„Ano, proklela mě. Naprosto vážně, bez afektu, s ledovým klidem. Nikdy na tu chvíli nezapomenu a často si říkám, jestli za můj zpackaný život nemůže i její nenávist!“ vypráví Zorka.
Když bylo bráškovi šest a mně dvanáct, přivedla máma domů „nového tatínka“. Byl mi od první chvíle strašně nesympatický, ale možná to bylo zpočátku způsobené i tím, že se mi strašně stýskalo po tátovi, který zemřel na následky vážného zranění, když mi bylo deset let.
Nejprve se náš „nový tatínek", jak o něm mluvila máma, docela snažil. Bohužel první problémy na sebe nenechaly příliš dlouho čekat. Zatímco já jsem byla vždy „hodná holka“ – submisivní, šikovná, zodpovědná a výborně jsem se učila, bráška byl vždy problémový. Potíže se začaly v plné síle projevovat při nástupu do školy. Bráška byl pomalý, nemotorný, vše mu hůře docházelo. První třídu zvládal jen s velkými problémy, navíc dostal tu nejstrašnější učitelku na škole, a ta ho nesnášela. Neměly ho rády ani děti. Myslím, že jsem v té době byla snad jediná, kdo ho měl rád. Bráška se každou noc pomočoval, jeden den byl lítostivý, jindy zase drzý a agresivní. Nebylo tedy až tak nepochopitelné, že „nový tatínek“ začal bráchu velmi brzy nesnášet. Já s otčímem navenek vycházela vcelku dobře, jenže já vycházela dobře s každým.
Někdy v té době, možná i díky pubertě, se ve mně vše vzbouřilo
Zatímco já se uzavírala stále více do sebe a stávala se ze mne všemi prožitými těžkostmi „stará-mladá“, bráška se propadal do stále větší temnoty. Měl problémy ve škole, s dětmi i doma – nikdo ho neměl rád a otčím ho navíc začal trestat bitím – a tím nemyslím nějaké poplácávání přes zadek, ale tvrdé bití! Nejprve když nebyla máma doma, potom i před ní. Brášku navíc všemožně ponižoval a šikanoval, vše dospělo tak daleko, že se mu podařilo s vydatnou podporou zmíněné učitelky brášku přeřadit do speciální školy! Do „školy pro blbečky“ – jak s oblibou otčím říkal. (Jen podotýkám, že bratr si nyní dodělává maturitu a je skvělý umělecký kovář.) Jenže to otčímovi nestačilo! Byl to jen prostředek, jak všem ukázat, že má doma „debila“, pro kterého bude lepší, když bude v nějakém speciálním ústavu. Což měl doopravdy v plánu! Vyslechla jsem totiž jeden telefonický rozhovor, kdy se o této možnosti radil s bratrovou bývalou učitelkou. Máma nad tím vším jen přivírala oči. Někdy v té době, možná i díky pubertě, se ve mně vše vzbouřilo.
Nikdy v životě už jsem tak záludná a zlá nebyla
Začala jsem spřádat plán, jak dostat otčíma do „smyčky“, která se může kdykoliv utáhnout, pokud se nebude chovat korektně k bráškovi a ke mně. Ve škole jsem zašla za školní psycholožkou a sehrála divadlo o tom, jak si s otčímem nerozumím (to jsem zas až tak hrát nemusela…), o bratru jsem jí neřekla. Ale zato jsem se jakoby v náznacích mimoděk zmiňovala o tom, že se mě otčím rád dotýká. Psycholožka samozřejmě zpozorněla, vše se mnou detailně probrala, poučila mne a dala mi své soukromé číslo, na které jsem ji mohla kdykoliv zavolat. Druhý den večer, máma měla tehdy noční, jsem šla za otčímem a řekla mu, že vím, co chystá na bratra, ale že by to měl přehodnotit, protože školní psycholožka má podezření, že mě zneužívá. „Má to napsané v papírech a dala mi své soukromé číslo, abych ji kdykoliv zavolala. Je mi čtrnáct a není problém, abych přišla kdykoliv o panenství, a to jak víš, je ve čtrnácti velký problém!“ řekla jsem s kamennou tváří. Otčím mi vrazil facku, až jsem upadla. „Klidně mi udělej i monokl, bude to o to lepší!“ řekla jsem. Nikdy v životě už jsem tak záludná a zlá nebyla.
Brácha je vlastně jediný chlap, který mě má doopravdy rád
Druhý den se naši strašně pohádali, nevěděla jsem proč. Od toho dne se mnou máma víc než dva týdny nemluvila, nevěděla jsem, na čem jsem. Do měsíce se otčím odstěhoval a máma mi tehdy naprosto bez afektu, vážně a s mrazivým klidem řekla: „Strašně tě nenávidím, ty blbá slípko, a doufám, že budeš v životě tak nešťastná jako já. Přeji ti, abys pochopila, co je to být sama. Proklínám tě, proklínám každý tvůj vztah!“
Mluvila jsem o všem s psycholožkou, požádala mámu, se kterou mám velmi vlažný vztah o odpuštění a pochopení, ta mi bohužel řekla, že se o minulosti bavit nechce.
A tak mi její prokletí a zášť stále sedí za krkem. Můj první kluk, moje láska z vysoké, zemřel na Hodgkinův lymfom. Potom přišlo několik vztahů, které nestojí za řeč, nebo by ta řeč byla spíše smutná.
Pak jsem se konečně vdala, byl o 12 let starší, byl to můj šéf a já s ním prožila dva pěkné roky. Jenže on toužil po dětech a já nemohla otěhotnět. Opustil mne a našel si mladší. Nyní má 2 děti, občas mi zavolá, zůstali jsme příteli. O to je vše bolestnější. Poslední můj přítel, se kterým jsem 3 roky žila, byl násilník, vztah skončil tak, že mu můj bráška dál pár facek a vyhodil ho z mého bytu. Brácha je vlastně jediný chlap, který mě má asi doopravdy rád a nikdy mě neopustí. Někdy vážně přemýšlím nad tím, že přestanu docházet k psycholožce a zajdu za nějakým „zaříkávačem“ či šamanem, aby matčino prokletí zrušil. Ne že bych tomu na sto procent věřila, ale tonoucí se stébla chytá.
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!
(Zorka, 40 let)