Jana Zelená (28): pracuje v sociálních službách a má dvě děti
„Mám za sebou přelomový rok. Ještě loni na jaře jsem vážila skoro sedmdesát kilo, což je o jedenáct víc než dnes. Nevypadá to jako velké číslo, ale pro mě je. Poprvé totiž můžu říct, že jsem spokojená sama se sebou. Dosud jsem totiž svoje tělo spíš nesnášela. Od narození trpím atopickým ekzémem. Brala jsem kortikoidní léky a byla buclatá, takže jsem ve škole byla terčem posměchu, a to nejen kvůli flekům na kůži, ale i kvůli ‚válečkům na břiše‘. V pubertě jsem držela různé diety a dokonce měla náběh na bulimii. Zkoušela jsem třeba mrkvovou dietu a chvíli tak nejedla nic jiného než mrkev.
Pak jsem zase týrala tělo jen ovocem a zeleninou. Moje váha létala od čtyřiapadesáti kil až k pětadevadesáti, která jsem nabrala v těhotenství a nikdy pořádně neshodila. Paradoxně poprvé jsem na své tělo začala být pyšná před šesti lety po skoro třídenním porodu první dcery, kdy mi došlo, co všechno zvládlo. Váha mě ale pořád trápila, protože jsem se necítila ve své kůži. Vyvrcholilo to loni na jaře. Vyrazila jsem na nákup oblečení, a když jsem viděla, do čeho všeho se nevejdu, málem jsem se nad sebou rozbrečela. Bylo mi líto, jak se sebou zacházím a kam až jsem to nechala dojít.
Rozhodla jsem se proto o sebe víc starat. Ne kvůli okolí, ale kvůli sobě. Nejprve jsem začala vyhledávat zdravá jídla. Na začátku jsem hodně omezila sacharidy a jedla hlavně zeleninu a bílkoviny. Jakmile ze mě spadlo prvních pár kilo, přidala jsem i zdravé přílohy jako bulgur nebo jáhly. Pomoc dietologa jsem si po mateřské dovolené nemohla dovolit a ani jsem ji nechtěla. Nemám totiž ráda, když mi někdo říká, co a jak mám dělat. Pravidelně po měsíci se sama vážím i měřím, což mi dodává sebevědomí a motivaci, když vidím, jak dlouhou cestu jsem urazila.
Myslím, že v životním stylu platí, že jedna pozitivní věc ovlivňuje druhou. Začala jsem zdravě jíst a poprvé v životě také soustavně cvičím. Ne s pocitem, že se trápím a do posilovny musím, ale že z toho mám radost. Začala jsem prostě mít ráda sama sebe. Na svých partiích mám pořád co zlepšovat. Ale dělám to s chutí a do zrcadla se poprvé v životě dívám s úsměvem.“
- Další příběhy si můžete přečíst zde:
Pokračování 2 / 3
Aneta Kotíková (25): barmanka a plus size modelka
„Od puberty mám kypré tvary. Na střední škole jsem to hodně řešila, protože většina spolužaček byla hubená, což ve mně vyvolávalo pocit, že bych měla být také taková. I když jsem se klukům líbila, scházel mi pocit spokojenosti a štěstí. Vyzkoušela jsem hodně drastických diet a tělo jimi doslova týrala. Jedla jsem třeba dvě jídla denně, jindy zase jen zeleninu a ovoce. Ačkoli jsem se u toho dost hýbala, pokus zhubnout vždycky skončil jojo efektem. Všechno se změnilo, když jsem se díky sestře zúčastnila jednoho focení a fotograf byl ze mě nadšený.
Dokázala jsem se uvolnit a tvářit se sexy, svůdně i zasněně. Když mi pak ukázal, jak jsem na fotkách ve srovnání s hubenou modelkou smyslná a krásná a řekl, že moje fotka je plná emocí, opravdu jsem se tak začala vidět. To byl moment, kdy jsem své tělo začala mít ráda a byla pyšná na to, jak vypadám. Samozřejmě že jsou partie, které miluju a takové, třeba moje bříško, se kterými jsem spokojená méně. Ale celkově se mám ráda. Nejlepší důkaz toho, že se ke svému tělu chovám s láskou, je, že už ho nehuntuju dietami. Naučila jsem se jíst pětkrát denně.
Vydatně snídám, dvakrát denně svačím a k večeři si připravuju lehké saláty s rybou nebo kuřecím masem. Jednou až třikrát týdně cvičím – někdy doma, jindy jdu do posilovny nebo si zaběhat ven. Když mám pocit, že to není úplně ono, cvičím víc.
Pro rozmazlení si jednou za dva měsíce dopřeju manikúru a pedikúru. A když v obchodě s oblečením vidím nějakou pěknou věc, už se netrápím výčitkami, že bych do ní měla zhubnout. Radši ji koupím své mladší a hubenější sestře a sama si jdu vybrat do velikostí, které vím, že mi sluší a lichotí. Podpis smlouvy s modelingovou agenturou před dvěma lety už mi pohled na mé tělo moc nezměnil. Měla jsem ho ráda už před kariérou modelky. Pomohl mi ale odhodit stud a poslední pochybnosti. Nedávno jsem předváděla spodní prádlo a sklidila takový potlesk a komplimenty, že mě to až dojalo.“
Pokračování 3 / 3
Kateřina Humlová: (24) studentka
„Rodiče mě vychovali jako psychicky silnou osobnost. Takže když jsem na základní škole zaslechla, že jsem tlustá, věděla jsem sice, že dotyčný má pravdu, ale neřešila jsem to. Byla jsem oblíbená, třídní bavič, takže tyhle věci šly jedním uchem sem a druhým tam. Ani mě nenapadlo, že bych kvůli tomu hazardovala se zdravím a začala držet šílené diety. Jenže pak jsem se dostala do puberty a do toho mi zemřel otec. Neunesla jsem to a žal začala zajídat jídlem. Za měsíc jsem přibrala přes 15 kilo a dostala se na šílených 125 kilo.
To už jsem se skoro nesnášela a jedla o to hůř. Změna nastala při přechodu na střední. Uvědomila jsem si, že mě za čtyři roky čeká maturitní ples a jestli budu takhle pokračovat, nebudu schopná na něj jít. Přešla jsem ze sladkých nápojů na čistou vodu, vysadila tučné a smažené a začala chodit na procházky. Během střední školy jsem zhubla skoro padesát kilo. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla bez diet a jojo efektů. Zároveň jsem k sobě ale pořád byla dost kritická a hledala negativa, takové to ‚podívej se na sebe, jak vypadáš‘. To se změnilo ve dvaceti, kdy jsem se zúčastnila soutěže krásy pro baculky.
Sice jsem nevyhrála, ale pomohlo mi to uvědomit si, že taková, jaká jsem, se líbím, a že je načase umět ocenit také sama sebe. Neznám totiž ženu, která by byla sama se sebou spokojená stoprocentně. Podle mě k tomu ani nejsme předurčené a vždycky si na sobě nějakou vadu najdeme. Ale důležité je naučit se mít ráda. Pro mě to znamená přestat se trýznit negativními myšlenkami a také se o sebe s láskou starat.
Nejvíc spokojená jsem, když sbírám zdravé recepty, které pak zkouším doma uvařit nebo když si dvakrát týdně navzdory náročné práci najdu čas na cvičení. Naučila jsem se také chodit všude pěšky a méně pospíchat. A když hřeším (a že občas hřeším), už si za to nenadávám. Nemusím se rozmazlovat a utrácet za své tělo tisíce. Tahle denní sebeláska mi ke spokojenosti úplně stačí.“ *
Článek vyšel v časopise Dieta