Slovo závislost se pojí s kdečím – závislost na drogách a jiných návykových látkách, závislost na nakupování, na jídle, na mobilních telefonech, na sexu…
Sexuální závislost není výmysl poslední doby. Tento termín se v médiích objevil už v polovině 80. let. V roce 1985 zveřejnil americký psycholog Allen Goodman studii, podle níž je 5 % dospělých Američanů závislých na sexu. Přesná kritéria této závislosti však nebyla stanovena.
O pět let později se tento termín dostal na veřejnost znovu, to když jím omlouval svou nevěru hollywoodský herec Michael Douglas a po něm řada dalších slavných mužů. Většina sexuologů však při vyslovení tohoto slovního spojení odmítavě kroutí hlavou.
„Závislost na sexu neexistuje; je to pojem čistě novinářský a nikoliv odborný. Novináři rádi mluví o různých závislostech – například na hracích automatech nebo na nakupování, ale to není závislost v psychiatrickém slova smyslu.
Jde o kompulzivní neboli nutkavé chování, které je neurotického charakteru a vyznačuje se naléhavostí a opakováním určitých činností,“ říká sexuolog Petr Weiss a dodává, že skutečně závislý může být člověk pouze na psychotropních látkách – nikotinu, alkoholu, heroinu a jiných drogách. Ostatní „závislosti“ jsou psychické problémy.
Člověk „závislý“ na sexu se nemiluje proto, že si to žádá jeho tělo. Potřebuje to jeho psychika – dotyčný se snaží pohlavním stykem snížit své psychické napětí. Sexuální závislost je podle Petra Weisse klam, výmysl médií a v neposlední řadě v některých zemích světa také vynikající byznys, léčí se jako každá jiná psychická porucha – psychoterapeuticky pomocí skupinové nebo individuální terapie a farmakologicky.
Nevěra, kam se podíváš
Podle posledního reprezentativního výzkumu sexuálního chování obyvatelstva ČR sexuologů Weisse a Zvěřiny uvedlo 35 % vdaných žen a 55 % ženatých mužů, že byli nebo jsou svým partnerům nevěrní.
Psycholožka a sexuoložka Laura Janáčková vysvětluje nevěru u mužů „větší touhou po variabilitě partnerek“. „Zatímco samičí vajíčka jsou v přírodě vzácným zbožím a žena si je šetří pro toho nejvhodnějšího uchazeče, muži mají v jedné ejakulaci desítky milionů spermií, tudíž jimi mohou plýtvat,“ říká odbornice.
Z toho plyne, že pokud jsou ženy nevěrné, pak obvykle s geneticky kvalitnějším mužem, než je jejich stálý partner. Zatímco muži jsou nevěrní z prosté touhy zabezpečit pokračování své genetické linie. „Nejen z tohoto důvodu muži podvědomě touží po větší sexuální variabilitě než ženy. Je jasné, že nová žena muže vzrušuje daleko víc než žena vlastní, byť může být méně krásná i méně inteligentní,“ dodává Laura Janáčková.
Za střídáním partnerů však podle psycholožky Zuzany Liškové nemusí být pouze sex. „Motivace je vždy sycena z více zdrojů. A zjednodušeně by se dalo říct, že čím složitější osobnost, tím více motivační zdrojů,“ tvrdí odbornice. Nevěra úspěšných mužů podle jejích slov není pouze projevem „hladu po mladém mase“. Často jde o výměnu partnerky, která zná muže z doby, kdy byl ještě chudý a bezvýznamný, za novou, vztahující se k jeho nové identitě.
„Některé celebrity se navíc domnívají, že k jejich přepychové vile, luxusnímu vozu a oblekům renomovaných značek prostě jaksi patří mladá krasavice – což mimo jiné souvisí i s kultem mládí v euroamerické kultuře,“ dodává. Dalším důvodem nevěry může být nízké sebevědomí (s každým dalším milencem a milenkou si člověk stvrzuje svou hodnotu), u stárnoucích mužů jsou pak zálety protestem proti stárnutí – doufají, že s mladou ženou v náručí budou snadněji vzdorovat času.
Prokletá zamilovanost
Přestože je nevěra „vidět“ hlavně u známých osobností, existuje i ve většinové společnosti. Zuzana Lišková se často setkává s těmito důvody záletů: žízní po lásce u jedinců neochotných smířit se s faktem, že každá zamilovanost jednou pomine, a potřebou změny u těch, kteří nedokážou bojovat s – pravda – ubíjejícími manželskými stereotypy. Když je člověk zamilovaný, dochází v mozku k uvolňování fenyletylaminu.
Díky němu vidíme své partnery „růžově“, přizpůsobujeme jim své chování, záliby i zvyklosti a při sexuálních aktivitách nemyslíme na nikoho jiného. Postupně ale dochází ke sníženému účinku fenyletylaminu a naše vidění se mění – zamilovanost přechází v lásku a v partnerství, o ty však není snadné pečovat. „Dnešní doba nevěře nahrává,“ říká Ondřej, který byl své partnerce v minulosti nevěrný. „Kam se hnete, tam je sex a sex a sex a všichni jsou z toho úplně paf. Nad nevěrou se všichni jakoby pohoršují, ale na druhou stranu je to rajcuje,“ dodává.
