Andalusie žije naplno

| Autor: Emil Sabotinov MUDr. | Rubrika: Zábava

Hlučné fiesty a rušné pláže, ale také léčivé ticho v horách, kde se mezi olivovníky nerušeně popásají osli a běžně tu narazíte na pastevce ženoucího po silnici stádo koz.

V téhle části Španělska si každý vybere to svoje. olanďanka Conchita Kien žila dvacet let na rajském Bali. Když se rozhodla, že se natrvalo vrátí do Evropy, jako nový domov si bez váhání vybrala Andalusii.



„Z celé Evropy mi zdejší podnebí připadá nejpodobnější tomu, na jaké jsem zvyklá z Bali. Přátelé mi zavolali, že je tu na prodej starobylý statek, tak jsem ho koupila,“ vypráví mi třiačtyřicetiletá interiérová designérka, která kamenný dům přebudovala na penzion Finca Naranja. Její království stojí uprostřed polí a olivových hájů na polosamotě v horské vesnici Ronda la Vieja. „V Andalusii léto vlastně nikdy nekončí,“ pokračuje Conchita.

„I v prosinci nebo v lednu bývá běžně přes dvacet stupňů. Tady v horách třeba i přes noc mrzne, ale jakmile ráno vyjde slunce, můžete chodit v krátkém rukávu.“ Sedíme na zápraží Conchitina statku a nad hlavami nám šumí starý platan. Na schodech si lebedí kočky a jak slunce probleskuje skrz větve stromu, na srsti jim chvějí flíčky světla a stínu.

„Žije se tady pomalu, není kam spěchat,“ pokračuje Conchita ve výčtu výhod života v Andalusii. „Když si s vámi někdo dá pracovní schůzku, tak u oběda, a ten se pak klidně protáhne na dvě hodiny. Líbí se mi také, jak jsou místní lidé srdeční. Rádi oslavují, a nepotřebují k tomu ani žádnou zvláštní záminku. Slaví prostě jenom to, že jsou na světě. A zdejší fiesty jsou nejvášnivější v celém Španělsku. Když se slaví, tak do roztrhání těla.“

Pastevci, olivy a pravé campo

V horách okolo starobylého města Rondy ukazuje Andalusie svou poklidnou tvář. Přikusujeme ke Conchitině domácímu chlebu výbornou španělskou šunku a ovčí sýr (obojí jsou místní speciality) a posloucháme neúnavné cikády. Po okolních kopcích stojí roztroušené bíle omítnuté statky, obehnané kamennými zídkami. Na polní cestě si rozverně hrají dva psi, jinak nikde nikdo. Skoro se nechce věřit, že padesát kilometrů odsud pulzuje zběsilým životem pobřeží Costa del Sol, které patří k nejzastavěnějším územím Španělska a turistická sezona na něm trvá po celý rok.



„Sem, do hor, jezdí lidi za tichem a přírodou,“ poznamená Conchita, jako by mi četla myšlenky. „Nesmíte si ale myslet, že se tu nic neděje. Třeba první dva týdny v září se v Rondě koná úžasná férie se spoustou vášnivého flamenka a býčími zápasy. A kdykoli dostanete chuť na společnost, můžete zajet do kteréhokoli z okolních městeček do baru na tapas. Nemůžete být na dovolené v Andalusii, aniž byste ochutnali tapas.“

A tak bereme Conchitu za slovo a startujeme. Úzká silnice přetíná olivové háje a neuměle oplocené pastviny s koňmi, osly, ovcemi a kozami. Kamenné statky vypadají, jako by se nezměnily od dob, kdy je před sto nebo více lety farmáři postavili. Na pahorku s nádherným výhledem na Národní park Sierra de Grazalema potkáváme pasáčka s velkým stádem koz a třemi hafany - šinou si to prostředkem silnice, takže musíme na chvíli zastavit.

Pasák nám děkuje smeknutím klobouku a já se rychle soukám z auta a fotím, dokud klinkání zvonků, které mají kozy okolo krku, neodezní za ohybem silnice. Pak zase zavládne ticho. Parkujeme u krajnice venkovské silničky alespoň čtvrt hodiny, ale žádné další auto na obzoru. Tak tohle je to pravé andaluské „campo“, jak tady říkají venkovu. Opodál začíná olivový háj a já neodolám, vkradu se mezi nízké stromy, utrhnu si jednu zelenou olivu a strčím ji do pusy. Dojmy z degustace? Propadák! Trpká chuť mi kroutí jazyk ještě dlouho poté, co za sebou zabouchneme dveře auta a vyrazíme směrem k městečku Setenil de las Bodegas.

Kde vynalezli tapas?

Specialitou andaluského vnitrozemí jsou bílé vesnice neboli pueblos blancos. Skoro všechny domy v nich září do dálky bílou omítkou, díky které se stěny v prudkém letním slunci tolik nerozpálí a uvnitř zůstává snesitelná teplota. Setenil de las Bodegas možná není ze všech pueblos blancos nejlíbivější, ale rozhodně patří k těm nejbizarnějším. Ve starém centru je totiž většina domů vytesaná do skály!

Lidé kdysi přišli na to, že když vyhloubí do rokle řeky Río Guadalporcún umělé jeskyně, zajistí si tak doma krásný chládek. Výsledkem jsou uličky se starými domky, nad kterými se tají dech. Zvenku vidíte fasádu, okna, dveře, balkony - ale střecha nebo alespoň její větší část chybí. Místo ní se nad domem děsivě sklání mohutné skalisko. Nemůže se zřítit? „Na to se ptá většina turistů,“ směje se místní obyvatel Federico, se kterým se dáváme do řeči v baru na Plaza Andalucía.



„Někteří se dokonce bojí do baru vejít. Nám už to ani nepřijde. Bydlíme v takových domech od narození.“ Bar má místo zadní stěny jen začouzené, hrubě otesané skalisko. A když se jdu podívat do prvního patra, úplně stejný masiv mi výhružně visí nad hlavou... Raději se vracím zpátky do přízemí a pouštím se do porce tapas, což jsou vlastně jednohubky, ale připravené s nesmírnou vynalézavostí. „Přivlastňuje si je celé Španělsko, ale vynalezli je tady,“ objasňuje nám barman. „A nemyslím tím jenom tady, v Andalusii, ale právě tady, v Setenil de las Bodegas,“ dodává hrdě.

Vážně? Tak to si dáme ještě nášup. Popíjíme červené víno a přistávají před námi talířky s nejrůznějšími dobrotami - chobotnice, datle zabalené ve španělské šunce, grilované žampiony, pečené paprikové lusky, nakládané sardelky, sépie v těstíčku… Dozvídáme se, že v Setenilu dokonce mají turistickou trasu pro milovníky tapas. Na Ruta del Tapeo se můžete kochat roztodivnými domky vysekanými do skály a čas od času se zastavit v baru na tapas. Vypozorovali jsme, že nejlepší dobroty většinou dostanete v těch nejzakouřenějších putykách, kde se scházejí místní obyvatelé.

Hory, fíky a flamenco

Celou pětinu andaluského území zabírají národní parky a každý z nich má něco do sebe. Nejvyšší hory a nejvíc atrakcí pro turisty najdete v Národním parku Sierra Nevada u nádherného města Granada plného historických památek. Naše hostitelka Conchita nám doporučuje Národní park Sierra de las Nieves, kde se dá po starých prašných cestách pastevců dostat do skutečné divočiny.

Za celý den nepotkáváme živou duši a bylo by naivní myslet si, že uprostřed pustiny koupíme něco k jídlu nebo pití, ale zrovna když dostáváme hlad, objevuje se před námi opuštěný statek, ve kterém už podle všeho pěkně dlouho nikdo nebydlel, ale fíkovníky v zahradě plodí dál. Plody jsou zrovna zralé!

V průvodci jsme se sice dočetli, že ve vnitrozemí Andalusie není radno nechávat auto na odlehlých parkovištích, protože se tu vinou vysoké nezaměstnanosti hodně krade, ale to naše přečkalo stání na kamenitém plácku v horách bez úhony. Národní park Sierra de Grazalema má vrcholy o něco nižší, ale z klikatých silniček jsou tu tak nádherné výhledy, že bychom nejraději na každém kilometru třikrát zastavili.

Od národního parku míříme do Sevilly, která byla kdysi nejbohatším španělským městem, mají tu slavnou katedrálu, údajnou hrobku Kryštofa Kolumba a spoustu barů, kde se tancuje flamenco. Nacházíme podnik obsazený místními. Vstup je volný, zevnitř se valí mlha z cigaretového dýmu, hosté při řeči divoce gestikulují, tanečnicím vlají sukně. Muzika je možná trochu falešná, ale koho to při takhle emotivním tanci zajímá? Každý sudý rok se v Seville v září koná měsíční festival flamenka Bienal de Flamenco. Možná to není špatná záminka, proč se do Andalusie vrátit.

Bary ve tři ráno

Pokud zůstanete jenom na pobřeží Středozemního moře, snadno získáte dojem, že jižní Španělsko je přelidněné a že z jeho původní atmosféry už nejspíš nic nezůstalo. Od Malagy až ke Gibraltaru se táhne skoro nepřetržitý pás letovisek: panelákovité hotely, golfová hřiště, posilovny a písečné pláže, obklopené spíš silnicemi a moderní zástavbou než přírodními kulisami. Na své si tu ale rozhodně přijde každý, kdo stojí o divoký noční život.

Kousek od Marbelly objevujeme mondénní marinu Puerto Banús plnou luxusních jachet a jejich elegantních majitelů. V téhle marině je všechno drahé, okázalé a často i nevkusné, ale i tahle obrovská továrna na turistiku má svoje kouzlo. „Už jsme tu měsíc, a pořád nás to tu baví,“ tvrdí dvě mladé Švédky, které se od nás nechaly vyfotografovat.

„Můžete přijít do baru třeba ve tři ráno, a pořád je tam živo.“ Doporučují nám svůj oblíbený klub a my chvíli uvažujeme, že se do něj podíváme, ale nakonec místo toho sedáme do auta a míříme zpátky na sever, do andaluských hor. Čeká tam na nás totiž bungalov vedle statku Conchity Kien, víno na kamenné verandě, houkání sýčka po setmění a průzračně čistý vzduch, který hořkosladce voní jako… jako ta pravá, ryzí Andalusie.



Další zajímavé články se dočtete v aktuálním vydání časopisu Juicy.

ČTĚTE TAKÉ: Nahá Nosková: Šíleně jsem se styděla!






STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU


Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Chybí vám sníh? Potěšte se fotkami zimní krajiny!

Chybí vám sníh? Potěšte se fotkami zimní krajiny!

Dnes | V posledních letech je to se sněhem v České republice docela bída a pokud nevyjedete do hor, můžete…

Pohádkové Vánoce: Podívejte se, jak je slaví britská královská rodina

Pohádkové Vánoce: Podívejte se, jak je slaví britská královská rodina

Včera | Ano, i v britské královské rodině se slaví klasické Vánoce včetně štědrovečerní večeře, rozbalování…

Staré dobré časy? Ani náhodou! Takhle žily ženy před sto lety

Staré dobré časy? Ani náhodou! Takhle žily ženy před sto lety

Včera | Obvykle se mluví o starých dobrých časech, často se říká, že dřív bylo líp. Jenže ono bylo spíš…

Dojemné! Roztomilá zvířátka si užívají Vánoce

Dojemné! Roztomilá zvířátka si užívají Vánoce

9. 12. | K těmto fotografiím asi není moc co dodat. Zvířecí mláďata prostě dokážou rozněžnit každého, tím…