Autogramiáda knihy: Český lékař v srdci Afriky

| Autor: Portál | Rubrika: Zábava

Mladý doktor Marcel Drlík, autor knižní novinky Český lékař v srdci Afriky, poutavě popisuje své dobrovolnické působení ve Středoafrické republice.

Knihu si můžete nechat podepsat na autogramiádě 23. října 2003 od 17 hodin,
knihkupectví Portál, Jindřišská 30, Praha 1
Srdečně vás zveme.

Autor poutavě krok za krokem popisuje své dobrovolnické působení ve Středoafrické republice na počátku nového tisíciletí.
V malém africkém státečku, vklíněném mezi velkými státy Kongo, Čad a Súdán, zmítaném bratrovražednými válkami, působil víc než rok v karmelitánské misii. Zakládal ambulance, v primitivním prostředí léčil a operoval, dělal porodníka, šamana i vychovatele současně. Stal se oblíbeným a milovaným mezi obyvateli měst Bozoum a Bangua a odvezl si množství nevšedních zážitků, které poutavě popsal ve své knize.

Ukázka z knihy:

Tajemná Afrika


„Tak mě tu považují za kouzelníka,“ prohodím jakoby mimochodem při obědě. „Jak to?“ odloží Marcello lžíci a upřeně se na mě zadívá. Všimnu si, že se mu z tváře vytratil jeho obvyklý úsměv. „To bylo tak,“ vysvětluji, „včera odpoledne jsem se na chvíli zastavil na hřišti před misií. Sestra Marina tam pořádala setkání „aita kwe“, takové zábavné odpoledne pro nejmenší. Malí černoušci tancovali, zpívali a hráli nejrůznější hry. Chtěl jsem je také trochu pobavit, a tak jsem jim předvedl pár jednoduchých kouzel se sirkami. Když jsem dnes ráno dělal v nemocnici vizitu, jedna černoška se mě nečekaně zeptala: „Pane doktore, vy prý umíte kouzla? Můj syn mi to vyprávěl. Viděl vás včera na hřišti.“

„Hmm,“ Marcello se tváří neobyčejně vážně, „pokud ti můžu radit, tak takových věcí raději zanech. Tady jsi v Africe a lidé zde na kouzla skutečně věří. Pro ty malé děti tvá kouzla nebyla povedenými triky, ale malou ukázkou opravdové magie.“ Najednou si uvědomuji, že ač se dětem mé triky líbily, vůbec se jim nepodivovaly a ani se nesnažily zjistit, jak to dělám.

„Nebylo by dobré, kdybys získal pověst kouzelníka,“ pokračuje dál Marcello, „to je tady totiž velmi nebezpečné. Osmdesát procent zdejších soudních sporů se týká obvinění z čarodějnictví. A pojem čaroděj (sorcier) zdejší právní systém skutečně zná. Pokud v Africe zemře dítě, mladý člověk, přijde živelní pohroma, neúroda či nemoc, černoch sice uzná tvoje vysvětlení, že dítě například zahubil parazit způsobující malárii, ale rozhodně mu to nepostačí. Bude pátrat po tom, kdo parazita na jeho dítě poslal, a bude se mu chtít za to pomstít.“

S africkým principem „hledání příčiny“ jsem se v nemocnici setkával často. Všechno má v Africe svůj řád. Náhoda neexistuje. Co vybočuje z řádu, žádá vysvětlení. Jako příklad mohu uvést zde relativně časté onemocnění – meningitidu (zánět mozkových blan). O počáteční fázi, která se projevuje horečkou a neurologickými příznaky, Středoafričané věří, že je při ní duše jejich nemocného dítěte na dálku čarodějem postupně přeměňována v duši zvířete. Jakmile dítě upadne do bezvědomí, proces přeměňování je ukončen. Pak dětská duše coby duše antilopy či jiného zvířete bloudí buší. Jestliže dítě zemře, vysvětlení je prosté. Některý z lovců toto zvíře právě ulovil. Zdrojem neštěstí je tedy sorcier. Ten pracuje vždy tajně a vše maskuje tím, že se jeho jednání a vystupování na veřejnosti neliší od ostatních lidí. Je třeba ho odhalit. K obžalobě stačí málo, jen podezření dvou tří osob. Nařčeným může být například nadprůměrně schopný jedinec, kterému se v poslední době „mimořádně dobře dařilo“, nebo někdo, o kom se ví, že má s poškozeným spory. Afričané hned berou právo do svých rukou. Ve větších městech končí obžalovaný ve vězení, na vesnicích bývá lynčován. Stát i misionáři sice proti lynčování bojují, jak mohou, přesto však k těmto smutným událostem čas od času dochází. Většinou se za obžalováním skrývá závist nebo vyřizování osobních účtů. Pokud takto nevinně nařčený člověk vyvázne jen s výpraskem, může mluvit o štěstí. Někdy lynč končí smrtí a dům obžalovaného lehne popelem.

