Zdena (33): Nechápu, jak si mateřskou může někdo užívat. Já trpím!

Ne, nejsi sama, takovýchto lidí je mnoho. Bohužel žiješ v době nekonečné solidarity, lásky, demokratického smýšlení a tuposti a jakmile vyjádříš svůj názor, jsi za to ihned bita. Z osobní zkušenosti musím říct, že takové to "mateřství" o kterém píšeš teprve naskočí... až si za tebou dcerka přijde sednout a řekne ti, že tě má ráda. Až poprve přijde a řekne "maminko nauč mě psát"... až přijde čas, kdy se od tebe bude chtít učit. Mimina jsou.... dost často peklo. Máme to doma podobné, ale máme tři děti a začátek bylo peklo, teď, když si pomáhají, běhají po zahradě a smějí se... a vidíme sami sebe, a to stojí za to. Navíc jedno zatěžuje rodiče více jak dvě a více. Jedináčci vyžadují pozornost. Co mají taky dělat že? Přiznám se že miminkovský křik, ve mě budí zlobu, ten tón a hlasitost je prostě nepříjemný. Jenže když oni neumí mluvit. (Článek je starý, určitě jste už v pohodě :-) )

A ještě si nalhávají, že jsou v této přiblblé roli šťastné. Nevěřím jim! Předhánějí se, která je vzornější, která toho víc dítěti věnovala, která se více sebeobětovala. Je mi z nich špatně! ............... Mně z vás není sice špatně, ale je mi vás líto. Osobně jsem si mateřskou užívala každý den a některé si dodnes pamatuji. Procházky v lese s kočárkem, válení se na vyhřátých pasekách na dece s prckem, sbírání borůvek a malin, práce na zahrádce společně s batoletem atd. Byla jsem doma 4 roky, i když tehdy byla placená MD jen půl roku. Nelituji ani jediné hodiny věnované dítěti. Necítím se nijak méněcenná proti matkám, které si ve 3 měsících dítěte pořídí chůvu, přestanou kojit a vyrazí dělat kašpárky svému šéfovi v zaměstnání. Nechápu, jak může někdo říct, že je práce lepší, než být se svojí rodinou a věnovat svůj čas dětem.

šiška: 3 roky vyvařování plen je dost blbost, když dítě chodí v roce na nočník a ve třech už dávno na záchod. pleny se vyvařují maximálně 3 měsíce a ani to není v době automatických praček s programem na 95°C práce, která by zabrala víc, než 10 minut. nechápu matky, které si pořídí dítě a pak jim vadí, že se o něj musí starat. neodsuzuji, jen nerozumím.

Tak to je nemilá situace ale rozumím tomu, že se něco takového může lehce stát. Dcery je mi líto, ale s tím se nedá nic dělat. Až bude velká, může se se svou citovou deprivovaností vyrovnat a na celé věci najít pozitiva. Záleží ovšem na mnoha okolnostech.
Já sama dítě chci, ale cítím to tak, že si nejprve potřebuju dostatečně užít a naplnit svůj vlastní život a teprve potom se budu moci naplno věnovat dítěti. Taky jsem ten typ, že se mi hnusí matky na pískovišti, které jsou po porodu obtloustlé, zanedbané a nebaví se o ničem jiném než o militantním mateřství. Chci si to dělat podle sebe a i když si dítě jednoho dne určitě přeju, vím, že to pro mě není smysl života a něco na čem bych se potřebovala realizovat.

tak já jsem přítelovi řekla hned že děti nechci, buď ber nebo jdi o dům dál...tchýně začala, nevím jestli na jeho popud, na mě tlačit, tak jsem řekla že když si to bude živit a starat se o to, tak jí naprdím klidně deset vnoučat, od tý doby mám klid :D

