Zjistila jsem, že má milenku. Mám mlčet a doufat, že to přejde, nebo se ozvat?

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Tak už jsem také jednou z nich. Žen, které zjistily, že jejich partner má jinou. Přišla jsem na to úplnou náhodou a byl to pro mě šok, protože žádné varující příznaky jsem nezaznamenala. Asi jsem hloupá, ale mně připadalo, že je u nás opravdu všechno v pořádku a žijeme si šťastně. Tohle už teď neplatí a já nevím, co mám dělat. Partner netuší, že to vím. Zvažuju, jestli zatnout zuby a doufat, že je to jen krátkodobá záležitost, nebo to na něj vybalit a riskovat, že odejde. Přijít o něj totiž nechci…

Zjistila jsem, že má milenku. Mám mlčet a doufat, že to přejde, nebo se ozvat?

S Markem se znám přes deset let, osm let jsme partneři, šest let spolu žijeme. Jeden by řekl, že už nás nemá co překvapit – a teď se ukazuje, jak to bylo naivní. Jsme spolužáci z vysoké školy, dva roky jsme kolem sebe kroužili, než jsme se dali dohromady. Marek skončil školu o rok dřív než já, protože já jsem ve třeťáku odjela na rok do ciziny a studium se mi protáhlo.

Pro náš vztah to byla docela zátěžová zkouška, byli jsme spolu jen rok – a na stejně dlouho jsem odjela. Ale zvládli jsme to, stejně jako můj poslední ročník. Pak jsme se sestěhovali do společného podnájmu a právě následující roky jsem považovala za nejkrásnější. Neměli jsme žádné starosti a závazky, jen jsme si užívali – hodně jsme cestovali, podnikali pořád něco zajímavého, peníze jsme sice šetřili, ale především je utráceli za sebe.

Když se nám oběma začala blížit třicítka – a měli jsme za sebou páté výročí vztahu – přátelé a zejména příbuzní se nás čím dál častěji začali ptát, co se námi bude dál. Jako by to jubileum bylo důvodem k nějaké obrovské životní změně. Pravdou je, že už jsem si uměla představit, že budu mít dítě, ale stejně tak mi nevadil scénář, že třeba ještě čtyři pět let budeme žít jako dosud. Marek to měl podobně, když jsme to spolu probírali, navzájem jsme se ujistili, že je to naše věc a nenecháme se zvědavými dotazy rozptýlit.

Jenže asi to v obou stejně nějak hlodalo, třebas i podvědomě. Já začala bádat nad tím, proč vlastně rodinu ještě odkládáme. Ale zatímco jsem měla jasno v tom, že je to jen otázka času, nikoli partnera, kterým jsem si naprosto jistá, že je to ten pravý, u Marka zřejmě probíhaly úvahy spíše tímhle směrem. Jenže to jsem až donedávna netušila. Navenek totiž bylo opravdu všechno v pořádku, přítel se choval pořád stejně. Nezaznamenala jsem žádnou změnu – domů chodil plus minus pořád stejně, koníčky měl tytéž, náladu taky pořád dobrou.

Rozhodla jsem se zastavit se za ním v práci

Možná už to mám zpětně zamlžené a něčeho jsem si všimnout mohla – ale když se snažím poslední měsíce a týdny vybavit, na nic si nevzpomínám. O to větší rána to byla, protože naprosto nečekaná. To jsem takhle byla začátkem prosince na prvních předvánočních nákupech. Marek měl v práci nějakou uzávěrku, tak psal, že ten den přijde domů o něco později. Nebylo to nic neobvyklého, neměl úplně pravidelnou pracovní dobu, a tak jsem se těšila na večer s knížkou.

Nevím, co mě to napadlo, ale cestou domů z nákupů jsem si řekla, že se za ním stavím v práci – podobnou věc jsme oba udělali tak dvakrát do roka, obvykle když měl jeden z nás narozeniny nebo jsme slavili výročí. Netuším, proč mě to napadlo zrovna teď. Asi osud zkrátka chtěl, abych na to přišla. Bylo už šest večer a v kancelářích moc lidí nebylo. Slečna v recepci mi pokývla, věděla, kdo jsem, a já se vydala nahoru. Chtělo se mi ale na záchod, a tak jsem nejdřív zamířila na toaletu.

