Asi nejsem ten správný odborník na to, abych mluvila o pocitech žen v klimakteriu, když je mi teprve 37, ale moje nejlepší kamarádka, které je 50 let, se právě v tomto období nachází a velmi těžce jej snáší.
S Andreou se známe už od dětství. I když je starší než já, vždycky jsme se přátelily a ona byla a doposud je mou kamarádkou, která pokaždé vyslechne, poradí a pomůže. Máme každá své rodiny a svůj život, přesto jsme si stále nablízku.
Andrea byla vždycky krásná holka, a to jí zůstalo i nyní, kdy se změnila ve zralou ženu. Sportovala, věnovala se dětem, učila se cizí jazyky a vždy byla v našem přátelství tou, která mi dodávala energii, dobrou náladu a povzbuzovala mě.
Začala se mi měnit před očima
Před rokem se ale moje kamarádka začala měnit. Nejdříve povahově. Byla zadumaná, občas podrážděná a najednou se jí nikam nechtělo a všechno a všichni byli špatní. Jednou, když jsme spolu zašly do kavárny, jsem to již nevydržela a naléhala na ni, ať se mi svěří, co ji pořád užírá. Čekala jsem cokoliv - problémy doma nebo v práci, ale co mi řekla, mě zaskočilo. Po jedné skleničce vína se rozbrečela a začala mi vyprávět, že se s ní dějí divné věci a že TO nechce a odmítá.
Mluvila o podivných náladách, které ji přepadají, depresích a bušení srdce. V noci prý nespí a přestal ji zajímat i sex s manželem, který si vždy chválila. Nakonec to završila tím, že už je teď jako žena bezcenná, když nemenstruuje, a už ji čeká jen tloustnutí a stáří. Jen jsem na ni zírala a nevěděla, jak ji potěšit a povzbudit.
Nevím, co dál
Bláhově jsem se ale domnívala, že její pesimistické nálady se podaří nějak zahnat nebo že se časem rozplynou. Od té doby kdykoliv se sejdeme, stěžuje si, že klimakterium je nejhorší období jejího života a že ho odmítá přijmout. Její věta: „Teď už jsem jen tloustnoucí neplodná ženská, kterou nikdo nechce“ mě skoro šokovala.
Kdybych ji dříve neznala a nevěděla, že jde o pořád krásnou a pohodovou ženskou, která byla vždy plná života… Ale takhle – jsem v koncích. Radila jsem jí sice, ať si to nebere, že život jde dál, ale to pro ni není zrovna to, co by chtěla slyšet.
I dcera Andrey, se kterou se znám, mi říkala, že „mamka je v poslední dobou úplně někdo jinej“. Jak pomoci? Poslat ji k doktorovi, utěšovat, nebo jen nechat vypovídat a mlčky souhlasit s jejím naříkáním na celý svět? Jsem bezradná a bojím se, aby se nestala zapšklou ženskou, kterou už nic netěší.