„Jak je to možné,“ divím se, „vždyť většina obyvatel Bozoumu jsou křesťané? Každou neděli jsou zde kostelíky plné.“ Marcello jen pokyvuje hlavou: „To máš samozřejmě pravdu. Většina obyvatel jsou křesťané a křesťanství skutečně za svou víru pokládají. Na druhou stranu si ale ponechávají řadu tradičních představ, aniž by to pro ně představovalo nějaký vnitřní rozpor. Schválně, zeptej se někdy někoho z nich na rusalku Mamiotu.“

O několik dní později jsem seděl v kanceláři nemocnice a s hlavní „sestrou“ interního oddělení jsem probíral léčbu některých pacientů. Mezi řečí jsem se jen tak zeptal: „Jean-Paul, žije v říčce pod misií Mamiota?“ „Ale kdepak,“ zakroutil hlavou. Jen jsem si zklamaně pomyslel: „S těmi tradičními představami to asi nebude zas až tak horké.“ Hned vzápětí mě ale Jean-Paul překvapil: „Otcové z misie ji nesnesli ve svém sousedství, takže ji už před mnoha lety vyhnali. To ví přece každé malé dítě.“ Nevěřil jsem svým uším, vždyť zdravotnický personál patří přece mezi nejvzdělanější vrstvu městečka. „O tom nic nevím,“ vybídl jsem ho k dalšímu vyprávění. „Mamiota je duch vody, vypadá jako krásná bílá žena a nyní žije v řece Ouham, asi 3 km západně od Bozoumu. Zjevuje se tomu, kdo do těch míst zavítá přesně o půlnoci. Spatří-li někdo Mamiotu, zmocní se jeho srdce. Jako omámen za ní chodí k řece a ona vstupuje v noci do jeho domu. Svými kouzly mu plní jeho nejrůznější přání, ale po čase od něho začne žádat nemalé oběti; chce jeho rodiče, jeho bratry a nakonec si vezme i jeho.“ „Krásná bílá žena, říkáš? To mě ovšem jako bělocha velmi zajímá. Rád bych se na ni šel podívat.“ „Ne, to ne,“ ozval se za mnou výkřik. Otočil jsem se. U dveří stál další černý „bratr“. „To nesmíte, pane doktore, my vás tady moc potřebujeme,“ varoval mě s hrůzou v očích. Nechtěl jsem je už víc dráždit, raději jsem tedy stočil řeč k léčbě pacientů. Pochopil jsem, že kouzla a kouzelnictví v Africe jsou stále vážnou věcí a již nikdy jsem se nepokoušel své „kouzelnické“ triky provádět veřejně.

Vzpomínám si na případ, kdy jednou do nemocnice přinesli asi pětadvacetiletého mladíka. Byl v kómatu. Černé „sestry“ mi vyprávěly, že jeho starý bohatý otec vlastnil stádo krav. Jeho syn těžce nesl, že otec stále neumírá a dědictví je v nedohlednu. Proto tajně vyhledal kouzelníka a objednal si u něho otcovu smrt. Stalo se, jak si mladík přál. Jeho otec skutečně zemřel a on se stal dědicem jeho majetku. Když kopal hrob, zavadil prý krumpáčem o rakev. Od toho okamžiku mu začalo být zle. V nemocnici zemřel ještě týž den. I přes narychlo provedená vyšetření se nezjistilo, co mu vlastně bylo. Dělalo to na mě dojem akutního selhání jater. Tedy možná otrava. Nevím, snad měl ještě mladšího bratra, který… Nebo v tom bylo cosi záhadného, pro nás nevysvětlitelného?

