Žiji v luxusu, který by mi jiní záviděli. Ale já jsem nešťastná

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Pro většinu lidí budou má slova znít jako rouhání. A jsem si vědoma toho, že si zřejmě nevážím toho, co mám. Přesto bych svůj život ráda vyměnila s někým, kdo má možná hlouběji do kapsy, ale o svých starostech a pocitech si má s kým popovídat.



Jsem jedináček a pocházím z naprosto průměrné české rodiny. Rodiče byli učitelé, nebyli jsme ani bohatí, ani chudí. Nikdy jsem neměla pocit nedostatku, ale ani rozmazlování. Vydala jsem se v jejich stopách a stala se taky učitelkou. Práce mě bavila a ke štěstí mi chyběla jen láska, protože jsem se plácala v různých nevydařených vztazích, které nikdy neskončily dobře.

Místo toho však přišla tragédie. Rodiče zemřeli při autonehodě. Ze dne na den jsem zůstala úplně sama – neměla jsem už prarodiče, máma i táta byli navíc oba jedináčci. Několik měsíců po tom neštěstí jsem nebyla schopná vůbec fungovat. Zařídila jsem pohřeb a pak žila ze dne na den, ani nevím jak. Ve škole mi dali dlouhodobé volno, a tak jsem jen seděla doma a zírala do zdi.

Nakonec jsem začala chodit k psychologovi, a ten mi poradil úplně změnit prostředí, abych musela začít znovu. Bránila jsem se, nechtěla opustit město, kde měli rodiče hrob a kde jsem prožila celý dosavadní život, ale nakonec mě přesvědčil. Rozhodla jsem se pro zcela radikální změnu a přestěhovala se do Prahy.

Začala jsem učit na jedné malé škole a prvních půl roku bydlela na omšelé ubytovně, na víc můj plat nestačil. Dědictví po rodičích čítalo jen několik desítek tisíc, kterými jsem splatila půjčku, již jsem si musela vzít na jejich pohřeb.

Ve škole jsem se s nikým moc nesblížila. Byla jsem uzavřená a kromě odučených hodin jsem se o nic jiného nestarala. Kolegové brzo pokusy o bližší kontakt vzdali a zařadili si mě jako podivínku. Nechtěla jsem se prostě s nikým bavit. Po škole jsem hodiny chodila městem, ponořená do svých vzpomínek, a doma trávila bezesné noci zíráním do stropu.

Pak, jako by toho nebylo málo, jsem jednou v zamyšlení vstoupila z chodníku na silnici rovnou před auto. Naštěstí jelo pomalu, ale na zlomenou nohu to stačilo. Řidič – celkem sympatický muž kolem čtyřicítky – mě sám odvezl do nemocnice a místo nadávek, kam koukám, se mi ještě omlouval. Pak za mnou každý den chodil, dokud mě nepropustili, a byl to i on, kdo mě odvezl domů na ubytovnu.

„Tady bydlíte?“ ptal se nevěřícně, když mi pomohl do mého minipokoje. Vzhledem k tomu, jakým autem jezdil a jaké hodinky nosil, mě jeho údiv nijak nepřekvapoval. A o to méně jsem chápala, co ho na mně tak zaujalo, že mě při odchodu pozval na večeři. „Až vám sundají sádru, pochopitelně.“

To ještě několik týdnů trvalo a mezitím mi skoro každý den volal a ptal se, jak se mi daří. Nejdřív mi to vadilo, protože jsem byla zvyklá na svůj klid a ulitu, ale postupně jsem zjistila, že se na hovory s ním těším a jsem za ně vlastně vděčná. Večeře bez sádry skončila dlouhým líbáním před mou ubytovnou – a o tři měsíce později jsme se vzali.

Když to dnes, o tři roky později, zpětně hodnotím, mám v tom jasno: Já potřebovala někoho, o koho bych se opřela, a on submisivní poslušnou ženu, která mu chyběla k jinak dokonalému životu. Škoda, že jsem to takhle neviděl už dřív.

Petr je velmi úspěšný podnikatel v oblasti počítačů, a když říkám úspěšný, myslím tím obrovskou firmu a majetek v řádu desítek milionů korun. Tenhle úspěch byl ale vykoupený klasickou daní dnešní doby – práce od rána do noci a nulový soukromý život. Alespoň ta mi vysvětlil, proč ani po čtyřicítce neměl rodinu.

