ZOE (38): Láska mých rodičů k hudbě mi zničila život

farah.farah: Víš, neříkám, že je skvělé, natož jednoduché, začínat z ničeho, tedy vpodstatě bez jakýchkoliv vzorců. V určitém okamžiku jsem měla krátce i pocit, že vůbec nevím, co vlastně je a co není dobré. Ale na druhé straně i to má svá pozitiva. (Asi i proto dítě v pubertě zavrhne co se dá a tvoří si svůj svět, i když v něm něco z toho rodičovského zůstává). Víš, bydlíme 7 let na dědině. A mě dost často udivuje, jaké chyby zdejší sedláci jsou schopni udělat i to, že se mě občas ptají na radu a berou ji vážně. Oni mají za sebou celé generace sedláků, přesně ví kdy, jak a co zaset, sklidit a podobně. Ale už nevíí proč, prostě dělal to tak otec, děda a jeho děda, tak proto. Jenomže podnebí se hodně změnilo, období sucha, dešťů a všechno možné je jinak, takže jim to moc nevychází. Já jsem z města, zahradničím léta, čtu knihy, časopisy, přemýšlím o tom a tak vím co s čím souvisí a proč se to dělá. Vím, že petržel nesmí vyschnout, když se vyseje, proto se sela brzy zjara, jelikož v té době pršelo, takže teď, když jsou jara suchá, ji musím zalejvat, nebo vyset jindy. Co tu bydlíme, míváme ji krásnou a všichni okolo ji sejí znovu a znovu a nic. A tak je to se vším a tím, že jsem začínala z ničeho, jsem vlastně získala. Nechci to tvrdit jistě, ale možná tak trochu i v životě. Možná je dobré i v báječné rodině občas se nad "vzorci", i když jsou bez chyby, zamyslet. I svět se hodně mění.

helza: Musím říct že fakt máte super postoj, málo kdo by v takové situaci dokázal vnímat že rodiče za to nemohli, většinou jsu lidi zahlcení tou bolestí která to způsobila a tohle pochopení přichází až někdy na konci toho ozdravného procesu. I mi přijde super, že jste dokázala ochránit své děti. Vidím to teď u kamarádky, tam je také s matkou určitá patologie, kamarádka si je vědoma toho že to pro ni není dobré a není do tobré ani pro syna (který je pak vždycky špatný když ho babička hlídá), ale jelikož se sama ještě plně nevymanila ze vzroce že musí maminku poslouchat tak jí nedokáže vnoučka odepčřít i když ví že to pro něj není dobré, ale pracuje na tom a už se to zlepšuje, ale je pořád vidět jak je pro ni těžké být v jednání s mámou dospělá, pořád reaguje z "podřízené" pozice dítěte i když je jí už dost přes 30 a sama je máma.

Dasa52: Já tu první reakci zprvu brala jako takovou terapeutickou facku. Pak jsem už taky koukala.:)

farah.farah: Ono už je to za mnou hodně dávno, tak 40 let. Jen jsem si myslela, že sem taková konkrétní zkušenost tak trochu patří, proto jsem to vytáhla. Nebudu lhát, zapomenuto to není a asi nikdy nebude, odpuštěno je dávno. I když i to odpuštění se konalo, řekla bych, tak nějak po vrstvách. Jako malá jsem neměla co odpouštět, nezlobila jsem se na ně. Vnímala jsem je jako bezradné malé děti, prostě to jinak neuměli a já aspoň byla, dle mého, dokonale připravena na život. Zvrtlo se to, až se narodily moje děti a maminka si usmyslela, že si je "bude půjčovat". No, a to jsem najednou udělat nemohla a bylo zle. Hodně zle. Tehdy jsem to musela nějak spracovat, pořešit i prokonzultovat s psychologem. Nejhorší asi bylo, že když mi po rozhovoru s mámou řekl, že u ní jde o hysterickou psychopatii (tak se tomu tehdy říkalo). V tu chvíli jsem došla k názoru, že je-li vlastně "nemocná", nemohu ji nic vyčítat, natož ji od sebe odehnat, což jsem na pár let udělat musela.

helza: nemyslela jsem ani přímo tebe, ani nadávky jako takové, ale řekněme ostrou kritiku jí samé. to by mě ani nepřekvapilo, ale to, že někdo považuje to chování rodičů za normální, to mi přijde fakt hodně mimo.