S čarodějem jsem se během svého ročního pobytu ve Středoafrické republice osobně nikdy nesetkal. Jen jednou se mi poštěstilo prohlédnout si předměty, které kouzelníci používají při černé magii. Bylo to asi po šesti měsících mého působení v Africe, když jsem projížděl městem Berberati, ležícím na okraji pralesa jižně od Bozoumu. Na tamní misii jsem tehdy potkal stařičkého františkána, otce Humberta, jednoho z nejstarších misionářů v zemi. Do Středoafrické republiky přijel už před padesáti lety. Dlouhá léta pak působil na severu v horách u hranic s Čadem, kde žije kmen Panna. Jako kněz trávil svůj veškerý čas s domorodci a postupně si získal jejich důvěru. Díky tomu měl možnost se hodně dozvědět o jejich zvycích a lépe proniknout do způsobu jejich myšlení. O místních obyvatelích toho ví mnohem více než leckterý evropský badatel, který se s Afrikou seznamuje mnohdy jen několik týdnů či měsíců.

Kromě svého misionářského poslání se také už celá desetiletí věnuje svému koníčku – etnografii. Po řadu let neúnavně sbíral a zaznamenával vyprávění vesnických stařešinů, vzájemně je mezi sebou porovnával a na jejich základě pak sepsal studii popisující počátky kolonizace v severních oblastech země na počátku 20. století. Čtení je to velice zajímavé už proto, že je sestaveno z autentických výpovědí očitých svědků. Další zmínky o tomto historickém údobí nalezneme už jen v záznamech, v nichž jsou dochována hlášení důstojníků francouzských koloniálních jednotek. Ty však nelze považovat za zcela objektivní.

Kromě shromažďování ústních podání místních černochů sbírá otec Humberto i rozličné domorodé předměty. Za padesát let z nich postupně nashromáždil pozoruhodnou sbírku zbraní, lidových šperků, zbytků oděvů, masek, původních platidel apod. Tyto zajímavé věci jsou dnes uloženy v misijním muzeu v Yolé u Bouaru.

Při našem setkání jsem se mu zmínil, že o jeho zálibách dobře vím od ostatních misionářů, a také jsem se pochvalně vyjádřil o jeho sbírce, kterou jsem měl možnost si před časem v Yolé prohlédnout.

„Jestli tě to zajímá, ukážu ti ještě jednu její část,“ navrhl mi, „tu neveřejnou.“ A hned mě nadšeně vedl na dvůr misie, kde odemkl velký kovový kontejner. Přesně takový, jaký se používá k přepravě zboží na lodích či kamionech. Jeho vnitřek mi svými vystavenými exponáty připomínal spíše muzeum.

Nejprve se stařičký misionář rozhlédl po své unikátní sbírce a pak ukázal na předměty kolem sebe: „To jsou pracovní nástroje afrického kouzelníka.“ Byl jsem překvapený, kolik rozličných věcí tam měl. Bral postupně do rukou jednotlivé předměty a začal o nich vyprávět: „Tak třeba tato kamenná miska. Sloužila k přípravě jedů. Ví Bůh, za kolik smrtí je odpovědná. Nebo tento kámen. Vidíš, má ve třech rozích vytesané hlavy. Ten umístil kouzelník na rozcestí vedle své vesnice, aby hlavy sledovaly každého, odkud a kam jde. Čas od času si pak k němu přicházel ,vyslechnout hlášení‘. Díky informacím, které od ,svého kamene‘ získal, se před ním ve vesnici nedalo nic utajit.“