Už to tu bylo napsáno Zebruškou. Pokud pisatelka jen plní manuál s pracovními úkoly a dítě je 7-měsících plačtivé, špatně spí a máma ho ani nepochová atd. tak at hledá chůvu, a jde do práce. A jinak mě z článku spíš přijde, že žádné kamarádky nemá .Píše o hovorech matek v dětském koutku na hřišti atd. No s cizí paní kterou potkám na dětském hřišti těžko zapředu hovor o "astrofyzice". To je jasné , že prvotní téma k hovoru bude nějaké všeobecné téma o dětech. Měla jsem na mateřské kamarádky v blízkém okolí a bavily jsme se i o jiných věcech než jsou děti, často jsme se navštěvovaly, ale také jsme si dávaly si různé tipy na výživu , co dělat když jsou "prdíky" :-)) apod. Vůbec se za to nestydím :-)) Po nástupu do práce se vztahy omezily každá děláme něco jiného v jiném oboru ale když se potkáme tak to jsou pořád prima ženy a máme o čem mluvit . I o našich vyrostlých dětech :-)
Ještě by mě zajímalo co na to říká manžel?

Asi jsem vyjímka, nemohla jsem se dočkat do práce mezi lidi! 3 roky dělat den co den pořád to samé, vyvařování plen,žehlení plen, krmení mimča, vaření, nákup atd. Navíc v okolí bydliště samé staré lidi kteří vycházeli minimálně ven,většinou se dívali z oken. Takže jsem nezavadila o živou duši! Když už dcerka začala běhat a žvatlat bylo to o hodně lepší, mohla jsem si s ní povídat a vodit jí. Jen nechápu ten termín "mateřská dovolená"! Dovču si představuji zcela jinak.

Ještě mě napadá, když pisatelka píše, že do dítěte ji vpodstatě "dotlačil" manžel, který si narozdíl od ní dítě přál, že by nebylo od věci probrat s ním, zda by si nechtěl prohodit role a zůstat nějakou dobu s dítětem doma on a ona se vrátila do práce. Třeba by jim to vyhovovalo oběma. Dnes už na tom není nic až tak neobvyklého a pokud by jim to nezpůsobilo zásadní finanční krizi (ale zas pokud se paní dřív naplno věnovala kariéře, tak by mohla vydělat dost), tak by to mohlo klapat. Sama mám ve svém okolí dvě rodiny, kde to mají obráceně - žena pracuje, muž se stará o děti na "mateřské" (v jedné z finančních důvodů - žena vydělává o hodně víc, v druhé přesně z toho důvodu, co vidím u paní, muž chtěl moc dítě, ona ne, ale porodila ho, šla co nejdřív zpět do práce a tu péči okolo miminka a batolete si užil s nadšením tatínek) a v obou to funguje bezvadně a jsou všichni spokojení.

Yasmin.Hayatt: jj, taky sem druhou mateřskou měla takovou akční :-) bylo to úžasné. a těším se až jednou takhle budu blbnout s vnoučaty :-D

jestli je to pravdivý příběh, tak chudák malá ella :-(. pisatelka měla na rovinu manželovi přiznat, že dítě nechce. není povinností mít dítě, ale je minimálně slušné o tomto říct partnerovi a podle toho se zařídit. taky nepatřím mezi matky - kvočny, ale těhotenství a mateřství sem si max užívala i když sem opravdu nikdy nepatřila mezi ty "kvokající" matky na pískovišti. věnovala sem se tomu co sem chtěla a měla přitom syna a bylo nám skvěle. moc ráda na tohle období vzpomínám

Já si mateřskou na plné pecky užila v obou případech díky kamarádkám, ale ta druhá mateřská byla fakt BOMBA!!! Nikdy na ní nezapomenu a s láskou na ní vzpomínám díky mojí nejlepší kamarádce, která porodila o půl roku později a rozhodně jsme neřešily plíny, kojení, bobek v plníně. Bylo to o shoppingu, cukrárně, kafíčku u stolních her, cestování, chalupaření, geocachingu. Děti se ráno zkrátka najedly, oblíkly a hurá ven a bylo jedno kam, hlavně ne mezi jiné matky, co řešily právě ty plíny, sunary a bobany.

mina0405: Ale vždyť na ten FB chodit vůbec nemusíte. Rovněž neuznávám chodit s kdejakou ptákovinou na trh a proto na FB zavítám snad jednou za čtvrt roku.
K článku: Trochu mě trápí, jestli z holčičky nevyroste citově deprimovaný človíček...

Měla jsem naprosto stejný pocit,když se mi narodilo 1. dítko,bylo mi 31,vůbec jsem nechtěla děti,ale manžel si přál synka,tak jsem se tedy přemluvila,že se dám do boje! Po dost těžkém porodu ležel v postýlce uzlík,já na něj koukala s pocitem "tak,a do smrti jsem uvázaná do otroctví",neměla jsem žádný vztah k tomu,žádné návaly lásky,jen obří pocit odpovědnosti za jeho život....Lásku jsem nacházela postupně,když bylo vše v pořádku,a když byl již v 6 týdnech nemocný a byli jsme v nemocnici.Ale bylo naprosto po mém spaní,do roka a čtvrt,jsem se nevyspala déle než 2 max 3 hodiny denně.Dítě zkrátka nechtělo spát,ještě tak ve dne,trošku,ale v noci vůbec.Nemohla jsem kojit,měla jsem zánět a řezali mi prso,tak jsem skončila asi po 3 měsících.Jak já se těšila do práce,v níž jsem se do té doby naprosto realizovala! Tehdy byla mateřská jen rok,takže naštěstí po roce šlo dítko do jeslí a já do práce.Byla to obří úleva,být sama někde,a dítě taky někde jinde...Pro mě zkrátka začalo nadšení nad dítkem až když začalo chodit,mluvit a bralo rozum.Čili tak od těch 2 let,do té doby nic moc.Přesto jsem měla do tří let ještě jedno,ale to už je jiná kapitola.Rozhodně jsem nebyla "mamynka",jako dnes,žádné kojení do X-let věku dítěte,to považuji za zcela zbytečné,za nás se říkalo,že maximálně do půl roku kojit,pak už dítě vysává veškeré odpadní a škodlivé látky z těla matky.A dívat se,jak např.pětileté dítko vytahuje někde nevhod mámě prso a cumlá,no to je úplný úlet! Jinak,Zdena si vyzkoušela a už jiné dítě mít nemusí.

Vše podstatné už bylo asi řečeno, nicméně svůj malý postřeh taky přidám. Dítě jsem hodně chtěla, jsem ráda, že ho mám a nikdy bych neměnila, ani na chvilku bych neváhala, že jsem do toho neměla jít. A myslím si, že zůstat "normální" se dá i přesto, že se na pár měsíců věnujete téměř výhradně přebalování, krmení a místo obchodních jednání se dorozumíváte s dítětem. Je fakt, že mě občas zarazí, když některá z kamarádek porodí, tak okamžitě přestane reagovat, odpovídat, jak je "zaměstnaná" rodičovstvím, a když se sejdeme, tak jediným tématem je dítě a vše okolo něj. Myslím, že by nebylo na škodu, i přesto, že se sejdou matky, nemluvit pořád jen o dětech. V tomhle bych asi pisatelce dala trochu za pravdu. Ale na druhou stranu, mateřství je životně důležité období, tak je logické, že jím dotyčné žijí. Přeju paní, aby našla svou cestu, třeba i správné přátele, se kterými si bude rozumět a aby na toto období nevzpomínala jen jako na utrpení. Nezaslouží si to ani ona, ani její dcerka.

Je smutný, když má dítě někdo, kdo jej nechce. Ty děti to vycítí, že je odmítá někdo, kdo by jej měl naopak milovat a chránit, nechce, není u ní v bezpečí. Proto malá pláče ještě na sedmi měsících, potáhne se to tam celý život :(. Nebo pisatelka mohla ještě pár let počkat, ono by to třeba přišlo. U mne ta láska naskočila, já si opravdu mateřskou a malé dítě užívám :). A vždyť se nemusí řešit dokolečka zuby a plínky. Bavíme se i o jiných věcech. Paní pisatelka by si mohla uvědomit, že to má fakt z pohledu celého života jen na chvíli, co nevidět zas do té práce pujde. A klidně si dojít na nějakou terapii, nebo kineziologii.

