Zdena (52): Na manžela jsem alergická. Nedokážu ho ale opustit

| Autor: Marketa Žídková | Rubrika: Láska a vztahy

Po letech soužití některé páry začnou být na sebe doslova hnusné. Jeden druhého iritují neskutečnými maličkostmi. To se stalo i Zdeně, která už se bojí každého nákupu nebo společné cesty do města. Zase na sebe budou s manželem štěkat.

Zdena (52):  Na manžela jsem alergická. Nedokážu ho ale opustit

Jsme s Jindřichem spolu 32 let! To číslo mě děsí. Třicet dva let, nedokážu to pochopit. Žiju s ním déle než předtím s rodiči, jsme spolu navzájem tak prorostlí, že už ani nevím, jaké to je být bez něho. Přitom po tom vlastně toužím. Kdykoliv odjede na služební cestu, mám pocit, že rozkvetu, najednou si třeba i zpívám a mám prostě radost ze života. Chvíli nemusím poslouchat to jeho supění, když jde do schodů, jeho odkašlávání, které mě co chvíli vyruší. V noci se často převaluje a já kvůli němu nemohu spát. Rozčiluje mě kolikrát každá maličkost.

Jak pokaždé dá hrnek od kafe vedle dřezu, nikdy ho nemůže dát do myčky, i když jsem ho o to prosila milionkrát. To jeho „Miláčku, kde mám, prosím tě, černý svetr?“ „Kde asi, v prd...,“ chce se mi odpovědět, když se mě po milionté ptá na tu jednu a samou věc. Skříň v ložnici je na svém místě už dvacet let, stejně tak svetry v druhé polici odshora vlevo. To si to nemůže zapamatovat? To mu musím pořád dělat servis? Já se ho přece taky pořád neptám, jak se pouští počítač a jak se dostanu na internet, i když pro mě nebylo jednoduché se to naučit.

Doma si ale naštěstí ještě dokážeme jít z cesty, máme dům, Jindřich každou chvíli pracuje na zahradě nebo si dělá svoje v garáži. Když ale spolu někam jedeme, je to peklo. Najednou sedíme spolu v autě a není úniku. Už jeho dotaz, zda jsem zamkla, je prvním varovným znamením, že se zase pohádáme. „Samozřejmě, že ano, nejsem přece blbá,“ utrhnu se na něj. Tolikrát jsem si říkala, že na jeho otázku, která vždycky přijde, odpovím jen suše ano. Když pak ale zazní, ve mně se všechno zvedne, cítím napětí v prsou, v pažích, prostě to nedokážu potlačit, i když bych chtěla. Nechápu, že mě to tak rozčiluje, ale když já mu už tolikrát řekla, ať se mě neptá, že přece vždycky zamknu.

Na to se zase urazí on, chvíli spolu nemluvíme, pak se jen suše zeptám, zda jedeme nejdřív do Kauflandu a pak teprve do Penny, na což mi on odpoví, že jak chci. Dobře, tak nejdřív Kaufland. Když zastaví na parkovišti, vystoupím a zůstanu stát. To zase na mě vyjede Jindřich, že mám jít pro vozík, protože máme vzadu láhve od piva. A takhle to nenápadně pokračuje dál. „Vezmeme pětikilový pytel brambor, jsou v akci,“ navrhuje Jindřich. „Ne dvoukilovka stačí, to nesníme,“ opět se na něj utrhnu. Naprosto nevinná věta, ale já ji řeknu tak, jako kdyby to byl magor tuplovaný ignorantem. Copak nepochopil, že když už se děti odstěhovaly, jedli bychom pět kilo brambor minimálně měsíc? Proč mu to ale proboha nedokážu říct normálně?

Ale já už se s Jindřichem vůbec normálně bavit nedokážu. Vlastně si jen vyměňujeme informace, jako co bude k obědu, kdo zalije okurky, jestli na víkend přijedou děti. A věčně na sebe štěkáme, utrhujeme se jeden na druhého. Přiznávám tedy, že spíš já na něho. Když on mě tak strašně vytáčí, ta jeho nesamostatnost. Kde mám svetr, kde je ta mapa, pořád samé „kde je…“. Navíc jako kdyby mě vůbec neposlouchal, řeknu mu, ať vybere peníze, že musíme zaplatit opravu žaluzií a on na to zapomene. Přitom vybírání peněz je jedna z mála věcí, které má na starosti.

Když byl před půl rokem na operaci žlučníku a ležel pak v nemocnici, uvědomila jsem si, jak je mi bez něj dobře. To, že jsem ho třikrát týdně na dvě hodiny navštívila, mi bohatě stačilo. Vlastně jsem se pak na něj i těšila, i jsem se přestala na něj utrhovat kvůli každé blbosti. Zároveň jsem si díky tomu uvědomila, jak se vlastně k sobě chováme ošklivě. Jenže nevím, co s tím.

ANKETA: Taky už jste s manželem na sebe alergičtí?



 

Když jsme spolu, strašně mě štve a nemůžu si pomoct a nedokážu se k němu chovat hezky. Bez něj by mi bylo fajn, ale jen na nějakou dobu. Pak už by mi asi začal chybět. Ideální by bylo vídat se třeba jen o víkendech. To je ale nereálné, to bychom se asi museli rozejít úplně. Tak nevím, co s tím. Nechci o Jindřicha přijít, ale takhle jak žijeme, je to hrůza.

Které partie těla ženy nejvíce trápí? Mrkněte na video:

Další články z rubriky

Nevěra na obzoru: Jak jí předejít a nepodlehnout touze?

Nevěra na obzoru: Jak jí předejít a nepodlehnout touze?

Dnes | Nejen muži, ale i my ženy se občas ocitneme v situaci, kdy zvažujeme nevěru. Bojujete s pokušením a…

Není dobrý milenec? Vychovejte si ho!

Není dobrý milenec? Vychovejte si ho!

Včera | Žádný učený z nebe nespadl a ne každý je v posteli dobrý odjakživa. Někdo je prostě talent od…

ERIKA (39): Zapletla jsem se s bratrem svého muže. Nevím, jak se vymotat

ERIKA (39): Zapletla jsem se s bratrem svého muže. Nevím, jak se vymotat

Včera | 9 | Když jste jedna rodina, trávíte spolu hodně času, a přitom nejste pokrevní příbuzní, může přeskočit…

ŽANETA (43): Můj manžel se nechce vzdát milenky

ŽANETA (43): Můj manžel se nechce vzdát milenky

19. 11. | 18 | Žaneta nemá zrovna šťastné období. Přišla na to, že ji manžel podvádí, a neví, jak situaci řešit.…