ŽANETA (31): Přítel trvá na svatbě. Jak ho odmítnout?

Žárlí a dělá scény? Tipla bych, že po svatbě přijdou první facky...
Vidím dvě řešení - terapie (pro něj/párová) nebo rozchod.

Na svatbu musí být dva. Takže pokud slečna nechce, ať se nevdává. To, že se nechce vdávat neznamená, že s partnerem neplánuje společnou budoucnost, některé komentáře mě tu dost udivily.

Paní úplně chápu,já sama jsem se jako mladá chtěla vdávat(mít bílé šaty jako princezna),první vztah nevyšel přítel moc pil(alkohol).Našla jsem si teda přítele staršího o 15let,mě bylo tenkrát 21let a jemu 36let kde jsem předpokládala ,že mě bude rozmazlovat a hýčkat.Po 3 měsících mě požádal o ruku,já odmítla .Pak jsme chteli dítě a manžel mě znovu požádal o ruku uběhlo sice 6 let ,ale o dítě jsem přišla ,přesto se vzaly ,(manžel pronesl přesně větu a ted si moje)dítě přišlo
později znova a dnes je malému 9 let ,jsme spolu oddáni a štastný i když bylo plných perných chvil díky mému potratu a manželovo žárlivosti,po čase ho to přešlo ,už něžárlí zvyknul si ,že jsme spolu a ostatní neřeší,Svatba opravdu možná zachránila náš vztah ,protože jinak bychom šli od sebe,ale čekat na rozvod a papírování do toho dítě jde hůře.Dneska jsme spolu malej je štastnej a my spokojený ,že máme úplnou rodinu.Měla by mu říct ,že ted ho nechce pak si ho třeba veme.

Ale oni o tom mluvili, on její názor zná, pokouší se ji přesvědčit. Asi úplně neví všechno. Ona zase asi ví, že kdyby mu řekla, už jsem byla zasnoubená a sešlo z toho, že by jančil, i když k tomu došlo v době, kdy se s ním nestýkala. Z ohledů na něj mu úplně všecko neřekla, byl by asi tak nějak zklamaný, že není prvním žadatelem o ruku a pro něj i pro ni to je asi lepší. Na druhou stranu to může někdo brát samozřejmě jako celkem velkou neupřímnost. Kde je ale psáno, že si lidi musejí říct o minulém životě vše do detailu? Takže když ho má ráda, ale řekla mu, že si není jista, zda se vůbec vdát chce, je férovější říct to, co navrhuje j66? Nesouhlasím. Dle mého je ta odpověď vhodná pro člověka, s nímž skutečně nechceme nic mít a koho rádi vůbec nemáme. Navíc dneska nikdo, ani sama Žaneta, s jistotou nemůže říct, že jednou ona ten názor sama nezmění....P.S. Jablka a hrušky pohromadě na míse a v košíku přece nevypadají špatně....

j66: to že nechce svatbu přece není žádné tahání za nos. Já mám kamarády mají spolu 3 děti a nikdy se nevzali, protožek instituci manželství ani jeden nemá vztah. Paní to má dle všeho právě jako ti mí kamarádi.

SandraN: Vy mícháte hrušky s jabkama. Samozřejmě , že si ho nemusí brát , ale je slušný mu říct: Já si tě nevezmu , bydlet s tebou nechci a děti s tebou mít taky nechci. A on se podle toho nějak zařídí. .................Odhaduji, že on chce mít rodinu, chce mít děti a chce se svou rodinou bydlet. Mně na takovém vývoji vztahu lidí , kterým je přes třicet a chodí spolu 4 roky a znají se od střední nepřijde nic nenormálního a neočekávatelného. A pokud to prostě jeden z nich nechce, tak se má vyjádřit jasně , aby ten druhý věděl na čem je nestrávil další 4 roky v čekárně. To je všechno.