Žijeme v době, kdy většina sexuálních tabu padla a lákadla jsou na každém kroku, ale opravdu není v lidských silách odolat vábení libida? „Mnozí muži říkají, že je uchvátí jediný okamžik a pak už si prostě nedovedou pomoct. Střídáním sexuálních partnerek naplňují svou touhu po větší sexuální pestrosti,“ říká Laura Janáčková a dodává: „U slavných lidí je samozřejmě větší pravděpodobnost, že se dopracují k nevěře. Není to však závislostí na sexu, ale prostou příležitostí k sexuálním vztahům. Pro většinu žen jsou totiž tito muži velmi atraktivní. Je to dáno nejen jejich přístupem ke zdrojům, ale hlavně sociální viditelností. Z pohledu evoluční sexuologie se z nich stávají vůdčí samci, kteří jsou mnohdy přirozeně promiskuitní.“
Tento názor sdílí i Petr Weiss, podle kterého slavní prostě využívají toho, že jsou pro druhé pohlaví atraktivní. „Protože co si budeme povídat, není lepší afrodiziakum než sláva a bohatství,“ usmívá se. Zkrátka a dobře: příležitost dělá zloděje. Ale vymlouvat se na závislost? Absurdní.
Závislost vs. hypersexualita
Sexuální touha je přirozenou součástí života každého člověka, ale úroveň libida má každý jinou. Žijí mezi námi jedinci, kteří jsou celoživotně pohlavně chladní, i takoví, kteří trpí nadměrnou potřebou. „Většina stavů, které média označují za závislost na sexu, bývá podmíněna zvýšenou sexuální touhou. Nejedná se však o závislost na sexu, ale o sexuální dysfunkci jménem hypersexualita,“ upozorňuje psycholog a sexuolog Petr Weiss.
Hypersexualitu odborník definuje jako zvýšenou sexuální potřebu vybití týkající se mužů i žen. Ale právě v pojmu „zvýšený“ je problém. Protože jak určit, co znamená zvýšená potřeba, když v sexu neexistuje žádná pevná norma, a vše počínaje frekvencí sexuálního styku a konče různorodými sexuálními praktikami, je čistě individuální?
Někomu stačí milovat se jednou za měsíc, jinému to nestačí dvakrát denně. Co z toho je normální? Obecně lze podle Petra Weisse říct, že hypersexualita začíná tam, kde nutkavá potřeba uspokojení člověku znemožňuje nebo výrazně znepříjemňuje každodenní fungování; pokud se jen obtížně soustřeďuje na jiné záležitosti než na ty, které souvisejí s erotikou, pokud mu potřeba sexuálního styku či masturbace narušuje vztahy či profesionální aktivity, pak to lze považovat za poruchu. „Nepleťme si však hypersexualitu s prostým nesouladem sexuálních potřeb v páru.
Hypersexuálních jedinců je v populaci jen malé procento a já sám jsem během své kariéry viděl pouze několik málo případů, snad bych je i spočítal na prstech obou rukou. U slavných, o kterých se mluví jako o „závislých na sexu“, se většinou o hypersexualitu nejedná. Jde o obyčejnou nedisciplinovanost a nezdrženlivost.“
Rozdíl v chuti
Rozdíl v chuti na sex je normální a objevuje se v každém vztahu. Stává se poměrně často, že zatímco jeden z partnerů by se miloval denně, druhý „to“ potřebuje jednou za dva týdny nebo ještě méně. V takovém případě se samozřejmě kompromis hledá velmi složitě. „Já nabízím řešení,“ říká sexuolog Petr Weiss. „Všestranně nejvýhodnějším a vztah neohrožujícím řešením je masturbace.“ To zní jednoduše, že?
Ale je tu háček – a ten dobře zná Ondřej. Při souloži s novou partnerkou nejde jenom o „úlevu“, ale nová žena mu dodá to, o čem mluvila Zuzana Lišková – sebevědomí: je chtěný, přijímaný, chválený…. Ačkoliv se možná děsí toho, že by mohl svou milenku oplodnit, ve skutečnosti ho k nevěře svým způsobem táhne i pudová potřeba přítomná od dávnověku: rozsévat svou genetickou informaci, co to jenom jde.
A kombinace těchto dvou faktorů je silnější než kontrolka blikající kdesi vzadu v hlavě, že by se zrovna na tu jeho nevěru mohlo přijít. Celebrity – necelebrity, v tomto přesvědčení jsou všichni zajedno: u mě se to neprovalí.
Nevěra je všude kolem a přiznává ji většina Čechů. Co s tím? Měli bychom už v raném věku odhodit iluze a smířit se s tím, že slib manželské věrnosti není nic víc než prázdné slovo? Nebo nepropadat skepsi a věřit, že právě našemu vztahu se nevěra vyhne? Těžká otázka. Ale snad ještě těžší je naučit se nezbavovat se zodpovědnosti za své činy. Někdy je vážně hodně složité odolat.
Vždyť život je přece tak krátký a… Psycholožka a sexuoložka Laura Janáčková říká, že strategii svého sexuálního chování si každý volí sám. Nikdo se nerozhoduje v „bezvědomí“, zda bude nevěrný nebo nikoliv. Člověk – přes všechny pudy a potřeby – je zodpovědný za své chování a jeho důsledky a vždy má na výběr, zda následovat instinkt, nebo držet slovo.
Sexuální touhu má každý, ale úroveň libida bývá různá. Někdo je celý život pohlavně chladný, jiný trpí nadměrnou potřebou.
Další zajímavé články se dočtete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.
ČTĚTE TAKÉ:
Ženy touží nejvíce po mužích v červené!
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU