Pan farář dovolil, že když nebudu štěkat, můžu být i mezi dveřmi kostela a všechno vidět na vlastní očička! Slíbila jsem, že tedy štěkat nebudu. Jenže pak se ozvaly varhany a to víte, to je rachot. Ty jsem přece potřebovala vyštěkat! Tak jsem s babičkou čekala venku a pokukovala dovnitř. Proč ne s paničkou? No protože ta tam musela zůstat. Ona byla totiž ženichovi za svědka.
V týdnu před svatbou bylo pořád ošklivo a pršelo tolik, že radostně se usmívali snad už jen ženisti na pontonech. Svatba se blížila. Ženil se náš kamarád Leonard a my mu všichni tuze moc přáli, aby se ten důležitý den v jeho životě podařil. On tenhle den je důležitý pro každého ženicha a nevěstu, ale pro něho znamenal ještě o trochu víc. I proto, že k oltáři došel s pomocí francouzských holí. Ale to je jiný příběh... Celé je to tak trochu zázrak. A on celý ten den byl tak trochu o malinkatých zázracích.
Zázrak číslo 1: Ráno v den svatby se probudíme, sluníčko svítí, den je jako malovaný. Neprší! Nefouká! Ono je fakt krásně!
Zázrak číslo 2:U nájezdu na dálnici není značená objížďka a zákaz vjezdu se nám poťouchle směje! A my jedeme na čas! Panička je ten typ, co se ztratí nejen u Alberta, ale ona je schopná zabloudit i doma cestou z koupelny do ložnice! Co budeme dělat? Babička radí, ať to vezme zkratkou. V paniččině podání by zkratka z Prahy do Varnsdorfu klidně mohla vést taky přes Maďarsko, tak to tedy ne! vrčím. „Přítel na telefonu“ je hysterickým hlasem paničky zaskočen tak, že radí jet přes Plzeň. Konečně - dálnice je naše! Našly jsme ji! A už frčíme do Varnsdorfu.
Zázrak číslo 3: Jsme v Německu. Jak taky jinak, panička včas neodbočila. Otáčíme, na druhý pokus se už strefila do správné ulice! Jsme v cíli!
Zázrak číslo 4: Ženichův tatínek si nechal oblek doma. Doma - to je 300 km daleko. Už má náhradní sako i gatě, ještě koupit ponožky. Tím je vyřazen z provozu a dává si do pořádku nervy. Naložíme ženicha, dozadu babičku, která plní roli „ópérky“ pro čivavu, tedy pro mě, a jedeme. Pro dort. Sluníčko pálí, dort má šest kilo a je ozdobený šlehačkou. Dovezli jsme ho na faru včas! Jupííí! Ta šlehačka na paniččině lokti je ale dobrá!
Zázrak číslo 5, 6, 7...: vyzvedli jsme svatební kytici i kytku pro maminku (maminka zamáčkla v kostele slzu nakonec i bez té kytky, protože ji nechala doma), ozdobné věnečky přivřené do předních oken auta nám uletěly, protože jsme samozřejmě ta okna otevřely, ale - na zadních zůstaly...
Pan farář mluvil strašně moc hezky a panička koukala jako blázen, protože církevní sňatek ještě nikdy neviděla. Natož takový, kde pan farář hraje na kytaru a zpívá, o svazku dvou lidí mluví tak krásně a pěkně k tomu hrají varhany. Leonard a Hela si řekli ano. A já na té svatbě byla!!!
Vaše
Eni
ČTĚTE TAKÉ:
To rádio je rozbitý!