1. Být ve 34 letech panna není ještě to nejhorší
Nejsem jeptiška „z povolání“, nejsem ošklivá, nemám žádnou sexuální úchylku, tělesnou vadu či psychickou poruchu. Prostě se mi v životě všechno nějak hloupě poskládalo – tak hloupě, že si nyní připadám nejvíc hloupě já sama. Nejvíc nepříjemně se samozřejmě cítím před muži, kteří jsou v dané chvíli v roli potencionálního milence. Přiznat v mém věku, že jsem panna, je hodně silná káva.
„Tak to je, ségra, moc i na mě!“ řekl mi v reakci na mé „přiznání“ před dvěma lety, po hodně intimním rozhovoru můj mladší bratr – bývalý pankáč, anarchista, buřič všeho druhu, thai boxer, vegan, přechodný příznivce hnutí Hare Krišna, výtvarník, amatérský bubeník a milovník měkkých drog – prostě tak trochu „profesionální šílenec“. Jenže být ve 34 letech panna není ještě to nejhorší, horší je prozření, že vám kus života někde nepozorovaně proklouzl mezi prsty, a když si nedáte pozor, tak jednoho dne možná zjistíte, že máte život za sebou.
- Jak se vyvíjel Zdenin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Po dvou letech jsme se rozešli, aniž bychom spolu měli sex
Já i můj bratr jsme se narodili úplně normálním rodičům do normální rodiny, přesto já ani můj bratr úplně „normální“ nejsme. Bratr je bouřlivák, od puberty životem kráčící, jak bych to jen nejlépe vyjádřila, po špičkách ledovců. Bratr je extrémista (což nemyslím pejorativně); přitahuje ho vše, co vyčnívá, je extrémní a nápadné. Já byla vždy naprostý opak! Zkoumala jsem ledovce z druhé strany. Přitahovalo mě to, co je skryté, byla jsem hodně duchovně zaměřená intelektuálka. V 17 letech jsem zakotvila, nechala jsem se pokřtít a stala se na 10 let hluboce věřící křesťankou. Vše byla zajímavá shoda náhod, souvisejících událostí, které do sebe v té době zapadly skoro zázračně jako dílky puzzle.
10 let v církvi nebylo úplně špatných, šlo o „mladou“ letniční církev s věkovým průměrem okolo 30 let. Měla jsem tam spoustu přátel, trávili jsme spolu víkendy, dovolené, sportovali jsme spolu, pomáhali si – prostě jsme žili v takové příjemné pospolité komunitě. Ač se církev zdála z určitého pohledu hodně moderní, základní věci víry a běžného života se odvozovaly od prvních křesťanských církví. K tomu samozřejmě patřilo i to, že páry spolu měly první styk až při svatební noci. S prvním klukem, samozřejmě z církve, jsem začala chodit v 19 letech. Po dvou letech jsme se po vzájemné dohodě rozešli, oba jsme cítili, že to není ono. Pochopitelně jsme spolu neměli sex (nějaké decentní mazlení, líbání a dotyky samozřejmě proběhly).
Pokračování 3 / 4
3. Nešlo to, bylo to, jak když mě někdo vypne
Ani ne po roce a půl jsem začala chodit s úžasným klukem, který byl v Čechách na misii. Byla to láska jako trám. Chodili jsme spolu 4 roky (nechtěli jsme se brát, když jsem studovala), časem jsme se zasnoubili a plánovali jsme společnou budoucnost. Jenže tenhle kluk jednoho dne prostě odjel na návštěvu domů a už se nevrátil. Napsal mi jen e-mail, že se mi omlouvá, ale rozhodl se, že chce žít jinak. Rozchod mě strašně zasáhl a do všeho nevyléčitelně onemocněl můj otec. Přestěhovala jsem se k našim a pomáhala chronicky nemocné mamince s péčí o tátu. Táta umřel do roka a půl, maminka se kupodivu skoro zázračně uzdravila a stala se z ní po smrti táty neuvěřitelně vitální a vyrovnaná osoba, připravená si život užít do posledního dechu.
Na dveře mi pomalu klepala třicítka, byla jsem sama, stará panna – a to do slova a do písmene. Můj vztah k církvi ochladl a odešla jsem – ale to tu rozebírat nechci – začala jsem nový život a našla si novou práci. V té si mě začal všímat jeden kolega a já nechala všemu volný průběh, i když nešlo říct, že bych do něj byla blázen. Proběhlo pár schůzek, až jsme se po jedné večeři ocitli u něj doma. Jenže i přestože „tělo chtělo“, přišlo mi to najednou všechno úplně prázdné. Několik let čekám na okamžik, kdy se plně vydám klukovi, kterého miluji, a teď dám „všechno“ chlapovi, který se mi prostě jen líbí. Nešlo to, bylo to, jak když mě někdo vypne. A nešlo to ještě s dvěma muži – asi jsem prostě nepotkala lásku.
Pokračování 4 / 4
4. „Ségra, zapamatuj si jméno chirurga, ať víš, kdo tě o to připravil…“
Vím, že jdu na všechno v životě, jak říká můj bratr, strašně „přes hlavu“ a moc všechno analyzuji. Jenže to jsem já, jiná už skoro v 35 letech nebudu. Podle bratra bych udělala nejlépe, kdybych si dala pár panáků a vybrala si někoho z jeho kamarádů – on už by všechno zařídil. Vtipálek…
Jenže fakt je, že bych prostě partnerský sex chtěla zažít (o rodině a dětech ani nemluvím). Vím, že vyvrcholení dosahuji bez problému – v tomto ohledu jsem úplně normální žena, ale sex bez lásky mi přijde prázdný, a když už bych do něj kvůli samotnému fyzickému prožitku šla s někým, kdo je jen „nezávazná známost“, je panenství v 34 letech fakt „trapas“. Velmi vážně proto uvažuji o chirurgickém odstranění hymenu, dokonce mi to přijde v mém životním příběhu skoro symbolické. „Jen si, ségra, zapamatuj jméno chirurga, ať víš, kdo tě o to připravil. A ne aby to byla ženská!“ – kéž bych uměla brát život s takovým nadhledem jako můj milý bratr.
(Z. K., 34 let)
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!