Zebruška: Souhlasím plně. A myslím, že ani frustraci přenášet nemusí, dítě je už samo o sobě frustrováno tím, jak vnímá, že maminka není šťastná tím, že jej má. I já měla 3 děti a užívala jsem si je tak, jako nic jiného v životě. A nemyslím, že jsem tím "hloupla", naopak, dát dítěti všechno co potřebuje, dát mu lásku, všechno hravě zvládnout ( já ještě denně prala 60 plen, vyvařovala je v hrnci na plotně, prala v maličké pračce, máchala ve vaně a hurá, když jsem u třetího miminka měla odstředivku, denně jsem 60 plen žehlila a kojila jsem první dítě do porodu třetího a to třetí do tří let a něco ) a být šťastná jako nikdy v životě, to vyžaduje inteligenci i vzdělání, to není jednoduchá práce pro blbky.----------------------------------------------------------------------------------------------------------------Pisatelce chci říct: nechcete-li, aby vás někdo odsuzoval za váš postoj k mateřství, neodsuzujte ty, které si ho užívají jinak. Nedělejte ze sebe vyjímečná stvoření, ani se za to nestyďte. Každý je, jaký je. O hovínkách a podobně si maminky vyměňují zkušenosti i proto, což není zase tak k zahození (v práci to přeci děláte taky). Nicméně sedět u počítače a plnit diskuse fotkama, hodiny telefonovat, na to milující maminka určitě čas nemá.----------------------------------------------------------------------------------------------------------------Já měla ovšem maminku podobného ražení. A celé mé dětství, poté i těhotenství na mě vyvíjela až hysterický nátlak, abych děti neměla (jak je to hrozné), poté, abych si sehnala paní na hlídání a šla do práce (máš přeci vysokou školu, nebudeš přeci blbnout v domácnosti a musíš vracet dluh společnosti...). Možná díky této "přípravě" jsem pak s dětmi prožívala tolik štěstí. A možná, že vy jste o tuto radost ochuzena právě tím oklím, které vám vnucuje a vnucovalo něco ještě dříve, než jste to poznala. Zapomeňte na to, co kdo říká a pokuste se rozšifrovat vlastní pocity, zbavené veškerých okolních tlaků. A zůstanou-li ve vztahu k miminku stejné, potom jděte do práce a zaplaťte si chůvu. Určitě mu dá dostatek lásky, kterou potřebuje. Já jsem si kdysi, abych finančně rodině pomohla, ke svým dětem také přibrala miminko na hlídání a milovala jsem ho úplně stejně, jako ty svoje.

Já teda asi žiju v nějakým jiným světě... Děti mám tři, chodila jsem s nimi do všech možných dětských aktivit atd. a nikdy jsem nezažila takové ty diskuse, jak to tu popisujete, ty "hrůzy o hovínkách a plínkách". Pravda, nečtu internetové diskuse na miminkovských a maminkovských webech, tak nemůžu moc posoudit toto, ale v reálném světě jsem vždycky se všemi ostatními maminkami, ke kterým mě aktivity s dětmi "přihrály", mluvila úplně normálně, o všem možným, stejně jako kdykoliv jindy bez dětí. Žádné infantilní debaty nad "kakáníčkem" jsem opravdu nikdy nezažila. Přijde mi to už trochu jako klišé, které se bez rozmyslu přejímá, no budiž. Ale jinak k obsahu článku - paní se zkrátka nechala vmanipulovat do životní situace, o kterou nestála a se kterou se teď neumí vyrovnat. To se někdy stane. Ne každá žena touží po dětech a ne každou baví se o ně starat. Neměla si dítě pořizovat a měla by klid. No ale udělala to, tak jak z toho ven. Doporučila bych jediné - nenutit se pečovat o miminko osobně a celodenně, s tímhle přístupem mu stejně bůhvíco skvělého pro rozvoj nedává. Proč si nezaplatit třeba na tři dny chůvu, která se bude starat o dítě a paní by se mohla vrátit aspoň částečně do práce? Na co čekat? Nekojí, doma ji to nebaví, nemá důvod setrvávat na rodičovské dovolené. Když to udělá hned, budou pravděpodobně šťastnější všichni. Nikdo ji soudit nebude. Jen nechápu ty formulace typu "přiblblá role", "je mi z nich špatně" atd. Paní nedokáže pochopit, že někoho ty věci okolo dětí zkrátka baví a umí si je užít, protože ona to tak necítí, ale sama se pak diví, že ji nechápou ti, co zas necítí to, co ona... Na to je jediná rada - ať dělá to, co sama chce, nenutí se do toho, co jí není blízké, neuráží lidi okolo a "nebabrá se" v tom, určitě pak bude spokojenější. A spokojená matka = spokojené dítě, to je známá věc (napadá mě v té souvislosti, proč její 7 měsíční miminko stále pláče - jestli náhodou na něj nepřenáší svou frustraci z momentálního životního stylu?)