helza: ony jsou opravdu tyhle rodiné struktury neskutečně silné. Pevní krok je vůbec uvoditě že příčina problému je u mne, pak si člověk teprve dokáže připustit že změna nastane když se změní on.........bohužel naprostá většina lidí se měnit nechce respektive nevidí to a jsou v pozici boje nebo oběti vůči okolí, prostě oni jsou OK změnit by se mělo okolí...Někdy to trvá i desítky let, nž tuhle jednoduchou pravdu člověk uvidí a přitom je to jen první krůček........vidět že problém mám já ještě samo o sobě není řešením problému, často se lidi zaseknou že ví kde je problém ví jaké "nesprávné" reakce se jim spouští ví v jakých situacích.ale neví co s tím. Je to jako kdyby se ten náš vnitřní počítač porouchal a v určitých "tipických" situacích prostě nabízel jen jeden jedniný program jednu jedinou reakci.... Tohle je asi nejhorší období kdy člověk vidí problém ale nevidí řešení. V podstatě jen přejde z fáze tohle se nidky nezmění protože ostatní jsou debilové do fáze tohle se nidky nezmění protože jsem debil. :) Cesta ven je ale není zadarmo a obvykle není hned. Stejně jako u vás ...to naprogramování od maminky že nesmíte být dobrá abyste vůbec získala maminčinu pozornost, protože se potřebovala vůči něemu vymzit to je tedy silné kafe, a je skvělé že jste si to uvědomila, většina lidí by tenhle program rostě převzsla a taky by na svých vlastních dětech vyzdvihovala jen negativa "prostě protože tak se to dělá". A je vážně skvělé že vidíte že maminka za to svým způsobem nemohla, to je podle mne důkaz toho že jste už hooodně daleko a v podstatě venku z tohodle programu.:)

Celkem mi bylo smutno, když jsem si přečetla článek a na to první stránku příspěvků :(. Druhá stránka už mne potěšila, jsem ráda, že tu jsou i empatičtí, snad si z toho ještě Zoe něco vezme, já bych ještě doporučila k té psychoterapii určitě ještě Bachovy esence s homeopatiky, ty výborně pomáhají.Mám to ozkoušeno, taky jsem se chvíli babrala v minulosti, ačkoliv jsem si dlouho myslela, že to mám vyřešený, nebylo, opravdu to s úderem 18 roku neodejde, jak tu bylo hezky napsaný, je to ve vás zažraný hluboko a nepustí, ty homeopatika a Bachovky to pěkně rozpouštějí. Ale chce to určo ještě na tu psychoterapii, kde se z toho dětství vypovídáte a terapeutka vám k tomu řekne své. Snad si to Zoe přečte, ale já mám pocit, že to je nějaký starý článek, že už jsem ho četla.

Tak všechny se více méně shodneme, že jestli chce v životě nějakou změnu, musí pro to něco sama udělat (minimálně se objednat k psychologovi). A pokud změnu nechce, musí si zase sama přiznat, že jí je na recepci a sama s kočkou v bytě dobře, že to tak chce a že je jí úplně šumák, co si o tom myslí okolí a rodiče. A možná by nakonec v té hudbě a učení dětí mohla najít smysl života... když sama ví, jak dokážou příliš ambiciozní rodiče a učitelé dětem to "chození do houslí" znechutit, třeba by mohla vymyslet svůj, pro děti zábavný, způsob učení (a krocení přílišných rodičovských ambicí). Z většiny dětí virtuozové stejně nebudou ani když jim bude někdo dřít kůži z těla, ale mohli by z nich být obstojní muzikanti, kteří si i v dospělosti zahrají s láskou a chutí.

