Životní restart: Kdy je nejlepší čas udělat radikální změnu?

Strach ze změny

„Vypracoval jsem síťový graf. Jedno navazuje na druhé. Náhody jsou vyloučeny anebo se s nimi počítá. Pokud bude vzestup cen rovnoměrný jako dosud, koupíme si první automobil za pět a tři čtvrtě roku. Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No, a potom už jsou jen samá pozitiva a sociální jistoty.

První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě. Pak již výše zmíněný automobil, zde se stávám zástupcem ředitele, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé dítě. Mezitím samozřejmě rekreační chata, taktéž i barevný televizor, přívěs a tak dále a tak dále a tak dále, na deset let dopředu.“ (Učitel Hájek, Jak básníkům chutná život)

Síťový graf učitele Hájka je poněkud extrémní příklad, ale podle nějakého životního scénáře vlastně postupujeme všichni. Základní škola, střední škola, první láska, vážný vztah, hledání zaměstnání, kolem třiceti pak úvahy o založení rodiny atd. Ne v každém vyvolává takový předepsaný scénář pocit jistoty a ne vždycky se všechno daří podle našich představ. A pak se jednoho dne ozve kdesi zevnitř nesmělé volání po změně.

Někdy se jedná o krátkodobou nespokojenost, která časem sama vymizí, někdy dojde na výhrůžky typu: „Zejtra dávám výpověď, rozvedu se a odjedu do Tibetu,“ ale většinou nakonec pokorně zůstaneme sedět u toho zasmrádlého rybníčku, kde to moc nefouká. Často jde přitom o nenaplněné sny a touhy nebo o život v podmínkách, které nám nevyhovují, ale bojíme se riskovat i to málo, co máme. Psychologové tvrdí, že stereotyp, opakující se rituály a zaběhlý pořádek dávají člověku zdánlivý pocit klidu. V prostředí, které známe, i když nám třeba nevyhovuje, se cítíme bezpečně. Víme, co od něj čekat a také co nečekat.

Strach ze změny a z neznámého je natolik silný, že se ze svých snů velmi často raději vrátíme ke svým návykům a pohodlí, a pokud už se šance na změnu naskytne, máme po ruce případně dostatečnou zásobu výmluv, proč to teď zrovna nejde. To, jak se k možnosti něco ve svém životě změnit postavíme, souvisí hodně s typem naší osobnosti. Zatímco intuitivní emocionální bytost, která se nebojí spoléhat na svůj cit, se mnohem pravděpodobněji vrhne do dobrodružství než jiní, racionální a analyticky uvažující typ bude nejspíše potřebu životní změny přebírat ze všech stran, a nakonec stejně nic neudělá.

„Váhavci můžou maximálně tak snít,“ shrnuje to lakonicky psycholožka Jitka Douchová, ale zároveň varuje rozevlátější osobnosti před unáhlenými rozhodnutími. „Vždycky je důležité sladit rozum s citem, aby to nebyla jen průserová exploze. Pokud chci ve svém životě něco změnit, rozhodně bych to nedělala hned. Emoční invence a touha je sice důležitá, ale musí být spojena s racionalitou. Pokud se úspěšná tlumočnice rozhodne, že se ze dne na den stane horolezkyní, tak to bude spíš únik od něčeho, co nedokáže vyřešit,“ dodává Jitka Douchová.

Psychologové se shodují, že záleží především na tom, jestli to, pro co jsme se rozhodli, skutečně cítíme, potřebujeme a chceme. „Zvnitřnění“ takového procesu je pak ten správný klíč ke štěstí. Pokud se vrhneme do dobrodružství čistě proto, že potřebujeme kompenzaci nebo náplast, nebude fungovat.

Klasickým příkladem je bolestivý rozchod, na jehož základě si rychle najdeme někoho jiného jen proto, aby tady prostě někdo byl. Takový postup nikomu ze zúčastněných nic dobrého nepřinese. „Změnu musíte opravdu vnitřně chtít a užívat si ji. Pokud se rozhodnu, že dám výpověď v práci a procestuji svět, tak tím musím naplnit svoji touhu, kterou jsem vždycky měla, a hlavně vědět, že to dělám z vlastního a svobodného přesvědčení,“ říká Jitka Douchová.

Rozhodování na křižovatce

Potřebu nějaké životní změny podle odborníků pociťujeme nejčastěji, když dorazíme na takzvanou životní křižovatku, to znamená, když přijde osobní nebo partnerská krize, objeví se zdravotní problémy, zkrátka cokoli, co nás donutí se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, jak jít dál a co vlastně chceme.

„Uskutečnit velké a radikální změny lze. K tomu jsme však často donuceni jen tlakem okolností. Dobrovolně dělá velké změny málokdo. Určitá životní období přinášejí určité změny, například takzvaná krize středního věku nebo odchod do důchodu. Na druhou stranu změny můžeme dělat bez ohledu na věk,“ domnívá se klinický psycholog a psychoterapeut Jaroslav Simon.

Mimochodem zajímavým postojem k životní změně se projevuje podle zkušeností psychologů dnešní generace padesátnic, kdy se ženy v tomto věku velice často rozhodují pro rozvod, aniž by pro něj měly konkrétní důvod. Jelikož děti už většinou odešly z domova a rodinné povinnosti se výrazně ztenčily, chtějí si konečně užít svobody. Vztah samozřejmě už také nebývá natolik funkční a ženy mají potřebu se osvobodit a zažít životní restart.

Rozhodně se ale nejedná o to, že by hledaly nového partnera, naopak, pokud už se nějaký objeví, vyžadují zcela zásadně oddělené bydlení a o nové možnosti rodinného krbu, o který by měly pečovat, nechtějí ani slyšet. Na zásadnější životní rozhodnutí nicméně nejčastěji dochází až na základě nějakého impulzu, rozbušky, která nás donutí přemýšlet o tom, že pokud po něčem toužíme, musíme pro to také sami něco udělat.

Životní změna je často vlastně terapeutický krok, kterým si vylepšujeme vlastní bilanci zisků a ztrát. Samozřejmě je těžší dělat odvážné rozhodnutí, pokud máte pět dětí a tři hypotéky na krku, na druhou stranu bývají závazky často jen výmluvou.

Radikálně něco změnit ve svém životě je podle psychologů vždycky risk, ale přesto například rozhodnutí změnit svoji profesi, pokud nás ta současná neuspokojuje, patří podle Jaroslava Simona někdy k těm nejmoudřejším v životě: „Vyžaduje ale velkou odvahu a ta je v Čechách dosud spíše vzácná.

O to více se mi líbí všechny pozitivní změny. Ty úplně obyčejné a malé, ale i ty velké, bláznivé nebo radikální. Ke změnám nás někdy může vybízet náš jakýsi vnitřní hlas. Někdy ho musíme umlčet, protože nejsme na změnu připraveni, nemáme energii, čas nebo prostor. Ale dlouhodobě tento hlas neposlouchat není dobré. Je to hlas naší duše.“

Článek jsme převzali z časopisu Moje Psychologie