Proč bychom se jí měly zastávat? A komu by se ona měla zavděčovat, aby vypadala pěkně? Lidem? Příbuzným? Sousedům? Je to pravidlo, že když si dva rozumí, mají se vzít, protože svatba je tím pádem logická? Musejí páry dělat jen to, co se od nich čeká? Snad má každý právo žít, tak jak žít chce bez ohledu na to, co si myslí ostatní. J66, jedna, co ji dobře znám, odmítla nikoli svatbu, ale sestěhování. S pánem si rozuměla, byl movitý, hodný, věkem přiměřený. Vztah / jsou mezi 50 a 60/ skončil na tom, že ona odmítla být opět pár let po rozvodu vrátit svou pozici do tak nějak spolubydlící, kuchařky, milenky, uklízečky, zkrátka odmítla podřídit svoje pohodlí, koníčky, volný čas, práci, rodinu...a co já vím ještě, tomu, že on a jeho rodina očekávali, že ti dva spolu začnou žít - a na věčný časy a nikdy jinak. Je to blízká známá, svěřila se, já ji do jisté míry tak nějak chápu, sama mám fajn vztah a nebydlíme spolu, asi proto to otevřeně řekla mně....povídá, hele, já vím, že to zní blbě, ale já už nemám sílu přibrat jeho celou rodinu, jeho kamarády, rozdělit ten svůj čas mezi to, co jsem dělala doteď a to, co ode mě čeká on. Jo, úžasnej barák, jak já nemám, auto, který si já nikdy nekoupím, ale on chce se mnou být denně u mě nebo u něj, ale já jsem já, já mám svoje jistoty, aktivity, co mě baví, já to tak nechci, ty mě chápeš, že? Všichni si klepou na čela, co by za to jiná dala, ale já se uživím, doma umím být sama, můžu jít spát, kdy chci, kam potřebuju, mi autobus jede. A já jí musela říct, ano, já to umím pochopit. Proto chápu i tuhle 31 letou slečnu, která v životě umí kopat sama za sebe a která má všechny předpoklady k tomu, aby se neztratila. Možná, co já vím, možná ji on má rád, víc, než má ona ráda jeho, ale krucinál, snad se dneska nikdo nenechá nutit do něčeho, o čem si není jist, zda to chce? Možná, že ji čeká jen trápení a každodenní vysvětlování, kde byla, co dělala, proč ten její tolik o tu svatbu usiluje? Proč na ní tak lpí? Nevidím to jako normální a já bych taky váhala. Pánbu zaplať za toho mého. Je nám spolu fajn, a to je pro nás důležité. Mít společnou adresu? To se lehko zařídí. Ale co potom, kdyby to nevyšlo....

Nevím co se všechny pisatelky zastáváte. Je jí 31 - let s chlapem chodí 4 roky a vzít si ho nechce, at už z jakýhokoli důvodu, Proč s ním teda vůbec chodí ? On se ženit chce a chce založit rodinu. Tak ať mu to řekne natvrdo, že si ho nevezme a netahá ho za nos. Pokud by to bylo obráceně, tak se do chlapa pustíte. Kecy o žárlivosti můžou být samozřejmě pravdivé, ale může to být taky jen výmluva, aby ona vypadala pěkně a on jako žárlivý ubožák.

Jak tuhle situaci vidím, možná že ne zrovna správně?Pán chce svatbu proto, aby získal větší jistotu, že už se nerozejdou, poněvadž po svatbě je rozchod jaksi složitější. Také chce mít větší přehled o soukromí své partnerky, jako manžel přece má víc práva říct - kde ses opozdila? Velkou svatbu chce, aby měl svědky na demonstraci svojí velké lásky a na to, že jsou oddáni, budou i svědci na to, že ...včera jsem viděl tvou ženu tam a tam, ale tebe ne.....Už jenom to, že NA SVATBĚ TRVÁ....vidím jako varovný prst. Žaneta správně někde uvnitř cítí, že něco není v pořádku. Není. Není to jen v tom rozdílu názorů na svatbu. Ona na rozdíl od něj je si jistá sama sebou. Ona ví, že se bez něj neztratí. Nepotřebuje nějaké jistoty na papíře, ona se o sebe postará a nechce se pod někoho pomyslně schovat. Asi je v životě tak nějak kurážnější, průbojnější, sebejistější. Pokud on již zakoupil prsten, postoupil do druhého kola. Teď si pomalu bude omotávat její příbuzné, kamarády, bude hledat sympatizanty - já jí nabízím manželství a ona nechce...má přece na to věk....no viďte že ano...na děti je čas.....už spolu chodíme taky dlouho.....zkrátka on nepřesvědčil ji samou, tak sáhl po větším kalibru. Já bych tedy váhala, váhala, váhala, když by mě někdo takhle tlačil, kam nechci. Bez ohledu na to, že svatba dvou, co se mají rádi, je krásný zážitek, bych dala na svůj vnitřní hlas. Co Žanetě uteče, když se nevdá? Vůbec nic. Děti může mít i tak s kým chce a kdy chce. Pokud je chce. Co uteče pánovi? On ztratí všechno. Zde si už vybudoval přístupovou cestičku a je si velice dobře vědom, co to dalo asi práce. On potřebuje vlastnit někoho, koho bude ovládat tím, že se k němu připoutá. Žaneto, ten Vás po mateřské do práce nepustí, ani nepřipustí, abyste změnila zaměstnání! A když se odstěhujete za bydlením do většího města, pak asi nebudete moct ani do supermarketu. Těch příležitostí! Dejte na to, co cítíte. Náprava vztahu a odpoutání se od pána, co si Vás svatbou a mateřstvím pojistil, by mohla být svízelná a dlouhá!!!

Je na čase si promluvit o tom co každý od této instituce očekáváte. A pokud děti i svatbu jednou chceš, tak jesti máš relevantní důvody to ve svém věku oddalovat.

Souhlasím s tím co tu už bylo řečeno, žárlivost je tu hlavní problém slečna si je toho více či méně vědoma. Kdyby tam nebyla ta žárlivost a ona to měla hozené tak že svatba ano ale jen minimální a jen až když půjde o děti tak to se dá řešit prostě až otěhotní dojít na úřad se svědky a jen to podepsat. Je to kompromis mezi velkou svatbou a žádnou svatbou. Ale v tom podle mne faktp roblém není, myslím že ona si je vědoma toho že reálně hrozí že jí začne přistřihovat křidýlka a bude ji víc zkoušet vlastnit, protože na to bude mít papír. Žárlivost je strašná věc, znamená to že ten chlap má velice malé sebevědomí je nejstý a vyděšený, a proto je neustále podezřívavý a neustále očekává že "bude podveden". Já bych s něčím takovým teda doma být nechtěla....obávám se že tohle je přesně věc co má tendenci se časem spíš zhoršovat, u takového hrozí že bude žárlit i na děti a na to že jim dává více pozornosti než jemu...to bych si fakt dvakrát rozmysela jestli mít se žádlivcem rodinu....svatba nesvatba...

Jinak - slečna tam píše "jemu se líbilo, že má nade mnou moc, že mám oči jen pro něj". Jinde zas, že si myslí, že jemu jde o svatbu hlavně pro ten papír, aby ji měl jistou. Šmarjá, už bych utíkala. Tohle jsou dostatečně varovné signály, a říkat, že nemá na koho žárlit, neb není příležitost, to je humorné, navíc tam píše, že i tak jí mladej dělá občas scény, i když údajně nemá kvůli čemu. Co až jednou bude mít kvůli čemu, nebo si to začne myslet, že ten důvod je? Nebrat si ho, děti nepořizovat, zamilovanost odezní, a co potom? Žárlivec v holé realitě není nic veselýho. Teda je, ale jen při pohledu zvenčí, když se to člověka netýká.

Mata69: jsou, ale jinačí :-)) při podpisu hypotéky neslibuješ bance věrnost "až za hrob", a v nemoci i ve zdraví atd.