Souhlasím s tím, že by Zoe měla podstoupit nějakou psychoterapii - když ještě téměř ve 40 letech nedokázala zpracovat traumatické zážitk z dětství a oprostit se od nich, tak je jasné, že to sama nedokáže, že vše, co prožila, bylo příliš silné a někdo (míněno odborník) by jí s tím měl pomoct. Pak třeba najde cestu ven, najde svou vlastní cenu, udělá si představu, co od života dál chce, a naučí se k tomu nějak směřovat. Rodiče měla opravdu na "ťafku", ale je nejvyšší čas přestat se hrabat v minulosti a vinit z celého zpackaného života někoho jiného. Škoda, že nevyhledala pomoc už dávno, dnes třeba mohla být spokojená...

farah.farah: Já vím, dost dlouho i mně trvalo, než jsem přišla na to, že se můžu na hlavu postavit, a lásku rodičů si nevysloužím. Ani jsem takto nepřemýšlela, spíše jsem si myslela, že když budu naprosto dokonalá, udělám mamince radost. Neudělala. Dokonce naopak. Než mi došlo a než jsem tomu dokázala i uvěřit, že se mnou vlastně soutěží a že ji potěším jen tím, že jí dám příčinu mě soudit. Že si udělám doma binec, nic se mi nebude dařit... to ji těšilo a naše vztahy se tím srovnaly. Což ale není k článku. Hlavní a podstatné je, že Zoe musí ledaco pochopit. Jednak pochopit a přijmout to, že lásku si nelze zasloužit, že ten, kdo mě miluje, má mě milovat takovou, jaká jsem. Týkalo se to mého ex a obávám se, že i Zoe je schopná za dobré slovo a milý pohled udělat cokoliv. Dále se musí Zoe naučit cokoliv dělat jenom sama pro sebe a svoje uspokojení, to byla fakt dřina, měla jsem dlouho tendenci nedělat vůbec nic, vždyť pro koho bych se snažila, když mámu to nezajímá, ba naopak ji to štve, když se mi daří, žejo? (Tohle úplně ale neumím dodnes, přiznám se). Kamarádky jsem ale měla, možná jenom díky tomu, že jsem si v dětství celé noci povídala s fiktivním hlasem a dodnes si pamatuju, jak mě učil, že žádným vítězstvím v čemkoliv si nikdy nikoho, kdo by mě měl rád nezískám. Myslím, že i toto by měla Zoe pochopit........................................................................................................................................Moje maminka za to nemohla, babička byla nalezenec, vyrostla v nalezinci. Babička i maminka byly obě plné lásky, ale jakoby s ní neuměly zacházet. Neměly se to kde naučit, Ani já si nejsem úplně jistá, jestli to úplně umím. Někdy se to učím od mého muže.

helza: je to smutné, ale příčina je jednoduchá, a v podstatě stejná jako u té paní z článku, lidi byli vychováváni bez lásky a hodně souzeni a tak si přenestli to že soudit ostatní je normální a pořádku. Neuvědomují si že ten kdo soudí ostatní jen přeneseně dělá ostatním to, co dělá sám sobě..........vždycky to tak je že patologie projevená vůči jiným lidem je patologie chování kteour máme na nějaké úrovni vůči sobě samému, prostě neláska k sobě nepochopení k sobě se projevuje neláskou a nepochopením pro ostatní.........je to na podvědomé úrovni a dokonce vám spousta takových lidí řekne že měli šťastné dětství a žádný problém v životě nemají, protože si ani nejsou schopni uvědomit že ta zloba s jakou přistupují k ostatním zdravá vůbec není. Asi tak.když žijete v okolí kde drbat a pomlouvat ostatní je normální, tak vám ani nepřijde že by s vámi mohlo být něco v nepořádku když vám dělá dobře ostatní soudit a pomlouvat. Ale o tom to přesně je. Lidé s malým sebevědomím co se nemají rádi mají potřebu se "vymezit" vůči komukoli koho považují za horšího než jsou oni sami........na principu když jiného pomížím sám se tím povýším.....tohle stryktní odsuzování je jen a jen o tom že ten čověk říká "dívejte ona je horší než já, dívejte jsem lepší než ona"............ je to svým způsobem legrační, že nedospělý člověk s reakcemi dítěte soudí jiného za to že je nedospělý a má dětské reakce..jen má holt jiné než on................. ale nelze je soudit.jak by mohli vůbec projevit empatii když ji sami nezažili a vlastně neví co to je? V podstatě je naprostá většina lidí nějak "zdeformovaných" a ani to nevidí a svým způsobem je to bohužel normální. Ono je opravdu těžké pochopit že to jak se chováme není v pořádku, protože právě ta naučená "patologičnost" nám říká že my jsme v pořádku v nepořádku je okolí a ostatní lidi...........no jo no.......

