Milada Karasová: Báječná léta mezi manekýnkami

| Autor: Milada Karasová | Rubrika: Móda

Po vysněné kariéře modelky jsem nikdy netoužila, přesto se nakonec v modelingu pohybuji od roku 1967 až dodnes. Jako malá jsem chtěla být vojanda, líbily se mi uniformy. Ale od 17 až do 36 let jsem dělala manekýnku, a kdybych nechtěla sama skončit, tak ji zřejmě budu dělat dál. Když jsem končila, všichni mi telefonovali: „Milado, pojď nám předvádět,“ protože věděli, že jsem profesionál, že je se mnou legrace, a navíc, že vezmu všechno – od tepláků až po večerní róbu.



S modelingem jsem začala víceméně náhodou. Jako studentka ekonomické školy jsem jezdila každé léto se spolužačkami k Máchovu jezeru, kde jsme si skoro celý měsíc užívaly.



A v roce 1967 mě právě tam oslovil fotograf Milan Šára, jestli bych nechtěla něco nafotit. V té době jsem o modelingu opravdu nic nevěděla, ale samozřejmě jako každou dívku mě taková nabídka potěšila. Nejdřív jsem
tedy s Milanem fotila, pak jsem točila i nějaké reklamy – například
pro ČSA nebo reklamu na mléko...



V té době pod sebou sdružoval manekýnky pouze Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK) a Výzkumný ústav výrobního družstevnictví. ÚBOK měl šest stálých zaměstnankyň, to byly hlavně dívky, které nebyly vdané a potřebovaly mít razítko v občance.








A výzkumný ústav spolupracoval zhruba s osmi děvčaty. Pokud tu bylo v té
době třicet manekýnek, bylo to hodně. Většina z nás zaměstnaná nebyla, pracovaly jsme na volné noze a stejně jako umělci jsme platily tříprocentní
daň (proto za dobu, co jsem dělala modelku, nedostanu ani korunu důchodu).



Na honoráře byly samozřejmě tabulky, jako v té době na všechno. Za předvedení jednoho modelu jsme dostaly 13 Kčs, za komplet bylo 18 až 20 Kčs. Manekýnka si tedy za jednu přehlídku vydělala zhruba 200 korun. Byla to dobře placená práce. Největší žně jsme ale měly na MDŽ. To jsme za den musely objet tři až čtyři přehlídky. Všude jsme dostávaly výslužky – různé salámy, sýry a spoustu karafiátů. A k tomu honorář na dlaň, takže jsme přišly domů a měly jsme pro celou rodinu večeři a navíc tisíc korun v kapse.




S pasem v kufru



Od roku 1972 jsem pracovala pro ÚBOK. Udělala jsem konkurz, na který mě přihlásil právě fotograf Milan Šára. Bylo to úplně jiné než dnes. Pozvali si nás na základě fotky. Na konkurzu bylo nějakých dvě stě děvčat, z toho jedna dívka dokonce o berlích.



Musely jsme se pouze projít, představit se a tím celý konkurz skončil. Akorát nás, které jsme přiznaly, že máme taneční průpravu, si vyzkoušeli, jak se umíme hýbat na hudbu. Konkurz jsem nakonec udělala a hned za tři měsíce jsem musela odjet na svou první přehlídku do Sovětského svazu. Zaskakovala jsem za Ivanu Trumpovou-Zelníčkovou, která se v té době provdala za Rakušana a už nebylo žádoucí, aby vyjížděla do zahraničí.



Na zájezdy s námi samozřejmě pokaždé jezdilo tajné očko, které nás hlídalo. V zahraničí jsme se nemohly s nikým stýkat a byly jsme stále pod kontrolou. I když většinou jsme věděly, kdo to očko je. Na přehlídky se stejně nejvíc jezdilo do zemí RVHP. Byla jsem dvakrát v Mongolsku a bývalý Sovětský svaz jsme projezdily celý od severu na jih a od západu na východ.



Když jsme přiletěly na letiště, čekali tam na nás s transparenty, jako kdybychom byly vládní delegace. Zřejmě to pro ně byla velká událost. Po přehlídce nám pak Rusové dávali různé dárky, plyšové hračky a podobně a hlavně nás stále někam zvali.



Bylo to neuvěřitelné, jako jeden velký flám. Já ale hned na první přehlídce v Moskvě měla problémy. Byla jsem v zahraničí s Centrotexem poprvé a před odjezdem jsem si omylem zabalila pas do kufru, který odletěl do Prahy a já zůstala na letišti bez pasu. Samozřejmě mě nikam nepustili.



Naštěstí manžel v Praze vyndal pas z kufru a poslal mi ho po pilotovi zpátky, takže jsem mohla druhý den odletět. Tím to ale neskončilo. Další den jsem musela nakoupit květiny a s jednou se dojít omluvit do Centrotexu, s další pak na ÚBOK. Naštěstí to nemělo žádné další následky.

















