Tatínek, nebo dědeček?
Překvapení nastalo, když jsme jednou s dětmi přišli k nim na návštěvu, jak si naši drobečci domluvili na písku. Otevřít mi přišel sympatický prošedivělý muž, kterého jsem okamžitě pasovala na dědečka. Jaké bylo moje překvapení, když mi ho Simona představila jako Petra a směrem k němu zkonstatovala „Miláčku, to je ta rodinka, jak se známe ze hřiště…“
Ačkoliv jsem se hodně snažila svůj údiv maskovat, asi se mi to úplně nepovedlo. Petr se usmál, evidentně pochopil co mi jde hlavou, a odpověděl na moji nevyřčenou otázku: „Ano, jsem tatínek, ale ne Simony – tady těch rošťáků,“ a popadl je do náruče. A pak ještě dořekl: „A taky bývalý nejlepší kamarád jejího tatínka…“
Jak to celé začalo?
„Simonu jsem poprvé držel v náručí, když jí byl týden. Ani ve snu by mě nenapadlo, že za dvacet let ji budu držet v náručí úplně jinak…,“ usmál se té vzpomínce a pokračoval ve vyprávění Petr. „Simonina tátu znám z vysoké, dokonce i za svědka jsem mu šel na svatbě a on mě na oplátku také. I naše děti se narodily zhruba stejně…“
Čas plynul, obě rodiny se poměrně často stýkaly a užívaly společný čas. Časem se Petrovo manželství rozpadlo a on žil sám. „když mi všichni říkali, abych si někoho našel, jen jsem se usmíval a říkal jim, že jedna zkušenost stačí a klidně budu sám….“
Simona
V tuhle chvíli se slova ujala Simona: Bylo mi nějakých šestnáct, když jsem začala randit s klukama. K mírnému znepokojení našich jsem vždycky pokukovala po těch, kterým už bylo přes dvacet. Radili mi, ať koukám po svých vrstevnících, že se ošidím o takové to platonické chození za ruku, euforii z první pusy, protože tihle už vlastně dospělí kluci budou hned chtít všechno. Nedala jsem si říct, i když jsem časem rodičům musela dát zapravdu. Na druhou stranu, s Michalem jsem chodila přes dva roky a vlastně jsem ho opustila kvůli Petrovi,“ usmála se.
Přeskočila jiskra
Petr byl pro Simonu vždycky dobrý kamarád a rádce, za kterým chodila s otázkami, na které se nechtěla ptát táty. A tak s ní vždycky řešil i trable s kluky…. „Asi bych si dávala větší pozor na pusu, kdyby mě napadlo, jak to celé dopadne,“ směje se dnes Simona.
Ne nadarmo se říká, že na svatbě se upeče další svatba. Jako první se z „dětí“ ženil Petrův syn. „Bylo mu dvaadvacet, ale oženit se musel, čekali rodinu, a to, že bych nepozval rodinu svého nejlepšího kamaráda, mě nenapadlo ani ve snu. Všechno bylo v pohodě, všichni se krásně bavili. Když se nachýlil večer, rozjela se taneční párty. Samozřejmě, že jsem k tanci vyzval i Simonu, vždyť jsem ji bral tak trochu jako svou. Ale při tom tanci se to stalo a já si uvědomil, že mě přitahuje. Ve společenských šatech, krásně nalíčená, najednou jsem ji neviděl jako kamarádovu dceru, ale jako nádhernou sexy ženu.“
Simona souhlasně přikyvuje: „Jojo, i já jsem si na svatbě uvědomila, že Petr rozhodně nevypadá jako nějaký tatík, který bude brzo dědečkem. Ono je to dáno i tím, že jsou s tátou poměrně mladí, ženili se v devatenácti a oba kvůli dětem, takže to rozhodně nejsou důchodci čekatelé, ale šmrncovní chlapi se spoustou sil a zkušeností…“
DIrty Dancing
Slova se opět ujal Petr: „Bylo to jako v blbém filmu, znáte to, dvojice jde tancovat na rychlejší písničku, a najednou lup, hraje cajdák. No a přesně to se stalo i nám. A já, jak jsem byl v tu chvíli trochu v náladě, a uvědomil jsem si, jaká kočka Simona je, jsem ji k sobě přivinul úplně jinak, než jako kamarádovu dceru. Všiml jsem si, že se trochu zarazila, ale neprotestovala. V očích se jí zračila spousta emocí, váhání, úlek, potěšení… Nakonec se neodtáhla, a já si řekl, že jsem poustevničil už dost dlouho a pokud z toho ona nevystřízliví do rána, tuhle šanci nepustím.“