Dasa52: Já jsem pisatelce nenadávala :)

farah.farah: tak teď to vypadá, že jsem to opsala, ale četla jsem jen první stránku příspěvků, kde všichni nadávají pisatelce... máte pravdu

Na rozdíl od většiny si myslím, že dva sociopati vychovali zase sociopata, jak jinak. Jestli někdo z vás považuje chování rodičů k dítěti za normální, tak lituju jeho děti. Budit dítě, aby v noční košili hrálo ožralé společnosti, smát se tomu, že dceru chtěl někdo znásilnit a jen kvůli opilosti se mu to nepovedlo, to, že nikdy nezažila, aby jí někdo uspával, když byla z něčeho rozrušená (což asi bylo často)... Fakt skvělí rodiče. Ona sama se přes to nedokázala přenést a místo aby se odpoutala od šílené rodiny, tak se neustále hrabe v minulosti, v tom dělá chybu, ale celkem pochopitelnou, protože takové dětství zanechá následky na psychice, které se těžko samy od sebe ztratí. Tohle je práce pro odborníka. To, že nemá rodinu, je také důsledkem toho, že nikdy nepoznala "normální" vztah. Takže odsoudit jí za to, že se o sebe neumí postarat nemohu. I když si osobně myslím, že to měla již dávno vyřešit, ale pravděpodobně je nepraktická a jednoduše nevěděla, ja na to. Má skutečně zkažený život, vina je na obou stranách, ale rodiče jsou fakt na pěst, ona je jen oběť, která je neschopná začít se dívat do budoucnosti místo do minulosti.

farah.farah: Moc, moc děkuji za ty dva příspěvky. Taky to tak totiž cítím a docela mě trápí, že to neumím tak jasně sesumírovat. I mně bývá smutno, kolik nepochopení a ... ani to neumím pojmenovat, je mezi lidmi. Je v tom snad pýcha nad vlastní dokonalostí, nebo co?

lojzina: To co píšete: moc jsem nepochopila, proč by rodiče pro autorku neměli cit a lásku. Domnívám se, že ano. Protože nestarání se rodičů o děti z důvodu nelásky vypadá uplně jinak. A myslím, že citu měli až příliš. Tak moc, že nenechali svému dítěti prostor, aby se snažilo také samo, bez nich.
...............................................................................................................................To je vážně naprostý nesmysl, dokonce si dovolím říct že je to kravina a to se peorativnějším výrazům snažím vyhýbat.:) Asi vůbec nevíte co to skutečně znamená láska. Láska s tím co je v článku popsáno nemá nic společného.... Pokud je o dítě počováno s láskou tak to dítě cítí, cítí se s rodiči bezpečně cítí se milovnáno a nemá potřebu chovat se "nějakým způsobem" aby si zasloužilo jejich lásku.
To co předvedli její rodiče nemá s láskou absolutně nic společného, na pocity a emoční potřeby dítěte absolutně kašlali jen chtěli své dítě nacpat do krabičky která jim vyhovovala. Nedovolit dítěti najít si vlastní cesti nikdy není láska. Zlomit své dítě aby se vám vešlo do předem připraveného šuplíku je podle vás láska? Skutečná láska rodičovská opravdu není o tom tahat ožralý dítě v noci z postele a nutit ho hrát a pak na něj řvát když nehraje podle vašich představ,, milující matka se nevysměje své dceři pokud se jí svěří s tím že se jí někdo snažil znásilnit. Milujícíc rodič podporuje své dítě aby se mělo rádo, mělo zdravé sebevědomí a dokázalo si najít vlastní cestu.
Nic z toho tihle lidé nedělali.