Po svatbě si mě nastěhoval do své obří vily asi 30 kilometrů za Prahou a za pár týdnů jsem byla těhotná. Měla jsem radost a narození Zuzanky je asi nejsvětlejším bodem v mém životě. Jenže tím dnem se taky z luxusní vily stalo moje vězení.

Nebydlíme v satelitu, ale na samotě. Petr si to tak přál, dům přesně podle svých představ si budoval několik let. Prý ve své práci musí denně jednat s tolika lidmi, že pak chce mít absolutní klid. Já už se nastěhovala do kompletně zařízeného sídla a nemohla ovlivnit vůbec nic.

Zpočátku mi to nevadilo, ale teď si tam připadám, jako kdybych byla ve svém domově cizinkou. Nejhorší ze všeho je ale samota, ke které jsem odsouzená často i několik dnů za sebou. Petr odjíždí brzo ráno do Prahy a vrací se až pozdě v noci a nebo také vůbec. Často jen večer zavolá, že má ještě plno práce a raději přespí ve městě.

Pak jdu, uvařené jídlo spláchnu do záchodu a jdu se vybrečet nad postýlku Zuzanky. Je to jediná živá bytost, se kterou celé dny komunikuji, a ačkoli je to nejdražší bytost na světě, ubíjí mě to. Co si máte celé dny povídat s dvouletým dítětem?

V obrovském domě bloudím nazdařbůh a nemám vůbec co na práci kromě péče o malou. Nemám pro koho vařit, nemám co uklízet, protože nikde není nepořádek, nemám se jak zabavit kromě čtení knížek. Nejbližší sousedé jsou 10 kilometrů daleko. I kdybych si chtěla popovídat, nemám se k nim jak dostat. Nemám auto, a dokonce ani řidičský průkaz, nebylo kdy si ho udělat.

Nákupy obstarává zaměstnanec Petrovy firmy. Já jen napíšu seznam a on jednou týdně doveze, co potřebujeme. Je to také víceméně jediný dospělý člověk kromě manžela, se kterým mluvím. Do Prahy se dostanu opravdu sporadicky, když se Petr na pár hodin utrhne a vezme mě do města na nákupy. Jenže když s sebou máte kočár s dítětem, moc si neužijete.

Petr není zlý, ale absolutně se nedokáže vcítit do mých pocitů. Nechápe, že osamělý život mě ničí. Když jsem snažila s ním o tom mluvit – a že to bylo mnohokrát – všechny mé prosby smetl ze stolu. Chůvu nepotřebujeme, o jedno dítě se snad postarám a času pro sebe mám i tak dost. Že ho mohu trávit jen uvnitř čtyř zdí nebo na zahradě? Tam se dá přece dělat věcí! Mám televizi, knížky, můžu si hrát s malou, vařit, uklízet, plavat v bazénu, cvičit…

Nechápe, že bych si chtěla jít třeba jen zaběhat do lesa. S malou to nejde. Prosila jsem o domácí zvíře, neuspěla jsem. Dvakrát ročně letíme na luxusní dovolenou. Tu trávíme tak, že Petr pomocí notebooku a telefonu řídí firmu z lehátka a za celý týden si vůbec neodpočine. Já si opět povídám jen s malou Zuzankou.

Ze všeho nejvíc mi ale chybí obyčejné popovídání. Nemám si s kým promluvit o tom, jak se cítím, jak mi chybí rodiče. Nemám žádné kamarádky, a i kdybych měla – jak bych se za nimi dostala? Všechny své starosti říkám Zuzance. Zatím tomu nerozumí, takže můžu bezstarostně přemýšlet nahlas, aniž by to vadilo. Ale za chvíli to nepůjde, a pak už se z toho asi zblázním.

Petr to vůbec nechápe. Když už přijede domů, mluvit se mu nechce, ani sex ho příliš neláká. Občas si říkám, jestli je opravdu tak upracovaný, a nebo už ho nezajímám a má nějakou jinou ženu. Já jsem pro něj inventář domácnosti, záruka, že všechno funguje a že se někdo stará o jeho dítě. Vůbec si nepamatuju, kdy naposled mi řekl, že mě má rád.

Jsem uvězněná v té přepychové vile a každý den se budím s pocitem, že už to nevydržím ani den. Jenže nevím, co jiného dělat – neumím si představit, že bych zůstala sama jen se Zuzankou. Nikoho jiného než Petra nemám a představa, že bych žila opravdu sama, je ještě horší než to, co prožívám teď.

Ivana, 28 let

Další články z rubriky

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

Včera | 7 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Včera | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

4. 12. | 39 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…