Zebruška: vidím to se svatbou stejně :-) Odmítají papír, že jim "vezme volnost", ale děti si spolu pořizují, hypotéky, domy...To nejsou žádné závazky?

Jinak obecně moc nechápu takové ty argumenty pro odmítání svatby typu "na lásku nepotřebujeme papír, můžeme spolu šťastně žít i bez papírů" apod. No ano, můžeme, ale jen do doby, než se něco zvrtne. Pokud spolu trvale žijeme, pořizujeme si solečné věci významnější hodnoty (např. nové auto), bereme si hypotéku, kupujeme byt, stavíme dům atd., tak se ten papír setsafra hodí - pro případ, že se rozhodneme spolu nebýt a bude třeba majetek nějak vyřešit (aby pak některý nesplakal nad výdělkem). A pokud chce být člověk odpovědný a bude si na všechny takové věci sepisovat smlouvy, zkrátka bude chtít mít všechno formálně ošetřeno, tak se s tím papírováním naběhá o hodně víc a bude mít nakonec papírů "na lásku" celej balík :-) Nemusí být okázalá svatba, ale když chci s někým na vážno žít a spojit život i majetek, tak mi uzavření manželství klidně jen na úřadě s dvěma svědky připadá prostě jednodušší. Ale proti gustu žádnej dišputát...

Ano, na mě to z článku taky působí dojmem, že hlavním problémem je jeho žárlivost, kterou ale zmiňuje (nebo i sama vnímá?) jen okrajově - a že se svatbě brání ani ne tak kvůli svatbě samotné, ale právě kvůli tomu, že k němu nechce být raději moc připoutaná. Jenže to by neměla řešit svatbu, ale spíš a hlavně to, jestli chce s takovým mužem spojit svůj život, jestli s ním vůbec chce žít a mít potomky. Jestliže totiž píše, že jeho žárlivost není problém kvůli tomu, že žijí na malém městě a nemá k ní moc příležitostí, tak je něco hodně špatně. Co když si tu příležitost najde, až k ní do zaměstnání nastoupí nový mladý kolega? Co když se budou chtít přestěhovat do většího města? Co když se vedle nich nastěhuje fešný soused? Problém žárlivosti se nedá řešit tvrzením, že je to v pohodě, protože nemá teď na koho žárlit. V jejím případě svatbu opravdu ne, ale i s nějakým trvalým vztahem bych hodně váhala. A určitě ne děti, aspoň do doby, než si toto vyřeší.

Elynor: no mě přijde, že si spíše nechce připustit, že problém není svatba, ale jeho žárlivost...Tu jeho žárlivost zmiňuje spíše okrajově.

Slečna zcela správně chápe, že problém není svatba, ale žárlivost. Jestli si ho vezme, bude to horší, což ona tuší. Zatím jí to nepřipadá jako důvod k rozchodu, ale až za něj bude vdaná a případně by byly ty děti, tak se jí problém se žárlivostí bude řešit o hodně složitěji než teď. Velká svatba je možná ta cena, kterou je pán ochoten zaplatit, aby získal jakousi jistotu - teď už je fakt moje, už mi ji nikdo nemůže vzít. A to není dobrý začátek manželství.

No, řešit svatbu "až budou děti" mi přijde poněkud pozdě. Také by bylo vhodné se nad svatbou zamyslet z praktických důvodů. Ale jako hlavní problém se mi nezdá právě ta svatba, problém je partnerova žárlivost. A prohlášení, že na malém městě nemá k žárlení moc příležitostí, je zcestné. Žárlivec vůbec nepotřebuje mít skutečné příležitosti a důvody! Právě naopak - ty se odehrávají jen v jeho hlavě. Takže ano - je možné, že právě o to tak stojí o svatbu se vší parádou. Aby ukázal, že mu patříte, že budete jeho. Měli byste se oba zamyslet, jestli spolu vůbec máte být.