Lidi si můžou vybrat, jestli chtějí uříznout to či ono, upravit tady kousek a támhle trochu menší. Taková člověčí žena si může dokonce vybrat vnady z nabídkového listu, jak z meníčka v restauraci. To nám pejskům je docela fuk, jestli je nám kůže větší, jedno ouško máme spadlé a čumáček trošku nakřivo. Máme to zkrátka v životě v tomto ohledu jednodušší. No jo, ale co když dostanete na vybranou, jestli operaci chcete nebo ne, a přitom k tomu přijdete jako slepý k houslím? Nikde žádný manuál a sedlina v lógru vám také nic neporadí?
Byla krásná sobota, sluníčko svítilo. Já to počasí totiž objednala. To víte, měla se jet Hubertova jízda. To je taková velká slavnostní vyjížďka na konec jezdecké sezóny, než začnou plískanice.
Na jedné překážce se Sortičce nechtělo skočit, hodila hlavou. Kdo by to řekl, jakou sílu ta kobylka má? Jen to luplo a Barča, co na ní jela, měla pravou ruku k nepoužití. Prý tam něco přeskočilo, doktoři to budou muset napravit. To si tedy myslela.
Než dojela do stáje, měla ruku jednou takovou. Střihala jsem ušima – kdepak, tady žádné napravování nepomůže. To bude pořádné auvííí. Nevěřila mi. Jely jsme do nemocnice. Tam Barču poslali na rentgen, kde byla podmračená paní, která hodila na stůl papír a řekla Barče, ať tam podepíše, že nečeká miminko. No jo, ale podepište se rukou, která je mimo provoz! Už jste to zkoušeli? To totiž musíte být tak trochu kouzelník. Paní se nepřestávala mračit a udělala obrázek. A za chvíli nám ho dala. No jejda, namísto jedné z kostí v té ruce byly tři! Prostě ta jedna byla na tři kousky. Paní doktorka se na to podívala a řekla, že taková věc se většinou operuje. Ale že tam na to nejsou zařízení, že musíme na nějaké specializované pracoviště.
Já čekala, kolik legrace si ten den užiju a ejhle, my jedeme do další nemocnice! No, a tam se na ten obrázek, co v první nemocnici udělali, podíval pan doktor a řekl, že jsou dvě možnosti: buď operace, nebo konzervativní léčba. Prý je na nás, co si vybereme! Jenže jak si můžete vybrat něco, o čem nic nevíte? A tak se Barča zeptala, jaký je v tom rozdíl. Pan doktor řekl, že konzervativní léčba znamená mít na ruce pět týdnů sádru, zatímco po operaci žádná sádra na ruce nesedí, ale léčba trvá přibližně stejně dlouho. Ale že má povinnost nabídnout obě možnosti a pacient že si má svobodně zvolit, co je pro něho výhodnější. Chudák pacient. Jak to má vědět?
Já bych řekla, že s tou sádrou se dá dělat spousta lumpáren, můžete si na ni nechat podepsat třeba všechny kolegy ze stáje. Můžete ji použít v sebeobraně a v setmělém parku s ní třeba někomu rozbít kokos. Není to tedy výhodnější, než si nechat ruku řezat? My fakt nevěděly. Pan doktor viděl, že váháme a tak nám pověděl, že kdyby se to stalo jemu, že on by se operovat raději nenechal.
No. Tak to bychom měly. Zaplatily jsme dvakrát 90 korun pohotovostní poplatek – jednou za ošetření a rentgen, podruhé za názor, co by si nechal udělat pan doktor, a jely jsme domů. A od té doby přemýšlíme nad tím, jestli jsme udělaly dobře. Jenže na to nám odpověď dá asi jenom čas.
Vaše
Eni
ČTĚTE TAKÉ:
Buďte éterickou vílou!
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU