace říkaly, že ho až příliš rozmazluju a že se k němu chovám spíš jako k jejich dalšímu sourozenci.

Asi to bylo tím, že Milan byl duší pořád dítě. Vědec, kutil, koumal, který se neustále v něčem vrtal a rýpal a běžná realita mu poněkud unikala. Složenky, nákupy, třídní schůzky, oprava auta... zvykla jsem si, že takové věci jsou na mně, a nijak mi to nevadilo.

Když jsem poslouchala vyprávění kolegyň z práce, co jsou jejich chlapi schopní vyvádět, byla jsem ráda, že mám muže, který místo běháním za ženskými a chozením do hospody raději sedí doma a vyrábí nejrůznější blbinky, které sice nikdy nebudou k ničemu, ale jeho to dokonale zabaví. A že čas od času mezitím vzniklo i něco užitečného, třeba kus nábytku, byl jen příjemný bonus navíc.

Jeho kutilská vášeň měla jedinou chybu: Neobešla se bez cigaret. Přesněji řečeno se bez nich neobešel Milan, a to snad ani minutu kromě doby, kdy spal. A kdyby existoval způsob, jak kouřit ve spánku, zapaloval by si i při něm. Když jsme se seznámili, kouřila jsem také, i když jen z hecu na diskotékách nebo u táboráku. Tehdy to ale „patřilo k věci“, a tak jsem Milanovi jeho vášeň nijak nezazlívala a nevadila mi. Až později, když už jsme spolu žili a já s cigaretami sekla, jsem si uvědomila, že v jeho případě nejde o módní přechodnou záležitost, ale skutečnou závislost.

Poklidný život ukončila neúprosná diagnóza

Několikrát jsem se ho pokusila přemluvit, aby přestal. Když jsem byla těhotná, když se narodila Míša a potom Jirka. Ale marně. Milan to vždycky zkusil - vydržel nekouřit zhruba půl dne a pak to vzdal. „Já už jinej nebudu, nějak to se mnou budeš muset vydržet, tohle je jedinej zlozvyk, co mám,“ říkal omluvně a já to nakonec vždy vzdala. Donutila jsem ho aspoň, aby nekouřil v kuchyni a ložnici, ale i tak byl náš dům pročichlý cigaretami skrz naskrz a nakonec jsme si všichni zvykli.

A pak najednou přišlo to, co asi přijít muselo u někoho, kdo vykouří dvě krabičky cigaret denně. Nejprve nenápadné pokašlávání, pak se přidávaly další potíže, následovalo vyšetření... a neúprosná diagnóza. Rakovina plic.

První, co jsem pocítila, byl strašný vztek. Vztek na Milana, jak nám to mohl udělat. Sám se dobrovolně ničil, onemocněl chorobou, která vůbec nemusela být, kdyby žil jinak. Vztek jsem měla i na sebe, že jsem ho nedokázala přimět, aby s cigaretami skoncoval. V další fázi jsem se vzpamatovala a podnikla všechny možné i nemožné kroky, aby se uzdravil. Ale marně. Milan byl navíc neuvěřitelný. Místo aby šel do sebe, rezignoval. Prohlásil, že pokud má plíce v takovém stavu, těžko se něco změní, když kouřit přestane, a pokud má umřít, nevzdá se svého největšího potěšení.

Doktoři i celá rodina jsme z něj byli zoufalí. Svou životosprávou veškerou léčbu sabotoval a jeho stav se rychle zhoršoval. Snažili jsme se, ale připadalo nám, že uzdravit ho chceme všichni okolo, jen ne on sám. A jeho stav se rychle zhoršoval.

Nakonec jsem si musela vzít v práci neplaceného volno a starala se o něj. Půl roku jsem o něj doma pečovala, až se jeho stav zhoršil natolik, že musel do nemocnice. Tam bojoval ještě několik týdnů - jediných týdnů v našem společném životě, kdy nekouřil. Ale už bylo pozdě. Zemřel.

První týdny po Milanově smrti si vlastně téměř nepamatuju, fungovala jsem jako naprogramovaný robot a necítila vůbec nic. Zařídili jsme pohřeb, uspořádali věci v domě, řešili dědictví... a teprve když tohle všechno pominulo, začala mi celá situace docházet. Nejvíc jsem se bála o děti. Ale ukázalo se, že jako ony, tak já jsme se s tím vyrovnávali líp, než jsme čekali.

Nový kolega se se mnou dokázal bavit normálně

Bylo to asi tím, že jsme se vším počítali. Kdyby se Milan zabil třeba při autonehodě, byl by to okamžitý šok, na který bychom nebyli připraveni a ze dne na den bychom se se vším museli vyrovnat. Ale takhle jsme měli čas se se vším ne snad smířit, ale aspoň se na to trochu připravit. Věděli jsme, že konec přijde, a věděli, že pro manžela a tátu bude nakonec vysvobozením. To nám pomohlo. Stejně jako to, že jsme drželi pohromadě a pomáhali nám i další lidé - Milanovi i moji rodiče, další příbuzní i přátelé a známí z práce.

