Babička z chaloupky s vonící mátou

Babička z chaloupky s vonící mátou

Tak teď už to vím babičko, kde tě mám. Jsi přece stále se mnou. Stará, malá babička s tváří plnou vrásek, věčným úsměvem a moudrem v laskavých pomněnkových očích. Ráda ti ráno za svítání v chaloupce pletu cop z tvých šedých vlasů. Jsou staré jako ty, babičko. Potom si do nich vkládáš sponu s hřebínkem a já ti podávám tvůj šátek od dědečka. Jsou na něm červené vlčí máky. Vážeš si dlouhou zástěru s velkými kapsami a nazouváš dřeváky vyhřáté od kamen. Babičko prosím, zatop už pod plotnou. Těším se na tvůj čaj z máty. Dřevo je složené kolem zdí, voní tu společně s mátou, které je plná chaloupka. Visí tu sušená snad na všech trámech. Je i v proutěných košíčcích a okolo pelestí tvé staré postele. Ta tvoje chaloupka babičko, je tolik maličká a voňavá. V síni stojí malovaná almara plná hrníčků. Je tam i ten z něhož pil dědeček svou bílou kávu, když sedával na dřevěné židli a ty jsi už věšela duchny a polštáře přes bidlo. Kohout dávno kokrhal a já budu za chvíli na zápraží snídat od tebe pečený chléb. Budu ho zapíjet doušky máty a slunce začne pomalu stoupat nad dvorečkem a nízkými chlívky. Potom zalijeme muškáty na oknech. Jsou malá, natřená na bílo a zdobí je růžové záclonky ušité od tebe, babičko. Nanosíme do chaloupky vodu. Studánka je kousek za ní, jde se k ní úzkou cestičkou. Potom dám do misky mléko kočce, než zase uteče skrz plůtek z břízy, na kterém jsou staré kamenné rendlíky. Je za ním lípa, jejíž lístečky jemně šumí a spolu se sluncem vrhají tančící stíny na střechu chaloupky.

Sázel jí dědeček, když si tě bral babičko, však já to vím. Pořád tě chrání a ty jsi tak stále s ním. Vezmeš mě za ruku, je tolik stará oproti mé, a řekneš mi aň si jdu užít ven. Půjdu do lesa a na hřbitov. Z kapsy mi podáváš na cestu preclík, usmíváš se a dlaní vonící od máty mě hladíš po tváři. Zpívají ptáčci a létají vysoko. Bude krásně. Zabouchnu branku a vidím tichou vesničku. Možná ještě spí. Domečky jsou zde malované a každý má svou zahrádku. Letos vyrostly nádherné slunečnice a opravdu se otáčejí za sluncem. Sem tam jsou okénka dokořán a štěkne z dálky pes. Nebe je modré a já zahlédnu pod keřem koňátka. Jsou maličká, mourovatá a čekají na svou mámu. Na náměstí se otevírají první obchůdky a už do nich spěchají děcka s bandaskou na mléko. Z pekárny se line vůně čerstvých housek a pekař mi mává. Mám vesničku v zádech, když přicházím k lesům. Jsou čisté, moudré, s mechy a šiškami. Zpívá v nich teplý vánek a já jdu blíž. Chodím sem ráda. Když paprsky padají na mech, kapradí a jehličí, je to krásné pohlazení. Jako to od tebe, babičko. 

Sbírám pár hříbků na večerní smaženici a několik šišek do kamen. Budeme večeřet pod nebem a dnes bude plné hvězd, tak jako vždy, babičko. Dívám se na broučka, je to snad světluška, ten Svatojánský brouček o němž mi vyprávíš pohádky, babičko. Počítám letokruhy pařezu na kterém sedí. Nemohu uvěřit, že je tak stár. Potom se opřu o kůru stromu, hřeje mě do zad a já pozoruji mráčky mezi těmi korunami. Každý z nich pro mne něčím je. Tak jako vždy jsem ulepená od smůly. Vím dobře, že ten strom krvácí a přesto tu vůni vnímám a mám ji ráda. Větve mi šeptají, aň ještě nechodím. Toulám se lesní travou, tu a tam se červenají jahůdky. Je jemná a zůstává dlouho mokrá od ranní rosy. Kolem je i borůvčí a všechno je klidné a smířené. Myslím teď na tebe, babičko, určitě pečeš a vaříš svou dobrou polévku, tu, co měl dědeček od tebe tolik rád. Šourám se písčitou cestičkou podél lesa. Leží tu na ní tucty kamínků, mám ráda ty bílé. Nakloním se nad louku a sbírám ti kytičku. Musím dát pozor, abych neutrhla Slzičky panenky Marie. Je jich tu spousta. Všude kolem slyším cvrčky a z lesa se ozývá datel. Možná mi něco říká. Povídám si s ním. Louky jsou poseté kopretinami a pampeliškami. Najednou mám chuň jít bosá. Udělám to a cítím se spjatá se vším tu okolo. 

Slunce už pálí a všechno zde patří k sobě, beze slov. Malá lávka svázaná z kmenů, co leží přes potok, mě láká, abych šla blíž. Potok je plný pulců a na třpytícím se kameni odpočívá žába. Chvíli ji pozoruji a nehýbám se, tak jako ona. Pod lávkou se lehce hýbe pavučina a čeká. Chvíli jdu potokem a místy skáču z kamene na kámen. Jsou ledové, ale není mi zima. Vítr začíná vát víc, když přicházím ke hřbitovu. Je klidný a chrání ho kamenná zeď. Maličká kaplička se zvonečkem mě zve k sobě dál. Zapálím svíčku, zaliji květinu a tiše se dívám. Neumím popsat, na co teď myslím. Prstem maluji křížek na kámen, jak jsi mě to učila babičko a když odcházím, loučím se s všemi. Sluníčko zapadá a já vidím červánky. Jsou krásné. To ty jsi mi řekla, že to jsou červánky, babičko. Náhle všechno utichá. Smrky už šumí míń, cvrčci se vzdalují, kytičky se ukládají k spánku a já cítím rosu večera. Padá soumrak nad malou vesničkou, padá malý mráček nade mnou. Co mi chce říct? Svíčka dohořívá a zvoneček v kapli začal náhle bít. Nevím proč. Slyším ho ještě, když vcházím do tvojí chaloupky a těším se na tebe, babičko. Polévka je na plotně, na okně chladne tvůj koláč a na dvorku se suší prádlo. Stoupám po dřevěných schodech do podkroví, voní tu máta, kterou mám ráda a co ty babičko? Volal tě dědeček, nebo jen spíš?

Autor: Mola