Neméně zajímavé byly i podivné figurky s hlavami majícími místo nosu zobák. „To jsou sošky zlého ducha zvaného likundu,“ vysvětloval mi františkán. „Stačilo je v noci oživit a pak už poslušně vykonávaly všechny jeho příkazy.“ To už ale v ruce držel další záhadnou sošku, rovněž vytesanou z kamene. „Tuto figurku zahrabával kouzelník vedle chýše, aby dítě, které v ní žilo, přestalo růst.“ Tak mě otec Humberto zasvěcoval do dalších a dalších tajů. Nakonec očima přejel zbývající zlověstné sošky a vybral z nich ještě jednu. „Tato sloužila k tomu, aby žena porodila znetvořené dítě. Jak vidíš, kouzelníci měli jen samé ,užitečné a praktické‘ věci,“ zakončil s úšklebkem kněz své vyprávění.

Do rukou beru jednotlivé záhadné exponáty a pozorně si je ze všech stran prohlížím. „Jsou to samé staré věci, tomu dnes černoši už asi nevěří,“ tázavě pohlédnu na otce Humberta. Františkán se jen směje: „To jsi na omylu, v tomto ohledu se v Africe nic nezměnilo.“ Když zavíráme kontejner, jsem docela rád, že otec Humberto má tyto věci u sebe pod zámkem.

Další tradiční postavou africké společnosti je léčitel (gerisseur), který je ze společenského hlediska méně nebezpečný než kouzelník. Nezpůsobuje neštěstí a nemoci, naopak se snaží onemocnění léčit. Je také většinou prvním, za kým se černoch vydává. Teprve když nemoc neustupuje, jde do nemocnice. Ta bývá jeho poslední šancí. Pak už zbývá jenom smrt. Bohužel toto zdržení u léčitele a nedostatek finančních prostředků způsobují, že mnoho pacientů přichází do nemocnice pozdě.

Ještě mám v živé paměti černocha, který s těžkou popáleninou ruky vyčkával doma celý měsíc, dokud mu infekce ruku prakticky nerozložila. Nakonec byla jediným řešením amputace.

Mnohokrát jsem také viděl ženy, které rodily doma a přišly do nemocnice až za jeden nebo dva dny, kdy už dítě bylo mrtvé. Potom nás stálo nemálo úsilí zachránit alespoň matku.

Ve své praxi jsem se s následky tradiční léčby setkával běžně. Byly to především skarifikace – mnohočetné krátké nářezy nad místem, kde pacient pociťoval bolest. Mnohdy mi tyto jizvy posloužily i k odhadu diagnózy. Například pokud jsem našel u ženy mnohočetné skarifikace v podbřišku, šlo většinou o chronickou pánevní infekci. U muže označeného jizvami na boku v dolní části hrudníku jsem zase mohl hádat na prodělaný zápal plic a zánět pohrudnice. U muslimských kočovníků z kmene M’Bororo jsem místo nářezů kůže vídával kruhové popáleniny způsobené nahřátými kravskými rohy. Řada dětí na pediatrii měla kolem boků nebo kotníků tenké kožené řemínky s „kri-kri“ – malými amulety proti zlým silám. Je ovšem třeba říci, že zdravotnický personál v nemocnici si ve většině případů zachovával od těchto praktik odstup.