Jak k článku tak k diskusi. Přijde mi velice smutné že docela dost lidí nechápe, že úderem dospělosti z člověka jako zázrakem nespadnou všechna ta teaumata z dětství a je posuzován jako "vinen" když se mu v životě nedaří, vždyť je přeci dosělý a ovládá svůj život. Tohle je opravdu až brutální neznalost jakýchkoli základů psychologie.
...............................................................................................................................
Pokud je dítě dlouhodobě týráno nebo trpí nějakou deprivací a vyvinou se u něj proto určité "patologivké" přístupy k životu, tak rozhodně zázrajkem nezmizí úderem 18 roku........pokud dítě v dšětství není schopno cítit lásku a jen se snaží zavděčit se rodičům aby získalo alespoň kousek jejich pozornosti, je to velice silné naučené chování, kterého se jen tak snadno zbavit nedá, je to jako podprahový program kdy člověk u 20 let po té co rodiče opustil má stále vnitnřně na podvědomé úrovni zapsáno že si lásku nezaslouží i kdyby se přetrhl a to se mu pak samozřejmě zrcadlí i v životě a ve vztazích.
Někdy se s tím lidé vyrovnají sami ale ve většině případů spíš fungují tak na půl, naučí se fungovat ale když pak přijde kryzová situace, často vyjednou tyhle staré potlačené emoce a člověk pak reaguje neadekvátně, situaci není schopen vnímat objektivně a pod....
Psychika je mnohem složitější mechanizmus než nějaké zapni/vypni.
Tato paní by zjevně potřebovala terapii, točí se v kruhu už sesítky let a v podstatě přežívá místo aby žila, sama už se z toho nedokáže dostat, terapie by v tomhle případě hodně pomohla otevřít a konečně vyčistit ty staré šrámy.

SandraN: Tak s tím naprosto souhlasím .

SandraN: Plně souhlasím

lojzina: Rodiče, kteří si umanou, že jejich potomek bude jednou "NĚČÍM", (může to být cokoliv), dítě do svého snu tlačí horem dolem a seberou mu jakékoliv dětství, takoví rodiče nejsou výjimkou. A ty chtěla ZOE varovat, proto sem psala. Vy máte ale pocit, že za takové dětství byste rodičům ruce líbala.Víte, znám Velmi nemocné lidi. Je mezi nimi člověk, který každé cizí neštěstí, ať je jakékoliv, intenzivně prožívá s pocitem: "co brečí, může být šťastnej, že na tom není jako já a já brečím? Já nebrečím, užívám si života". Nehledě na to, že si tímto postojem sám ubližuje, jelikož i když si života užívá, stále si připomíná, že on je ten nejubožejší, není možné žádnou bolest měřit a porovnávat. I bolest, jevící se jednomu jako naprostá prkotina, může jiného zcela zlomit a neznamená to vůbec, že ten jeden je silnější, nebo statečnější. A v tomto ohledu už vůbec ne.... Vy jste zřejmě prožila traumatické dětství a svým dětem určitě chcete dát to nejkrásnější dětství na světě - nejspíš tedy úplně jiné, než jste měla vy. A právě vám by se mohlo stát, že v dobré vůli, v představě, že tohleto je to nejkrásnější dětství, protože takové byste si určitě přála, jim to dětství pokazíte stejně, jako vaši roděče ho pokazili vám. Protože jim dáte něco, co jste sama nikdy nepoznala a nevíte, jak to vlastně dítě bude prožívat. Prostě děti musíte milovat a řídit se srdcem. ......................................................................................................................................lebahu, Elynor: Ano, všem dětem se v určitém věku dětství jeví hrozné a rodiče nemožní. Ale vyrostou z toho. Někdo má však to dětství skutečně, nejen subjektivně, velmi těžké a takový člověk z toho zpravidla jen tak, bez pomoci odborníků, »nebo nás na Dámě :) «, nevyklouzne. Samozřejmě, výjimka potvrzuje pravidlo a pak klobouk dolů. Pokud někdo prožil normální dětství, pak ZOE pochopí jen stěží. Ale pokud měl něko dětství "sprasené" a skutečně za ním udělal tu tlustou čáru, jak píše hynek, pochopí ji. Pokud si však pouze myslí, že tu tlustou čáru - a nemusí se to týkat jen dětství, ale čehokoliv těžkého v životě - udělal, ve skutečnosti však v něm ono těžké období dál žije, pak jej takový článek nejspíš vytočí.

Ta ukřivděnost a neschopnost se poučit školou života čiší z článku...Ještě je čas si najít přátele,přestat se vrtat v tom,co bylo a stěžovat si na něco,co druhý stejně nemůže dost dobře pochopit. Připadá mi,že Zoe byla vždy nějak mimo spolužáků,dělala asi dojem namyšlené a odtažité,ač to byla jen ochranná slupka,ale je divné,že nemá žádnou přítelkyni,kamarády,nikoho, a rodiče zavrhla? ,tak se cítí zcela osamělá,a dokud bude jen fňukat,tak ani nikam nepostoupí,nic nezmění.