Za diety bony



Hodně zajímavé pak byly přehlídky v Kuvajtu nebo v Iráku. Zájezd vysokých blondýn byl pro místní obyvatele velkým zážitkem. Hodně si nás tam proto hýčkali. Bydlely jsme vždy v hotelu Hilton, kde jsme měly otevřený účet.



Já jsem byla na přehlídce i v Itálii a kolegyně se dostaly také do Anglie nebo do západního Německa. Kolekce, které se tehdy na ÚBOKU připravovaly, se obvykle doplňovaly šperky z Jablonexu. Ten byl v té době v zahraničí velmi žádán, a proto jsme jezdily předvádět i na Západ a u mě byla jistota, že se do Československa vrátím, protože jsem tu měla manžela a malé dítě.



Byly to krásné akce, hodinové choreografie, které dělal Josef Koníček
nebo Jan Hartman. Nebylo to jen klasické chození po mole, musely jsme mít
taneční průpravu, tři týdny se zkoušelo, pak byla generálka už v konkrétních šatech...



I když jsme byly v zahraničí, dostávaly jsme samozřejmě plat v českých korunách, ale v Sovětském svazu jsme měly zároveň diety, které jsme obvykle ušetřily a vyměnily jsme je za tuzexové poukázky. V té době se měly modelky rozhodně lépe než běžná populace. Vydělaly jsme si daleko víc peněz a výhoda byla také v tom, že jsme nikdy nemusely být nikde angažované.



Byla jsem na volné noze a mohla jsem si dělat téměř všechno, co jsem chtěla. Když jsem v roce 1971 nastupovala na nějakou dobu do klasického zaměstnání, protože jsem na chvíli modeling opustila, dali mi nástupní plat pouze 1100 korun, kdežto jako manekýnka jsem si dokázala vydělat průměrně 3500 korun za měsíc!



Místo řasenky krém na boty



Současné modelky nevědí, co na rozdíl od nás mají za servis. Přijdou si na přehlídku, sednou si, oni je nakrášlí, pak se obléknou, projdou po mole, svléknou se a jdou domů. My jsme se líčily samy, šminky jsme sháněly všude možně. Nejlepší bylo, když nám je někdo přivezl ze zahraničí. Když jsem například chtěla mít husté řasy, natírala jsem si je krémem na boty, nic jiného tu tenkrát nebylo. Nebyl ani make-up, jen jakýsi maurský krém, který nás lehce zahnědil.



Česká kosmetika se dala používat až v té době, kdy se začal prodávat Dermacol. Ze zahraničí jsme si přivážely také paruky, to byla tehdy
veliká móda. Manekýnku jste tehdy na ulici poznali spolehlivě podle toho, že měla v ruce kosmetický kufřík.



Když jsme šly na přehlídku, měly jsme s sebou velikou tašku, ve které byly boty, prádlo i šátky na převlékání. Často jsme musely mít také vlastní doplňky, bižuterii. Při oblékání nám sice pomáhala technická síla, ale my jí musely odprezentované modely dát do ruky, pomoct jí je zabalit a pak si ten pytel hodit přes ruku a odnést ho do autobusu. Byly jsme velmi disciplinované.



Hodně jsme si toho musely udělat samy, nikdo nám neradil. Proto jsme si ze zahraničí vozily časopisy, kterými jsme se inspirovaly. Bylo v našem zájmu listovat katalogy, jako je Quelle či Neckermann, abychom viděly, jak se pózuje.



Naši práci nejvíc vyplňovaly módní přehlídky. I když jsme fotily také
do časopisů, jako byly Žena a život, Vlasta, Květy, Dorka nebo Praktická
žena, točily jsme zároveň televizní reklamy a využívali nás navíc
na malé role ve filmech. Já hrála například ve známém muzikálu s Karlem Gottem Hvězda padá vzhůru, hrála jsem tam nevěstu, samozřejmě malou roličku...



Přehlídky byly velmi různorodé jak tím, co jsme předváděly za oblečení, tak i prostředím. Časté byly tzv. kontraktační přehlídky, kdy k nám
jezdily zahraniční firmy, které chtěly dovážet oblečení pro Tuzex. Před nákupčími jsme pak předváděly jednotlivé kolekce a oni se nás ptali, jak se nám líbí. Vlastně jsme tím tak trochu pomáhaly, aby se tady mohlo prodávat oblečení ze zahraničí.



Vzhledem k tomu, že jsme byly na volné noze, mohly jsme si práci vybírat. Některé kolegyně odmítaly jezdit na přehlídky s obchodními domy, mě to naopak bavilo. Často se pracovalo ve velmi nestandardních podmínkách. Předváděly jsme po hospodách, v kulturních domech, ale i ve stanech, a jednou dokonce na valníku. Za obchodní dům s námi obvykle jezdila prodavačka, která po přehlídce vyložila na stůl svetříky, halenky a šaty a začala je prodávat. O zboží byl velký zájem, takže jsme jí pomáhaly.