Ani netušíte jak Vám rozumím.Vaše pocity sdílím skoro stejně - mám osmiměsíční dceru a taky mě ty přiblbé matky štvou - taky se vyhýbám mateřským spolkům jak čert kříži.V podstatě se stýkám jenom ze slušnosti s pár kamarádkami,co mají taky už děti a marně se snažím stočit téma jinam - hlavně se pořád nebavit o dětech!Svou dceru mám ráda nade vše,ale abych řešila pořád jen ji,to bych se asi zbláznila..Dnešní matky mě taky švou jak pořád cpou denně fotky svojí ratolesti na facebook - a debilní popisky k tomu (už chodí,papká apod.) a nesnáším mateřskou mluvu (už chodíme,spinkáme) apod..I manžel je rád,že jsem tomu plně nepodlehla..protože od takových matek spousta chlapů utíká..A to vůbec neznamená,že bych dceru nemilovala,právě naopak.Radím Vám,abyste se pokusila najít podobně laděnou matku jako jste Vy - i když to jednoduché nebude..

Divizna: Stačí zavítat na nějakou mateřskou diskuzi na netu, tam je rozbor hovínek i s fotkama na denním pořádku.

Možná v tom je ta odpověď, proč vás tak strašně iritují zanedbané matky na pískovišti - vy neprožíváte mateřství, ale vykonáváte svěřenou práci, a v tom je velký rozdíl. Jedete podle manuálu, dítě má fyzicky snad vše, ale emočně - prázdno. Vím, že se city nedají vynutit, prostě to tam nemáte. Jiné matky to můžou mít jinak. Nejde o probírání hovínek, sama takových matek ani moc neznám. Jen někdo své mateřství prostě prožívá víc, někdo míň. Vadí vám, když vás soudí,ale sama děláte to stejné. A vaší holčičce přeji, abyste jí našla hezké jesle s milou a citlivou paní učitelkou.

Sedmimesicni dítě už zvatla, hraje si a umí dávat najevo lásku - tedy musí se to napřed naučit. To už fakt není o kakani a o blinkani ale o rozvoji emoci a intelektu.
Asi je nekde chyba.
Pokud holčička v sedmi měsících převážně jen pláče, v lepším případě se nudí.

Asi nejste ten typ.. Já děti taky nechci a doufám že nepodlehnu tlaku. Dopadlo by to stejně..

V klidu, měla jsem to naprosto stejně, taky ne a ne jihnout nad tím jak to pěkně kaká a jak se nám to hezky poblinkalo. Holce je dnes třiadvacet, mám ji fakt moc ráda a jsem ráda, že mám "spolněno" a nemusím jako některé mé vrstevnice tápat v těsně předpřechodovém věku jestli si dítě vůbec pořídit a jestli to ještě půjde.
Ono to takhle má spousta ženských, jenom o tom nemluví, aby je ty pro které je hovínko v plínce celej svět nepomluvily.
Nemyslím že bychom byly špatné mámy, mám slušnou zpětnou vazbu v podobě dospělé dcery a pravila něco ve smyslu, že je ráda, že neměla šílenou (čti příliš mateřsky obětavou a bez vlastního života) matku, že dětství v mém vleku (tedy v lese, přírodě, se zvířaty, se spoustou mých kamarádů s dětmi i bez...) bylo děsně fajn a že když o tom vypráví kamarádkám, tak závidí, páč se plácaly akorát na tom pískovišti s matkou vybavenou hygienickými ubrousky za zadkem.