Rodiče jsou ti špatní vždycky. Dcera mi kdysi v pubertálním záchvatu vyčetla, že nic neumí a můžu za to já, protože nechodila do žádných kroužků. A na moji námitku, že chodila do kytary, Skauta, Sokola, na výtvarku, tenis, balet... a vím já čeho ještě (ne naráz, nějak postupně celou školní docházku)... a u ničeho nevydržela dýl jak rok, že ji to nebavilo a nechtěla tam chodit, tak mi vpálila, že jsem ji měla DONUTIT tam chodit, že kde ona mohla dnes být... (Myslím si, že stejně v pr... jako teď, páč kytarový virtuoz ani druhá Mandlíková by z ní stejně nebyli...) Ale vina u druhých se hledá líp jak u sebe. Dlužno dodat, že dcera tohle tvrdila, když jí bylo tak šestnáct... paní je skoro čtyřicet a ještě z toho nevyrostla.

Také se kloním k názoru, že dospělý člověk by měl dokázat odpoutat se od traumat svého dětství, od toho je dospělý. Samozřejmě k tomu nemusí dojít a taky obvykle k tomu nedochází úderem 18. narozenin, mladý člověk se ještě nějakou dobu hledá a vyrovnává se s tím, co jeho rodiče byť v dobrém úmyslu zvorali. Ale aby se žena se čtyřicítkou na krku zabývala 20 a vice let starými křivdami a omyly, aby na rodiče sváděla svůj nepovedený život, to je víc než podivné.

SandraN: Plně souhlasím.Napsala jste to za mě.

Dovolím si nesouhlasit. Je to podle mého citlivý člověk, co byl dlouho ušlapáván. To si s sebou táhnete do života, ať vám je kolik chce! Copak to tak v životě funguje, aby úderem dospělosti, úderem odstěhování, nezapomeňte, nebylo to běžné osamostatnění, se všechno zcela otočilo a bylo to jinak? Nic není jinak. Rodiče jí cestičku neumetali. Oni ji na ní násilím drželi. To je sakra rozdíl. Oni ji doslova nutili, aby obětovala veškerý svůj volný i nevolný čas hudbě. Mám ráda hudbu. Mám ji svým druhem i jako koníčka. V životě jsem ale do toho děti nenutila. Ani aby to poslouchaly, ani aby se tomu věnovaly. A že si neví rady se životem, proto má být špatná? Zkuste někoho první půlku života držet na řetězu. A pak mu řekněte, jsi volný, dělej, jak umíš. Co udělá? Nic. Nebude vědět, bude se motat v kruhu. V bludném kruhu. Je to snad jenom jeho vina? A že rodiče ty děti nutí, vidím dnes a denně. Poslouchám totiž stesky prarodičů...kterým je nařizováno tam ty děti vodit. Říkají, kristepane, pondělí angličtina, úterý fotbal, středa počítače, čtvrtek dlouhá škola, pátek hudebka, sobota zápas, ...a učení zrovna lehký taky není.....jak říkám, ono se to do té rodiny vrátí. Dítě potřebuje zdravou lásku, pochopení, povídání si s ním, aby mu věnovali čas, podporovali ho, i třeba aby si kapku natlouklo nos, dát mu odpovídající samostatnost, a aby nechali ho zdravě a všestranně rozvíjet!

Elynor: Přesně tak. Vždycky se mi líbí, jak třicátníci a starší svádějí pořád svoje neúspěchy na rodiče. Málokdo měl ideální dětství, ale Zoe je již snad dost stará, aby se postavila na vlastní nohy a začala se svým životem něco dělat sama.

Zoe, tlustá čára za vším co bylo, přijetí vlastní zodpovědnosti za vším co je. Pak nebude ani problém znovu objevit lásku nejen k hudbě, ale i k životu. Hodně štěstí! :)

lebahu: souhlas, stručné a jasné, byť se to možná zdá někomu tvrdé.