Simona přikyvuje a vzpomíná na dobu před šesti lety ze svého hlediska: „No řeknu vám, že ve mně pěkně hrklo, když si mě Petr přitáhl. V tu chvíli to opravdu nebyl tátův kamarád, ale normální chlap, který ve mně skutečně neviděl tu holčičku jako vždy, ale ženu, sexuální objekt. V první chvíli jsem se šíleně lekla, ale uvolněná atmosféra, umocněná kapkou něčeho ostřejšího, udělala svoje. Nikomu jsem nic neřekla, tancovali jsme dál. Říkala jsem si, že to s největší pravděpodobností nic neznamená, taky má špičku, tak jsem to pustila z hlavy. O to větší překvapení bylo, když asi za dva dny zazvonil u nás doma s tím, že jde za mnou….“
Přísně tajné
Simoně z výrazu jeho tváře bylo naprosto jasné, proč Petr přišel. Popadla vodítko, psa, a Petrovi řekla, že půjdou ven. „Neuměla jsem si představit, že bychom se na toto téma bavili u nás doma, kde jsem jej znala jako taťkova kamaráda. Dneska už vím, že jsem mu tím dala najevo, že šanci má – zůstat doma, tak se mi mnohem lépe odmítá, ale já vlastně nechtěla…“ Petr dlouho hledal ta správná slova, která by nezněla jako klišé. Přesně věděl, jak se tohle může jevit – obstarožní Casanova si chce nahnat sebevědomí díky mladé ženě…
„Strašně moc jsem se bál, že se mi vysměje, že honím druhou mízu. K mému překvapení se nic takového nestalo, naopak mi řekla, co se jí o svatbě honilo hlavou. Měl jsem velkou radost, že mi dá tu šanci….“ Jediné, co Simona musela dořešit, byl její současný vztah, o kterém Petrovi řekla: „To, že mám vztah, věděl. Také věděl, že to nefunguje tak, jak bych si přála a představovala. Jen jsem neměla pořád ten správný impulz k tomu, abych jej ukončila.“
Dvojice se začala scházet a jejich randíčkům vždy předcházela konspirace, aby se něco nedozvěděli rodiče. „Bylo nám jasné, že tento stav není udržitelný dlouho a oba jsme měli strach z toho, jak to naši vezmou. A právem. Jednou mě Petr doprovázel domů, a na rozloučenou jsme se políbili. Táta to evidentně viděl z okna, a najednou stál za mnou a držel Petra za límec a cloumal s ním. Nebudu opakovat, co po něm řval, vše se dá shrnout do toho – drž pazoury dál od mojí dcery.
Tomu jsem nasadila korunu já, když jsem tátovi řekla, že Petra miluju. Zůstal na mě koukat s pusou do kořán s údivem a bolestí v očích. Nahoru jsem už ani nedošla, Petr mě vzal za ruku a vrátili jsme se k němu. No a od té doby spolu žijeme, po dvou letech jsme se vzali a za rok se narodila Kristýnka a za dva další roky Martínek – ani to, že se vnouček jmenuje po tátovi, ho neobměkčilo. Když jsem se jim snažila dovolat, na mobil se mi to nepodařilo nikdy – nezvedli mé číslo, když jsem zkusila z jiného – položili to hned po mém „ahoj,“ zkrátka nepřenesli přes srdce, že miluju jejich vrstevníka.“
Co dál?
Petr se Simonou jsou šťastná rodinka, do které by nikdo neřekl, co mají za sebou. Petrovy děti svou „macechu“ vzaly dobře, Simonina sestra je chladnější, ale aspoň jí odpoví na pozdrav. Ostatní lidé je neřeší, není zase tak neobvyklé potkat muže ve středních letech s mladou manželkou a malými dětmi.
Simona své povídání uzavírá slovy: „Jasně, že mne občas napadne, že mě čeká stáří bez něj, přece jen, ten rozdíl je dost výrazný. Ale je mi s ním natolik dobře, že do tohoto rizika půjdu. A nikdo neví, kolik času mu tu ještě zbývá. Svého rozhodnutí jsem nikdy ani na chvíli nelitovala, jediné, co mě mrzí, je reakce rodičů. Ale stejně, jako jsem se rozhodla já sama, mají na své rozhodnutí právo i oni, takže s tím nic nezmůžu,“ krčí rameny Simona.