Myslím, že každý má nějaké tajemství. To moje se jmenuje Alexandr. Nechápu, co mě na tom bláznivém bohémovi léta přitahuje, když mám vedle sebe tak skvělého muže.
Jsem obyčejná žena. Léta žiji v docela spokojeném vztahu, starám se o rodinu, zvelebuji dům, vychovávm děti, večer usínám vedle svého muže. Mohla bych být spokojená, ale nejsem. Mé srdce patří někomu jinému.
Jsou dny, kdy si na Alexandra ani nevzpomenu, jsou dny, kdy mi vzpomínky a občasné emaily pomáhají usnout a vidět svět krásnější a barevnější. Láska k Alexovi je platonická, už 13 let jsme se neviděli, dělí nás od sebe tisíce kilometrů. Už 13 let lituji, že jsem se s ním tenkrát nemohla milovat.
Mám ráda oba
Můj manžel je „Mirek Dušín“. Spolehlivý, čestný, věrný a naprosto předvídatelný muž. Ideální manžel. Alex je jeho opak. Nespolehlivý bohém, bouřlivák, věčný rebel a úžasný muzikant. Na škole znal Alexe každý, hlavně tedy každá. Dostal všechny, do kterých se na chvilku vášnivě zamiloval, já byla výjimka. Propovídali jsme nespočet hodin, strávili spolu i několik nocí, ale nikdy jsme spolu nespali. Ne že bych po tom už tenkrát netoužila, ale odmítala jsem být další „zářez na pažbě“ a možná jsem i podvědomě tušila, že pro něho tak mohu být něčím výjimečná.
Alexandr se samozřejmě po čase zamiloval do další slečny a já začala chodit s „Mirkem Dušínem“, který mě z počátku vztahu fascinoval svou zvláštní starosvětskou poctivostí, spolehlivostí a oddaností. Moc toho nenamluvil, ale když promluvil, bylo to obvykle ve správný čas a mělo to hlavu a patu. Nyní jsou to vlastnosti, kterých si na jednu stranu vážím a na druhou stranu z nich mohu vyskočit z kůže. Vím ale, že s nikým jiným bych žít nechtěla. Mám ráda svého muže, ale miluji Alexandara, se kterým bych žít nikdy nemohla.
Někdo tam na hoře mi zachránil manželství
S Alexem jsme se naposledy viděli před třinácti lety. Dneska si myslím, že okolnosti jsem tehdy neurčila já, ale osud. Že někdo tam nahoře mi zachránil manželství. S manželem jsme se brali před patnácti lety, i tehdy jsem si s Alexem občas volala, zašla na jeho koncert, výjimečně i na víno. Nikdy jsem se žádné kamarádce nesvěřovala tolik jako Alexovi, on tvrdil to samé. Věděla jsem o všech jeho láskách, průšvizích, nepovedeném manželství i pečlivě skrývaném smutku a vnitřní nejistotě. Nikdy jsme ale při setkáních nezašli dál než k polibkům a dotekům, i to jsem považovala za „úlet“.
Asi dva roky od svatby jsme měli s manželem první vážnější krizi – v té době se mi opět o něco více připletl do života Alex. Potkali jsme se na svatbě kamarádů. Manžel jít nemohl, byla jsem tam sama. Sama ubytovaná ve stejném hotelu jako Alexandr… Celý den, celý večer spěl nezadržitelně k jedinému cíli. Věděla jsem, že tentokrát podlehnu. Ráda podlehnu. Krásnější den jsem nikdy v životě nezažila. Oba jsme věděli, že to přijde, oba jsme byli o pár let zralejší. Nikam jsme nespěchali, užívali jsme si všech chvilek, pohledů, náznaků a nechávali čas plynout k večeru. Večer byl ale naprosto jiný, než jsem plánovala. Začala jsem při tanci krvácet! Bohužel nešlo o menstruaci, ale o komplikaci raného těhotenství. Nakonec mě Alex odvezl do nemocnice, držel za ruku a hladil po vlasech.
Děkuji osudu, že bydlí tisíce kilometrů daleko.
Čekaly mě měsíce na rizikovém těhotenství, strach o miminko, šílené výčitky a něžná péče mého muže. Alex se ztratil. Úplně. Nikdo nevěděl, kam odjel. Syn se narodil zdravý, po roce přišla dcerka a já si slíbila, že už si nikdy s Alexem nezačnu.
Po letech jsem ho potkala. Děti byly u babičky a my s manželem zašli do restaurace na večeři. Seděl u vedlejšího stolu s krásnou nepřehlédnutelnou Asiatkou. Manžel Alexe zná jen od vidění, pozdravili jsme se, nakonec si Alexandr se slečnou přisedli a skvěle jsme si popovídali. Alex žije v zahraničí a v Čechách byl s přítelkyní pouze na návštěvě.
Vyprávěli zážitky z cest, manžel si díky své perfektní angličtině skvěle popovídal s přítelkyní Alexe a pozval oba k nám. Ať prý přijedou kdykoliv – budou vídáni. Alex mi pod stolem pohladil ruku a mně se rozklepala kolena. Už jsem věděla, že ho nikdy nepřestanu milovat. Prostě ho mám navždy v srdci. Není to otázka volby, nic s tím nenadělám. Děkuji osudu, že bydlí tisíce kilometrů daleko a já nemusím neustále bojovat sama se sebou. Modlím se a doufám, že to tak zůstane.
(Hana, 43 let)