Zoe je dle článku 38, odstěhovala se zřejmě po té konzervatoři, takže cca ve dvaceti. Nejméně 18 let tedy měla možnost a příležitost řídit svůj život zcela jinam a jinak, než jak žijí její rodiče. Ale zatím je výsledek nula. Myslím, že nemá žádné právo tvrdit, jak jí rodiče zkazili život - už dost dlouhou dobu si to vorá sama. Vždyť ještě není pozdě, co to je, 38 let? Dneska pořád ještě mládí. Pořád má ty možnosti, jen bych řekla, že ona sama neví, co by. Že nemá vlastně žádný cíl, žádná vlastní přání, jen prostě tak přežívá ze dne na den. To je jasné, že ji to neuspokojuje. A jestli bude čekat, až jí někdo řekne, co má chtít, tak se nemusí dočkat do konce života. Škoda. Zahodit talent, budiž, to se dá, ale zahodit celý život?

helza: Helzi, ale to je právě ono, autorka chce varovat rodiče - v čem a proč? Mimochodem, nikoho přece vůbec nenapadám, říkám jen svůj názor, jak to vidím já. Ufnukaných, dávno dospělých lidí je velká spousta a mají jedno společné - že nedospěli, že jsou nedospělí a pak všude pláčou a litují se, protože nepoznali co je mít opravdu těžké dětství, to, že mám víc kroužků, nebo, že rodiče mi umožnili hudební vzdělání osobně nepovažuji za nějakou tragédii v životě dítěte. Je to pořád lepší, než aby se dítě nudilo a v lepším případě skončilo jen u počítače, v horším u drog a pochybných kamarádů. Také mám děti, dcerka se mě ptala, že by ráda na VŠ a jestli si to můžeme dovolit, její studie, ale pravda je, že tak krásné dětství jako autorka jsem neměla, proto jsem možná nepochopila, z čeho je vlastně nešťastná v jejím pokročilém věku...ale hlavně z čeho viní své rodiče? A pokud názor je napadání, tak se omlouvám, že vůbec nějaký názor mám.

Myslím, že fyzicky jste se od rodičů odpoutala, přesto je máte stále uhnízděné v hlavě. Kvalita života nestojí na úspěchu, ani na školách, ani na množství přátel, počtu dětí, krásném domě. Tu si nesete v sobě a tvoříte ji tím, co dáváte svému okolí. Je jedno, co si o vás myslí rodiče, ba dokonce je i jedno, co si o vás myslí okolí. Nepoznala jste to, čemu se říká bezpodmínečná láska a protože toužíte po tom, aby vás lidé měli rádi, myslíte si, že musíte jednat a žít tak, aby se to všem líbilo. Ale život není soutěž a nikdo na světě se nemůže zalíbit všem, proto se snažte žít tak, abyste byla vy spokojená sama se sebou. Nemusíte být dokonalá ve vzhledu, v jednání, nemusíte mít skvěle uklizeno a dobrou práci, či výdělek. Nic z toho není podstatné. Pomozte třeba nějaké stařence, která vás nezná s nákupem, dejte ženrákovi něco k jídlu, udělejte cokoliv, ale zůstaňte anonymní, ať tato radost je jenom pro vás osobně, ať jste to pouze vy sama, kdo vás za to může pochválit. Pak teprve poznáte, že darujete-li radost, získáte to, co činí život krásným. Možná ne dokonalým, ale to vás už nebude trápit, ani zajímat.

lebahu: Máte naprostou pravdu. Je tristní, když dávno dospělá žena se neumí postarat ani o sebe, natož kdyby měla rodinu. Takže je asi lépe, že nezaložila rodinu, protože v rodině není možné myslet jen na sebe, ale naopak na ostatní. A rodičům bych poděkovala, za vše, co mi umožnili, nemuseli to přece dělat, přesto, pokud mám jen takový nejhorší zážitek, že mě probudili, abych hrála a napadení opilým mužem v bytě, kde jsem s ním nebyla sama, je jistě trauma, ale nelze na něm stavět budoucí život, nořit se do sebelítosti, jak mi bylo ubližováno ..pořád jsem měla krásné dětství, které hodně dětí nemá a vím, o čem mluvím.

lojzina: Myslím, že Zoe tady nepíše aby se vyplakala, není třeba ji napadat. Protože sama píše: "Vlastně se nakonec stydím, že tu skuhrám, ale chci alespoň varovat všechny ambiciózní rodiče i prarodiče talentovaných (i zdánlivě talentovaných dětí), aby nedělali stejnou chybu jako naši, kteří dali přednost lásce k mé budoucnosti, k jakési chiméře, přede mnou"