Jednou se stalo, že si ošetřovatel (securiste) z blízké vesnice zlomil nohu ve stehnu (securiste je člověk bez hlubšího zdravotnického vzdělání, v tomto oboru jen krátce vyškolený, aby ve vesnici, kde žije, byl schopen nejen zaléčit nejjednodušší onemocnění, ale hlavně včas odtud poslat závažnější případy do nemocnice). Pravděpodobně mu práce ošetřovatele mnoho nevynášela, a tak se rozhodl zkusit to jako zlatokop. Štěstí mu ale nepřálo. Ve výkopu jej zavalila zem. Ráno ho jeho rodina přinesla do nemocnice. Protože jsem se právě chystal operovat jednoho pacienta, ošetřovatele jsem jen zběžně prohlédl a stručně poznamenal: „Něco s tím uděláme.“ Když jsem se vrátil z operačního sálu, už jsem ho nenašel. Bylo mi to divné, a tak jsem pověřil své spolupracovníky, aby zjistili, co se děje. Následující den ráno jsem potkal rozčileného Gouma: „Z nějakého důvodu si myslel, že mu chceme nohu uříznout,“ vysvětloval, „a navíc neměl ani peníze na ošetření. Jeho příbuzní ho svěřili do péče marabu – muslimského léčitele. Ten mu přiložil na stehno léčivé listy a znehybnil mu ho několika dřívky.“ Při těch slovech Goum jen nevěřícně zakroutil hlavou a tázavě na mě pohlédl. „To není dobře,“ konstatoval jsem nespokojeně, „takhle mu kost sroste ve špatné poloze a nohu bude mít už nadosmrti zkrácenou.“ „Já vím,“ souhlasil se mnou šéf chirurgie, „a navíc je to vlastně náš kolega. Přece to tak nemůžeme nechat.“ „Ty si myslíš, že se marabu svého klienta jen tak vzdá?“ namítl jsem. Můj černý kolega se na chvíli zamyslel, pak se usmál a řekl: „To nechte na nás.“ Následující den byl securiste opět v nemocnici. „Jak se vám to povedlo?“ zeptal jsem se překvapeně Gouma. Ten se jenom smál: „Bylo to jednoduché. Zašli jsme za marabu a ujistili ho, že pacienta nechceme v žádném případě zpět, ale že od něj požadujeme zaplatit 60 000 CFA (středoafrických franků, tj. asi 3500 Kč) k pokrytí nákladů zbytečně vynaložených státem na zaškolení ošetřovatele. Je přece jasné, že s kratší nohou již nebude moci ani chodit, ani pracovat. Marabu pak sám domluvil rodině, aby nemocného okamžitě odnesli zpět do nemocnice, že s ním již nechce mít nic společného.“

Smál jsem se spolu s Goumem, protože mi bylo jasné, jak „moc“ byl marabu přesvědčen o svých léčitelských schopnostech. A o výlohách vynaložených státem na školení ošetřovatele jsem také nikdy nic neslyšel.

Všechna má setkání s činností léčitelů však nemívala jen šťastný konec. Jednou na oddělení přivezli ženu z bohaté rodiny v hlubokém bezvědomí. Rodina nelitovala peněz a uhradila jí samostatný jednolůžkový pokoj. Při vyšetření jsem zjistil, že onemocněla zápalem mozkových blan. Po třech dnech mého usilovného snažení se její kritický stav natolik zlepšil, že se postupně probrala, začala jíst, mluvit, a dokonce se i posadila. Byl jsem spokojený, neboť to byl opravdový úspěch. Co se však nestalo! Moje naděje, že se žena brzy uzdraví, byla předčasná. Čtvrtý den ráno jsem ji nalezl na lůžku mrtvou. Nemohl jsem tomu uvěřit. Záhy se mi ale dostalo vysvětlení. Rodině se naše léčba nezdála dost rychlá, a proto tajně večer přizvali k nemocné léčitele. Šlo to snadno, neboť černoška byla izolována v jednolůžkovém pokoji a jeho příchod nikdo nezpozoroval. To se však stalo pacientce osudným. Léčiteli se tehdy podařilo téměř zdravou ženu svými „medikamenty“ sprovodit ze světa za pouhých třicet minut. Narychlo přivolané černé „sestry“ již situaci zachránit nemohly. Netvrdím, že by smrt pacientky byla léčitelovým úmyslem, možná šlo o reakci „mých“ antibiotik s jeho, mně zcela neznámými rostlinnými jedy. Těžko však najít v takových případech jasné vysvětlení. (Tak třeba tato kamenná miska sloužila l přípravě jedů.) Černá Afrika tak nadále zůstává místem, kde staré mýty žijí a kde se s léčitelstvím a čarodějnictvím můžeme setkávat na každém kroku.

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

Včera | Už jen něco málo přes dva měsíce nás dělí ode dne svatého Valentýna a očekávané premiéry druhého…

47 žen se svléklo pro charitu. Vydělaly statisíce

47 žen se svléklo pro charitu. Vydělaly statisíce

Včera | Vystavit svoje tělo čočce fotoaparátu, zvlášť když nejste modelka a není vám sedmnáct, stojí dost…

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…