Opravdu to byla velmi pestrá práce a hodně jsme se při ní bavily. Často se kolem nás v práci motaly děti, takže bylo běžné, že i ony začaly předvádět. Když se nějaké dítě fotografům líbilo, zkusili, jestli se nestydí, a pak s ním začali fotit. Moje dcera pracovala jako dětská modelka pro ÚBOK od svých pěti let. Na rozdíl od nás si však děti téměř žádné peníze nevydělaly. To málo, co dostala, jsem schovávala dceři na knížku, takže za ta léta si alespoň něco našetřila.



Kde hledat dívky



Dnes je trend patnáctiletých šestnáctiletých velmi štíhlých modelek. My byly jiné. Většině z nás bylo přes dvacet let, když jsme začínaly, a měly jsme spíš ženské tvary. Jako modelka jsem skončila v šestatřiceti letech, pak jsem dva roky dělala průvodkyni a do světa modelingu jsem se vrátila už začátkem roku 1989.



Tehdy ještě nebyly otevřené hranice, ale atmosféra už tady byla volnější. Tehdy mě oslovila jedna dáma z ÚBOKU, že od ní jistá francouzská modelingová agentura chce tzv. scouting, tedy vyhledávání nových tváří. Už se na to sama necítila. Kývla jsem a dnes jsem vlastně jediná ze svých bývalých kolegyň, která zůstala v oboru.



Tím, že jsem v československém modelingu dělala dlouhou dobu, věděla
jsem, kde mám nové dívky hledat. Objížděla jsem soutěže mladých návrhářů, šla jsem na ÚBOK... Dodnes mám diář, kam jsem si dělala poznámky.



Mám tam poznamenanou například Evu Herzigovou, ale i herečky Kateřinu Brožovou nebo Evu Vejmělkovou. Konkurzy se dělaly v hotelu Intercontinental, kam jsem pozvala kolem třiceti dívek, a Francouzi si z nich potom vybírali. Prvními modelkami, kterým se tehdy podařilo prorazit za hranicemi, byly právě Eva Herzigová, Tereza Maxová nebo Pavlína Němcová.



Do Francie vycestovaly ještě přes tehdejší Pragokoncert, ÚBOK v té době už příliš nefungoval, což je podle mě velká škoda. Ten podnik sice
stále existuje, ale pouze pronajímá budovy.



Konec starých časů



S agenturou Czechoslovak Models, kterou jsem po revoluci založila, jsem měla v ÚBOKU kanceláře až do roku 2000. Snažila jsem se s nimi dokonce jednat o spolupráci, ale nebylo to možné. Ten socialistický moloch nešlo přetransformovat. Po roce 1989 jsem tu měla dlouho modelingovou agenturu jen já. Začínala jsem sama s jednou dívkou na půl úvazku. Pak jsem postupně mohla zaměstnávat další a další lidi, které jsem znala ještě z doby, kdy jsem pracovala pro ÚBOK. V roce 1992 mi v oboru přibyla první konkurence.



Měla jsem ale docela štěstí. V té době byl o dívky z postkomunistických zemí velký zájem. V zahraničí často říkávali, že Češky jsou velmi sexy a přitom působí nevinně, i když uznám, že to pro dívky, které se ze dne na den ocitly v zahraničí, muselo být velmi těžké. Většina z tehdejších modelek neuměla jazyk, nevěděla, do čeho jde, a musela se prosadit sama. Myslím, že je to velký úspěch všech, kterým se to podařilo.








ČTĚTE TAKÉ: Vojtková a Vojtko: Svatba je v nedohlednu!












STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU

Další články z rubriky

Nohy v teple: Boty, které vám letos nesmí chybět!

Nohy v teple: Boty, které vám letos nesmí chybět!

23. 11. | Důležité je mít nohy v teple, říkávaly naše babičky. I v krutých mrazech ale my ženy toužíme…

Zahřejte se: Kabát, parka, nebo péřovka?

Zahřejte se: Kabát, parka, nebo péřovka?

16. 11. | Jaké teplé oblečení letos v zimě zvolit, abyste se zahřála a zároveň byla in? Nic nezkazíte kabátem…

V teple: Jakou šálu, čepici a rukavice obléct letos v zimě?

V teple: Jakou šálu, čepici a rukavice obléct letos v zimě?

9. 11. | Zima a zároveň období zahalování a vrstvení jsou tu. I v tomto nevlídném období chceme vypadat co…

Retro je in: Které módní hity minulého století se vrací?

Retro je in: Které módní hity minulého století se vrací?

3. 11. | 4 | Retro je v poslední době velmi v kurzu. Nevrací se přitom jen 60. léta! Móda momentálně čerpá…