A pak se to stalo. Jako blesk z čistého nebe mi vstoupil do života nový kolega v práci. O dva roky starší chlap, který nebyl nijak zatížený tím, co se mi stalo. Nelitoval mě, bavil se se mnou naprosto normálně, bez přehnaného soucitu a útrpných pohledů. Právě to dělali všichni v mém okolí a i když to mysleli dobře, hrozně mi to vadilo. Pavel byl jiný a mně hovory s ním dodávaly ohromnou energii a vzpruhu, připadala jsem si, že se konečně vracím do normálního režimu.

Nejdřív jsem to přikládala opravdu jen tomu, že si s někým konečně můžu popovídat jako dřív a že se bavíme o všem možném, jen ne o tom, jak se cítím a jestli něco nepotřebuju. Jenže pak jsem si - částečně se zděšením - začala uvědomovat, že k němu začínám cítit něco víc, že ho nevyhledávám kvůli terapii mluvením, ale kvůli němu samotnému. A on se sympatiemi ke mně vůbec netajil, až mě jednoho dne pozval na večeři a po ní jsme skončili u něj doma.

Děti ječely, že mě nenávidí

Ta noc byla nádherná a já po ní trpěla neuvěřitelnými výčitkami - vůči mrtvému manželovi. Hlavou se mi honily myšlenky typu: Jak jsi mohla, je to teprve půl roku, co umřel, a ty už spíš s jiným? Mělas ho vůbec ráda? Co jsi to za ženskou?! Zároveň jsem si ale připadala jako znovuzrozená, cítila, že konečně začínám zase žít.

Pavlovi jsem se se svými pocity svěřila. „Nebudu ti motat hlavu řečmi, jak by byl tvůj manžel rád, že jsi šťastná, a přál ti to. Protože to nevím, neví to nikdo z nás. Jen si myslím, že pokud je ti dobře, nemá smysl si nic vyčítat a bránit se tomu. Tohle člověk nemůže ovlivnit, zamilovat se můžeš kdykoli a nikdo nemá právo to soudit, protože není na tvém místě. Ale je to na tobě, jak s tím naložíš,“ řekl. Nechal mi naprostou volnost a čekal, jak se se vším vypořádám.

Několik dní jsem se mu vůbec neozvala. Pak jsem u něj zazvonila a zůstala u něj až do rána. Druhý den jsem dětem opatrně řekla, co se stalo. Čekala jsem, že budou překvapená, počítala jsem s odmítavými reakcemi. Ale to, co přišlo, mě úplně porazilo. Oba na mě ječeli, že jsem zradila tátu i je a že mě nenávidí. Zatímco Míša se zamkla v pokoji a už nevylezla, Jirka se sebral a odjel k mým rodičům, kterým všechno řekl. Za chvíli mi zvonil telefon a tam rozezlená máma, jak jsem to „těm chuděrám“ mohla udělat. Sesypala jsem se a vůbec nevěděla, co dál.

Mezitím se zpráva rozšířila po celém příbuzenstvu. Mobil jsem měla plný zlých smsek, hovory jsem radši nebrala, neměla jsem sílu nic vysvětlovat. Jako by najednou všichni zapomněli na svá předchozí slova, jakou měl Milan milující ženu. Jako by to, že jsem poznala někoho nového, mazalo předchozích dvacet let lásky, takový nesmysl!

Podporu jsem našla pouze u tchýně

Paradoxně jediný, kdo mi vyjádřil slova podpory, byla moje tchýně. „Neboj, ono se to přežene. Hlavní je, abys byla šťastná, jenom tak můžeš být dětem oporou. Časem to pochopí, uvidíš. Vydrž,“ napsala mi. Za ten ostrůvek pochopení jsem byla vděčná a díky němu jsem se s Pavlem nerozešla, což bylo první, co jsem po reakci dětí chtěla udělat.

Bohužel situace se zatím vůbec nelepší. S Pavlem se scházím přes půl roku a s dětmi máme prakticky tichou domácnost, kde všechno funguje přes psané vzkazy na lednici. Vyhýbají se mi a já to toleruju, protože nevím, co jiného mám dělat. Jsem vděčná, že chodí do školy a nemají problémy, víc po nich v tuhle chvíli nemůžu chtít.

Prostě tiše doufám, že se časem ostří otupí a ony se ke mně začnou chovat jako dřív. Možná by se to už stalo, nebýt zástupu příbuzných a „přátel“, kteří sami sebe pasovali do role neomylných soudců a pasovali mě do role bezcitné mrchy, která pošpinila památku svého manžela. Pokud to děti slyší ze všech stran, nelze se jejich chování divit.

Pavel bere situaci s nadhledem, nevadí mu, že ho děti nechtějí poznat. Zatím. Bojím se ale, že ho to jednou přestane bavit a přijdu o něj. Přitom je to on, kdo mě drží nad vodou, i když všechno vzniklo kvůli němu...

Jiřina, 45 let

Další články z rubriky

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního výdechu

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního…

8. 12. | Jennifer Meredino (40) byla příliš mladá na to, aby zemřela. Osud s ní však měl jiné plány a když…

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

8. 12. | Jste čím dál tím pohodlnější a máte problém se přemluvit k sexu? Až zjistíte, k čemu všemu vám…

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

6. 12. | 12 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

6. 12. | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…