Co vše je možné a občas i nemožné udělat s vlastními vlasy nám píše Tereza.
Hustou, lesklou, mámivě vonící hřívu, kterou bych nonšalantně pohazovala kolem svůdného obličeje, vlasy dlouhé nejlépe do pasu a pokud možno té nejmódnější barvy.
VLASY? VLASY!
Už v dobách, kdy mou příslušnost k rodu ženskému nejviditelněji
dokazovala pouze přípona -ová, kdy o dvořících se mi chlapcích jsem mohla
jen snít, bylo mou touhou mít nádherné kadeře. Hustou, lesklou, mámivě
vonící hřívu, kterou bych nonšalantně pohazovala kolem svůdného obličeje,
vlasy dlouhé nejlépe do pasu a pokud možno té nejmódnější barvy. Však
jsem to také četla ve veškeré dostupné literatuře na téma mezilidských
vztahů (zhltla jsem haldu dívčích románků stařičkou Červenou knihovnou
počínaje) " milostným pohledem patřil na kaskádu krásných vlasů, rámujících
její něžnou tvářičku. Svými prsty hladil tu něžnou záplavu, která jak
svatozář zvýrazňovala pohled milovaných mandlových očí?"
Bohužel, ač na kanapi s knížkou jsem byla jednou žena-vamp, příště
unesená princezna, v civilním životě jsem byla zoufalec s neustále mne
zrazujícím tělem. Marně jsem bojovala s knižními vábničkami, tvrdá
skutečnost byla úplně jiná. Vlasů jsem měla tenkrát dost, což o to, ale
protože jsem si je často myla a sveřepě odmítala jiný účes než rozpuštěné
volně dolů plihnoucí cáry "to za stavu bezvětří, či rozcuchané křoví
s jedním vykukujícím okem" za sebemenšího větříku, nevyvolávala
moje hlava u nejbližšího okolí žádné obdivné povzdechy.
Nenajde se ženská, která by byla s přirozeným stavem a barvou svého nejvyššího
obrostu spokojená. Já, jakožto dívka od přírody kudrnatá, jsem netoužila
po ničem jiném, než po hladkých splývaných vlasech. Něco, jako mají
Japonky. A tak jsem donutila maminku, aby mi vlasy žehlila. Daly jsme na stůl
deku, já na ni vlasy, a zoufalá maminka je opatrně narovnávala. V tanečních
jsem pak měla krásné dlouhé vlasy, které se kolem mne pak při polce točily
jak sedačky na kolotoči. Ano, jednou jsem byla spokojená, viděla jsem ten nádherně
závistivý pohled svých vrstevnic, měla jsem totiž něco úúúúúúúplně
jiného. Příští večer však byl debaklový, protože nesnáším nošení
deštníků (já každý hned ztratím) a cestou do Repre hrozně lilo, mé nažehlené
vlasy zmokly. Do sálu jsem vcházela jak čerstvě se vynořivší mořská víla,
ale po krátké chvíli, kdy kudrny uschly, jsem konkurovala ženám kmene Papuánců.
Jeden čas se podobnému účesu říkalo Angela Davisová podle známé černošské
bojovnice, která měla díky vlasům hlavu velikosti mlýnského kola. Já
tenkrát taky, drahé přítelkyně, já tenkrát taky.
Když se tak na sebe dívám pohledem vzpomínek, vidím dlouhé vychrtlé stvoření,
na němž žádné maminkou našité volánky nedokázaly vyvolat dojem něžných
dívčích tvarů, kloubnatá kolena, dlouhá chodidla v příšerných nízkých
lodičkách (měřila jsem bosá 176 cm, všechny holky byly o potřebných
deset čísel menší), to vše halené příšernou lví hřívou. Díky bohu,
mně to tenkrát vůbec nevadilo, podle hesla "která ho neukecá, ta ho
nemá", jsem tanečníky zaplavovala svou vyřídilkou. Huba mi opravdu
jela a musím uznat, že to bylo asi jediné, co kluky ke mně mohlo přitahovat.
Se mnou se bavili a nemuseli ztrémovaně myslet na to, jak a kam kterou nohu právě
klást. Klátili jsme se spolu spokojeně sálem, občas i za spolupráce rytmu
a já si vůbec nevšímala zoufalých pohledů své maminky.
Dalším šokem bylo, když jsem se rozhodla pro změnu barvy. Jestli jsem snad
četla o "ohnivé záplavě, rozprostírající se na bílých polštářích"
nevím, ale rozhodně jsem se rozhodla opravdu pro barvu nejžhavější.
Pamatuji si, že když jsem pak po provedené proceduře vyhlížela spokojeně
maminku z okna a ještě na ni hrdě zavolala: "Mami, to je krása, viď?",
tak se nejprve dokonale proměnila v Lotovu ženu, aby v následujícím okamžiku
udělala čelem vzad a zmizela z ulice. Vrátila se až pozdě večer, kdy já už
ležela v posteli a svou žhavou lávu jsem měla opravdu na polštáři.
Maminka mi jen řekla: "Pokud budeš mít tohle na hlavě, tak se ke mně
nehlaš!" Musím uznat, že druhý den jsem byla ve škole nejvyhledávanější
dívkou. Kdyby mi narostla uprostřed těla třetí ruka, nebyla bych nápadnější.
Měla jsem barvu nejžhavějšího období Báry Basikové. Ovšem, Dámy,
nezapomeňte, že já byla dívkou v dobách, kdy jak říká můj syn
"kvetlo kamenné uhlí" Ale stejně jsem na to byla pyšná a vydržela
jsem až do konce týdne. Pak jsme s maminkou na moji hlavu sveřepě patlaly všechny
možné tmavé odstíny, které se nám podařilo sehnat. V pondělí jsem odešla
s hlavou barvy běžně lidské.
Pochopitelně jsem procházela i obdobími zvýšené péče o vlasy. Dokázala
jsem si na hlavu dát s dobrým úmyslem největší zhůvěřilosti. Vzpomínám,
jak mi při jiné příležitosti, sice vlasů se zrovna netýkajících, řekl
jeden hodný pan doktor: "maminko, příroda je neskutečně silná, ta přežije
i vaši péči" (to bylo v prvých dnech mého mateřství, kdy jsem se snažila
konat dobro svému dítěti). Příroda vydržela opravdu všechno; když jsem
jednou skoro přišla o vlasy, protože jsem chtěla být nááááádherně
blond, něco jako slavná Marilyn, tak se prostě všechno co neodpadlo ostříhalo,
a já excelovala v ulicích s blonďatou hlavou na ježka. A víte, že mi to
tenkrát docela slušelo?
Teď je středobodem mého zájmu lichotivá barva meruněk. Světlounká měděná,
barva ještě panenských hliněných květináčků, ve kterých mám vedle počítače
tužky. Tak ta by se mi teď líbila. Jéje. Ale, máte-li vlasy původem tmavé,
místy díky životním stressům šedé, současně však převážně blond,
je těžké najít značku, jejíž patličky by vytvořily ten jediný, pravý,
neodolatelný odstín. A tak neustále experimentuji.
Začíná jaro, mužům se kalí zrak touhou (já vím, že to tak není, ale zní
to hezky, ne?) a my bychom potřebovaly, aby, až odhodíme kabáty, bundy,
tlusté svetry, aby naše tváře, ramena, naše výstřihy - byly lemovány krásnými
a zdravými vlasy, nejlépe přesně takovými, jaké má ta "mizerná
modelka v televizní reklamě".
CO S TÍM UDĚLÁME, MÉ DÁMY?
VAŠE TEREZA
include("./nazor.php");=""?>