Otevřela jsem dveře a pak chtěla pokračovat do kabinky, ale zarazily mě divné zvuky a pak jsem si všimla, že v mezeře pod dveřmi vidím nohy, které rozhodně nejsou dámské. Byly to velké polobotky, nad nimi navíc spuštěné kalhoty. A do toho se ozvaly nějaké přerušované nádechy, jako by se dva udýchaní lidi snažili najednou být úplně potichu – a moc se jim to nedařilo. V první chvíli jsem se chtěla smát, přišlo mi to jako z filmu, jenže pak jsem najednou strnula. Muž v kabince trochu pokrčil nohy a já si najednou nad pravým kotníkem všimla tetování. Přesně takového, jaké má Marek.

Ani nevím, jak se mi podařilo neslyšně vyjít ven, jako ve snách projít recepcí a dojít domů. Asi hodinu se mi dařilo přesvědčovat samu sebe, že se mi to jen zdálo, pak jsem to vzdala. Tak specifický obrázek prostě hned tak nikdo nemá, natož ve stejné firmě. Vypila jsem asi tři skleničky vína, a když Marek dvě hodiny po mně přišel domů, dařilo se mi tvářit jakoby nic. Jen jsem ho pořád nenápadně pozorovala, ale on se choval prostě jako kdykoli jindy, až bych opravdu uvěřila, že se mi to jen zdálo.

Jenže pak přišel víkend, já využila chvíle, kdy byl Marek v koupelně, a bleskurychle mu projela mobil, ačkoli jsem se za to styděla. Trvalo mi pár vteřin, abych zjistila, že hovorů s Andreou-práce je tam nestandardně hodně, ačkoli jsem o ní nikdy neslyšela. A bylo tam i pár smsek, které se tvářily na první pohled neškodně, ale mně to bylo jasné. Věty typu: „Dneska by to šlo!“ nebo „Tak zítra.“ mi stačily.

Mám mlčet, nebo na něj udeřit, že to vím?

Vůbec nevím, jak jsem mohla přežít Vánoce, aniž bych něco prozradila. Všechno proběhlo jako jindy. Ale jakmile skončily, skoro jsem se zhroutila. Hlavně během silvestrovských oslav, když si všichni připíjeli na budoucnost a Marek pronesl tentokrát „hlavně hodně zdraví“ a vypadalo to spíš jak přípitek sestře… To jsem si snad teprve tehdy naplno uvědomila, že mě třeba opustí. Do té chvíle jsem si to zkrátka nepřipustila.

A tak teď jen dumám, co s tím. Víte, my spolu doteď nic špatného nezažili, Marek mi byl vždycky ve všem oporou. A i když cítím obrovské ponížení a zklamání a lítost a vztek současně, zároveň ho pořád miluju, na tom se nic nezměnilo. Nechci o něj přijít, stojím o to, aby náš vztah vydržel. Koneckonců i proto, že si neumím představit, začínat od začátku s někým jiným. Sama sebe utěšuju, že je to jen nějaká čistě fyzická epizoda, že jinak by se přece choval jinak, kdyby se zamiloval.

Tajně doufám, že to zase jednoho dne skončí, Marek si „upustí ventil“ a zůstane se mnou. Ale zároveň tomu sama tak úplně nevěřím. Předně vůbec nevím, jak dlouho tohle trvá. Měsíc? Půl roku? Nebo ještě déle? Tahle nejistota je hrozná, vůbec nevím, na čem jsem. Takže zvažuju i to, že na něj prostě všechno vybalím, aby se k tomu nějak vyjádřil. Brání mi v tom ale strach, že když ho zaženu takhle do kouta, udělá nějaké radikální rozhodnutí, které by třeba jinak nepřišlo. Fakt nevím, jak to řešit.

Lucie, 30 let

Další články z rubriky

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

4. 12. | 32 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

29. 11. | 31 | Pohledný soused Hany se jí už několik týdnů dvoří. Oběma je jasné, že by nešlo o vztah, ale…

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

28. 11. | 33 | Máji přítel má velmi problematického syna. Společně strávené víkendy jsou pro ni očistec a k Májině…