Červánkům blíž (věnováno Slánské Hoře)

| Autor: Stanislav Kohoušek | Rubrika: Zábava

Zimní večer se zakusuje pod nehty. Slunce se bez nároku na honorář klaní a na modrém nebi barví pár beránků do růžova. Vítr si pohrává s korunami holých stromů a mává Sluníčku na rozloučenou.

Červánkům blíž  (věnováno Slánské
Hoře)



Zimní večer se zakusuje pod nehty. Slunce se bez nároku na honorář klaní a
na modrém nebi barví pár beránků do růžova. Vítr si pohrává s korunami
holých stromů a mává Sluníčku na rozloučenou.

Dech se mi zrychluje s každým metrem. Hladké schody pod námrazou kloužou.
Strmá cestička vinoucí se podél skály mi připomíná mé dětství. Jak čára
života na dlani má přesně ohraničenou délku, její průběh je však plný
malých zapomenutých překvapení.

V soutěsce je už šero, a tak dnes poprvé si všímám červeného ohníčku
v zapálené dýmce. Voňavý obláček kouře si neúprosně razí cestu vzhůru,
kam za chvilku půjdu za ním. Odpočívám u ležícího bludného kamenu a
hladím jej

pohledem. Kolikátý asi?

Po pár krocích se mi otevírá pohled na večerní město, které tepe svým
klidným životem. Na skalním útesu vzpomínám a v duchu počítám své
kroky. Vidím jich tu tisíce. Některé se protínají se spoustou otisků známých
lidí.

Vidím jak se někdy dotýkají naše špičky, stejně jako kdysi rty. Pak jsou
tu opodál šlápoty těch samých nohou, ale už bez doprovodu mých kroků.
Stojí obráceny ven z útesu na město, jakoby naznačovaly, že jejich majitel
stál

blízko u kraje a pozoroval to krásné město stejně jako já. Sám.

Unaven tou matematikou usedám na poslední prkno staré lavičky. Dívám se na
tmavnoucí červánky, až nakonec podlehnu svodům a položím na prkno záda.
Poslední kroužek kouře z dohasínající dýmky jim posílám blíž. Červánkům
blíž. Možná tím jsem spustil to kouzlo.

Ze dřeva lavičky vyrážejí desítky dívčích prstů a hladí mne přesně
tam kde kdysi naposled. I přes chlad zvenčí jsou pod oblečením teplé a
skutečné. Ale místo tváří se nade mnou sklání jen červánky a kroužky
dýmu. V naději, že se

mi ty tváře vybaví jaké kdysi byly, zavírám oči.

A pak už jen klid. Svět se zastavil. Prsty ztuhly v křeč.

Ticho.



Třesknutí dřeva o kámen mne probralo. Zpod orosených víček sleduji vločky
na kabátě. Omlouvám se dýmce, která mne vytrhla prstům již ztuhlým
mrazem a zjišňuji, že je skoro o hodinu víc. Sněží. Setřepávám vrstvu
čerstvého

poprašku a vydávám se opatrně za teplejším městem.

Noční sníh občas chroupne pod nohama stejně jako ztuhlé klouby a bliká
odlesky milionů hvězdiček. A kdyby uměl mluvit, asi by teď řekl: "Podívej
na mou třpytivou krásu, ale uvědom si, jak může být pomíjivá. S každým
záchvěvem žáru umírám. Stejně jako láska. Pokud ji máš - nerozpusň
ji. Utopíš se."



Pod schodami znovu rozdýmám tabák. Zavoní do noci a já rychle odcházím
tam, kde je někdo, kdo v mém srdci jiskří jako čerstvě padlý sníh.




Autor: Stanislav Kohoušek

Další články z rubriky

Seriál Ulice: Anička už nechce žít a Evžen znovu pije

Seriál Ulice: Anička už nechce žít a Evžen znovu pije

27. 3. | Ani tento týden nebudou mít obyvatelé Ulice klid. Poklidnou atmosféru opět naruší Adriana, která…

Seriál Ulice: Tony se popere, Simony salon je v ohrožení

Seriál Ulice: Tony se popere, Simony salon je v ohrožení

20. 3. | 1 | Další napjatý týden čeká obyvatele oblíbené Ulice. Tony se dostane do křížku s Jirkou Hermanem, u…

Seriál Ulice: Adrianin život v ohrožení a velké přiznání Bédy

Seriál Ulice: Adrianin život v ohrožení a velké přiznání Bédy

13. 3. | Drama v Ulici opět nabírá na obrátkách. Béda už nevydrží se svým svědomím a řekne Aničce pravdu.…

Seriál První republika: Co nás čeká v druhé sérii?

Seriál První republika: Co nás čeká v druhé sérii?

10. 3. | Na druhou sérii seriálu První republika si jeho příznivci museli počkat dlouhé tři roky. Brzy se…