„Cvičenou opičkou“ na nočním mejdanu rodičů
Dodnes nemohu slyšet určité skladby, a to ani v rádiu, protože se mi při nich vybavují vzpomínky. Třeba jak mě opilý otec v noci vzbudil, abych zahrála nějakým jeho známým určitou skladbu. Bylo mi sedm nebo osm, stála jsem v obýváku v noční košili, kolem mě posedávali či polehávali cizí lidé. Má matka spala v křesle, měla divně oblečené šaty, rozmazanou rtěnku a bylo jí „vidět skoro všechno“. Nemohla jsem z ní odtrhnout oči. Začala jsem hrát a najednou se otec rozkřičel, udělala jsem jakousi chybu – nebylo divu, byla jsem rozespalá a dezorientovaná, stále jsem přemýšlela, zda je ta paní v křesle opravdu moje maminka.
Nakonec se mě ujala jedna rozumná rodinná známá a odvedla mě spát, chvíli u mě ještě seděla a držela za ruku a hladila po vlasech – přišlo mi to zvláštní, naši to nikdy nedělali. A takhle schizofrenní bylo celé mé dětství, nezájem střídal zájem a jednostrannou péči. Z jedné strany jsem prožívala enormní zájem o moji osobu a tlak na výkon – hrála jsem slušně na housle, výborně na klavír, a měla soukromou učitelku sólového zpěvu. Nesměla jsem chodit sama ven ani na žádný sport, abych si neporanila ruce. Musela jsem poslouchat vážnou hudbu a nesměla se bavit s dětmi komunistů (dlouho jsem žila v tom, že jsou to nelidské zrůdy). Naši v mládí podepsali Chartu. Mezi vrstevníky jsem byla naprostý exot a tajně jsem toužila vstoupit do pionýra, kde byli skoro všichni spolužáci. Na druhou stranu byli oba rodiče velcí bohémové a volnomyšlenkáři, sice se věnovali převážně vážné hudbě, ale můj otec hrál ještě v jedné punkové kapele a psal pro ni texty. Neustále u nás byly nějaké „mejdany“, některé hodně divoké.
Jak se vyvíjel Zoe příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Měl mě připravovat na konzervatoř, zatím po mě chtěl sex
Krátce po revoluci získal tatínek prestižní angažmá, a jelikož si tím asi hodně pozdvihl sebevědomí a pocit osobní důležitosti, začalo mi ještě větší peklo. Byla jsem talentovaná, poslušná a toužila jsem se rodičům zavděčit. Až v dospělosti jsem si uvědomila, že jsem chtěla být dokonalá, aby mě milovali. A tak jsem už na základní škole několikrát prodělala zánět šlach, který jsem si přivodila mnohahodinovým cvičením na klavír. Naši měli samozřejmě, co se mého studia týče, jasný cíl – konzervatoř, HAMU a kariéru úspěšného sólisty. Na konzervatoř mě připravoval jeden otcův známý, nesnášela jsem ho. Stále na mne sahal, a během jedné víkendové párty mých rodičů, kdy byli po půlnoci všichni namol, se mě pokusil se znásilnit. Bylo mi tehdy třináct.
Naštěstí byl tak nechutně opilý, že při tom usnul. Z nějakého důvodu jsem se to styděla někomu říct. Matce jsem to řekla až v dospělosti, když jsem se poprvé skutečně vzepřela a odmítla jít na HAMU. Máti se té příhodě smála! A já se v ten moment rozhodla odstěhovat a nadobro „seknout“ s nenáviděnou hudbou. Našla jsem si pronájem a začala pracovat jako asistentka v jedné firmě. Neuměla jsem nic. Tehdejší šéf mě přijal jen díky tomu, že miloval vážnou hudbu a fascinovalo ho, že mu bude dělat asistentku konzervatoristka.
Pokračování 3 / 4
Matka mě zavrhla
Díky vášni mého šéfa pro hudbu (jinak by si ve firmě určitě takové kopyto tak dlouho nenechal), jsem získala několik let praxe, z nichž profesně žiji doposavad. Střídavě pracuji jako asistentka nebo recepční. Jednou, když jsem nemohla sehnat práci a měla hodně hluboko do kapsy, jsem se odhodlala jít do jedné „ZUŠky“, kde hledali učitelku klavíru a hudební nauky. Seděla jsem na chodbě a čekala, až mě ředitel přijme, naproti se posadila maminka s chlapečkem, který nechtěl na housle a plakal. Maminka měla evidentně jinou představu a klukovi nevybíravě nadávala a vyčítala, co se dalo. „Proboha, toho se mám účastnit? Nikdy!“ problesklo mi okamžitě hlavou a bez omluvy jsem utekla.
Hudba mě nikdy neživila a živit nebude, žádný hudební nástroj doma nemám, konzervatoř jsem nenáviděla a ani jsem nebyla dobrá žačka. Některá povolání prostě bez lásky dělat nejde, i když máte talent. Měla jsem v té době dokonce pocit, že mě kvůli tomu naši skoro až nenávidí. Máti byla ještě více chladná, otec prudký a nervózní. Někdy v té době otec vážně onemocněl, máti mi jeho nemoc dávala za vinu.
Pokračování 4 / 4
Je mi skoro čtyřicet a nemám nic
Život mi ubíhal jak v mlze. Vztahy se mi rozpadaly. Přátel, spíš tedy známých, mám jen několik. Se spolužáky z konzervatoře se nestýkám – žijí v úplně jiném světě, nemám si s nimi co říct. Pro rodiče jsem „looser“, který to nikam nedotáhl. Nejhorší je, že se jako totální nula i sama cítím. Je mi skoro čtyřicet, nemám rodinu, děti, mám jen kočku a maličký byt na hypotéku, kterou tak tak splácím.
Fanatická láska mých rodičů k hudbě mi zkazila dětství, dospívání i život, který nedokážu stále uchopit do svých rukou. Vlastně se nakonec stydím, že tu skuhrám, ale chci alespoň varovat všechny ambiciózní rodiče i prarodiče talentovaných (i zdánlivě talentovaných dětí), aby nedělali stejnou chybu jako naši, kteří dali přednost lásce k mé budoucnosti, k jakési chiméře, přede mnou.