SandraN: SandraN - moc jsem nepochopila, proč by rodiče pro autorku neměli cit a lásku. Domnívám se, že ano. Protože nestarání se rodičů o děti z důvodu nelásky vypadá uplně jinak. A myslím, že citu měli až příliš. Tak moc, že nenechali svému dítěti prostor, aby se snažilo také samo, bez nich. Takže jejich zklamání, že dcera od maturity se nic nenaučila, nic neumí, může být docela velké a oprávněné. Rodiče nejsou dnes hrozní, jestliže se snaží dát dítěti to nejlepší, ne každé dítě má to štěstí. A je na dítěti, ze kterých kroužků odpadne a které provozuje dál, protože ho baví, není to zase ale vina rodičů. Dívka, o které píšete, že se nezmohla ani na maturitu, je důsledkem opičí lásky. Protože maturitu za ni rodiče udělat nemohli, tak ji prostě neudělala a zklamala rodiče, normální hloupost mladých lidí, co se domnívají, že se učí pro rodiče a ne pro sebe. Jednou jí to dojde. Děti mají vracet, ano, pozornost rodičů a jejich snahu jim dát co nejvíce, aby v životě uspěli. Bohužel často neuspějí, protože děti, které jsou zvyklé, že se vše točí jen kolem nich, selhávají, uspět v životě znamená totiž pro sebe něco udělat, snažit se a pracovat. Abych nezklamala ne rodiče, ale především sebe. Protože od 18 let je to už jen na mně, je to můj život.

Opravdu nechápu Váš nářek, ten alibismus...jste zdravá a mohla jste uspět v nějakém oboru, ale už tu nebyli ti rodiče, co Vám umetali cestičku a Vy jste se jen vezla. Znám mladé lidi, co pro sebe něco dělali, kurzy, učili se jazyky, protože neměli peníze, dali se zaměstnant u firem, kde se naučili spoustu věcí i za menší plat a pak postupovali v kariéře. Tipuju Vás na typ - mouchy sežerte mě - čekáte, co kdo pro Vás udělá, jako rodiče, to ovšem už není chyba rodičů, ale říká se tomu lenost - tak to prostě je. Ještě pořád můžete pro sebe lecos udělat, pokud se budete chtít vůbec pohnout z místa už vlastní silou.

Zoe, umím Vás pochopit. Mě zase rodiče nikdy nikam nepustili, takže koníčky, kulturní a sportovní dění na škole, ve městě, bylo mimo mě. Kamarády jsem taky neměla, kde a jak k nim přijít - doma? Jedině Vám schvaluji odstěhování. Rodiče pro Vás neměli cit a lásku. Proto Vás aspoň deptají na dálku, aby se Vám pomstili za to, že nevyšlapujete podle nich. Já dvacet let poslouchala rodiče, pak se při první příležitosti vdala, jasně že neuváženě a blbě, a pak dalších dvacet let poslouchala muže a jeho rodiče. Věřte mi, že co bydlím těch deset let sama - mám koníčky,mám kupu známých, vypracovala jsem se výš ohledně profese, a žiju daleko spokojeněji. Píšete, že máte hypotéku. Proč nevyužijete svoje hudební schopnosti? Ta muzika za to nemůže. Vždyť nemusíte zrovna učit na škole hudebku. Mohla byste hrát pro lidi, co mají hudbu rádi. Než se zlobit s dětmi, které jsou k ní nuceny. Rodiče jsou v některých věcech skutečně hrozní. Vidím to ve třídě vnuka. Přihlásí ty malé chudinky na všechny existující kroužky. A viděla jsem to v případě kamarádky dcery. Samý kroužek, důraz na jedničky, víte, jak to dopadlo? Zdrhla od nich, jakmile jí bylo 18 a nešla k maturitě. Dodnes si ji neudělala. Taky se přidávám, rodiče, podepisujete se na těch dětech hrozným způsobem! Nutíte je do cizích jazyků, když na to nemají, do vrcholového sportu, kde je to taky pěkná řehole, dělejte si to sami a nekompenzujte si na potomcích vlastní mindráky, že vy jste to nikam nedotáhli! Ty děti - ty vám to všem jednou vrátí!

Rodiče vám možná zkazili dětství, ale od momentu, kdy jste se odstěhovala a osamostatnila, tak si za svůj život odpovídáte sama. Dokud si tohle neuvědomíte a budete stále své neúspěchy na někoho svádět, nepohnete se z místa.