Žijeme od výplaty k výplatě a je kvůli tomu doma pořád dusno

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Já vím, že peníze nejsou všechno. Nicméně mám pocit, že to si může dovolit říkat jen ten, kdo je má. Pokud se vám věčně nedostávají, stanou se nakonec prakticky jediným tématem, které neustále řešíte, ať chcete, nebo ne. Naše rodina žije doslova od výplaty k výplatě a bohužel se to odráží i na manželství.

Žijeme od výplaty k výplatě a je kvůli tomu doma pořád dusno

Další moudro říká, že peněz nemusí být hodně, ale musí být pořád. No, i s tím bych si dovolila nesouhlasit. Máme sice pravidelný příjem, ale jeho výše je bohužel taková, že sice přežijeme, ale v podstatě nežijeme. Přitom by to tak nemuselo být, kdyby manžel neměl takové velkolepé představy o našem životě.

Původním povoláním jsme oba učitelé, ostatně přes tohle povolání jsem se také seznámili. Už z toho je jasné, že naše výplaty nikdy nebyly nadprůměrné. Já se své profese vždy držela, zatímco Vojta měl pořád pocit, že musí zkoušet něco nového, kde by se dalo vydělat lépe. Vystřídal docela dost prací, až se nakonec před několika lety nechal zlákat do společnosti, která nabízí finanční služby.

Zpočátku se mu dařilo. Po úvodních školeních začal nabízet životní pojistky, které docela „letí“. To ho namlsalo a začal do mě hučet, že si teď konečně pořídíme vysněný rodinný domek. Já jsem se držela víc při zemi, navrhovala jsem počkat, až budeme mít děti a já se pak po mateřské vrátím do práce. Bála jsem se, jak bychom spláceli hypotéku jen z jednoho platu.

Ale Vojta byl optimista. „Prosím tě, to je jen o správném nastavení splátek. Já to se svými výdělky utáhnu sám. A vždycky jsme přece chtěli, aby děti vyrůstaly v domě se zahradou někde mimo centrum,“ přemlouval mě tak dlouho, až jsem nakonec povolila.

Vlastní dům jsme vždycky chtěli

A tak jsme si pořídili domek v nové zástavbě za Prahou. Splátky vypadaly velmi rozumně, a tak Vojta navrhl, abychom hypotéku ještě navýšili o vybavení domu. Několikrát všechno propočítával a tvrdil, že to bez problémů zvládneme.

První dva roky to docela šlo. Sice byl domácí rozpočet občas napnutý, když přišel nějaký mimořádný výdaj, ale jinak jsme všechno zvládali. A tak jsme začali mluvit o rodině. Otěhotněla jsem poměrně rychle – a co víc, narodila se nám dvojčata. Do práce jsem chodila skoro do poslední chvíle a prvních pět měsíců rodičovské dovolené to bylo také docela slušné.

Jenže pak nás „výše“ mateřské uvrhla do drsné reality. Rodinný příjem byl najednou skoro poloviční. A i když se Vojta předtím kasal, jak to zvládne, viděla jsem na něm, že to taková legrace nebude.

Ani jeden z nás si navíc předtím neuměl dopodrobna představit, jaké výdaje malé děti představují, obzvlášť, když jsou dvě. Kdyby nám do začátku ty hlavní věci nekoupili rodiče, nevím, jak bychom to udělali. A jak děti rostly výdaje narůstaly snad každý měsíc.

Vojta mi začal vyčítat, že neumím s penězi, které mám na domácnost, vyjít. Donutil mě, abych každý den zapisovala, za co utrácím, a pak kontroloval položku po položce. Hádali jsme se kvůli tomu, připadalo mi to ponižující. Manžel byl navíc čím dál nervóznější, protože v práci se mu přestalo dařit. Jeho plat se skládá z fixní složky, která není moc vysoká, a z provize za uzavřené nebo navýšené smlouvy.

Všechno se točí jen kolem peněz

A tahle situace trvá už přes rok. Náš život se smrskl na neustálé počítání, co si můžeme dovolit a co ne. Po zaplacení všech účtů a nákup nezbytných výdajů do domácnosti nám nezbude vůbec nic – a spíš ještě chybí. Zadlužit jsme se zatím nemuseli, tak daleko situace nedošla, ale počítáme doslova každou korunu. Kdy naposled jsme utráceli peníze proto, že jsme chtěli, a ne kvůli tomu, že jsme museli, si už vůbec nepamatuji.

Samozřejmě se kvůli tomu hádáme. Uvědomuji si, že jsme na sebe hnusní, vyčítáme si věci, které bychom jinak neřešili, navzájem se ze současné situace obviňujeme. Manžel tvrdí, že prostě neumím hospodařit, já mu předhazuji, že nebýt jeho nenasytnosti ohledně domu, nemuseli jsme v této situaci vůbec být.

Když mě napadá, jak plýtvám, s ledovým klidem mu navrhuji, ať si to zkusí sám – což samozřejmě nejde, to víme oba. Vojta je ve stresu, pokaždé odchází za klienty s urputnou snahou uzavřít smlouvu – a tím méně se mu to daří. Já se snažila sehnat si nějaký přivýdělek, ale se dvěma batolaty je to prakticky nemožné, musím se jim prakticky neustále věnovat.

Ráda bych, abychom si někdy zašli aspoň do kina, na večeři – rodiče by nám děti klidně pohlídali. Ale nejsou na to peníze. Moji i Vojtovi rodiče jsou už v důchodu, ti nám pomoct nemohou, ani bych to nechtěla. A tak se protloukáme dál, den po dni, a oba toho máme plné zuby.

Občas padnou slova, která už nejdou vzít zpátky. A i když víme, že snad za rok, když půjdou dvojčata do školky a já do práce, se situace zlepší, teď je to hrozné. Bojím se, aby náš vztah nezůstal už poškozený, protože teď jsme všechno možné, jen ne dva milují manželé. Spíš jen otroci hypotéky.

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního výdechu

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního…

8. 12. | Jennifer Meredino (40) byla příliš mladá na to, aby zemřela. Osud s ní však měl jiné plány a když…

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

8. 12. | Jste čím dál tím pohodlnější a máte problém se přemluvit k sexu? Až zjistíte, k čemu všemu vám…

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

6. 12. | 12 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

6. 12. | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…