Tak o té tedy já něco vím, i když bych raději ani netušila, co to je. Důvěrně vám můžu prozradit, že to je horší, než kdybych nevážila kilo třicet, ale dvacet deka i s boudou.
Co je platné malému Markovi, že měl v pořadí osm kočárků známých značek, jiné než značkové oblečení mu maminka nepořídila a že má všechny hračky, na které lze jen pomyslet. Co je mu platné, že má na zahradě svůj barevný hrad se skluzavkou, obří pískoviště, super houpačku, traktůrek, auto, čtyřkolku... co je mu to platné, když nemá to nejdůležitější. Vřelé objetí svojí maminky.
Ne, že by Marek maminku neměl. Ne, že by se měl špatně. Ne, že by jeho maminka nedbala, aby byl najedený, napitý, čistý, oočkovaný, ostřihaný…óóó. Ó! Ono to nestačí! Marek mlsně kouká na sousedovic Mařenku, která bydlí v domě za plotem. Častěji než na houpačce se houpe mamince na klíně, může lézt i do trní v rohu zahrady, protože její šatičky nestály hromadu peněz a když se roztrhají, její maminka nedumá nad tím, kolik korunek na trnech zůstalo, ale nad tím, jestli si Mařenka neublížila, když si zase v tom jejím oblíbeném trní hrála. Marek si tam s ní jednou také hrál. A byla tam i Simonka, Pavlík a Radek. To byla bojovka! Páni! To si to užili! A Mařenčina maminka jim pak všem umyla ručičky, učesala vlásky a taky dala pusu. Marek přišel domů a smutně koukal, proč to jeho maminka nedělá. Jeho maminka se zeptala, jestli nemá hlad a jestli je v pořádku a když se k ní přitiskl a chtěl se pomazlit, tak ho odehnala se slovy, že je velkej kluk a ti tohle nedělají.
Já si říkala, že vám budu psát jen veselé věci, abyste se na mě těšily. Abyste si říkaly, že to zase bude psina, až v úterý kliknete na Éňu. Jenže já když byla maličká, tak si mě koupila paní, která se se mnou taky nemazlila. Jinak jsem se měla dobře – žila jsem v čistém pelíšku, dostávala pravidelně jíst, v očkovacím průkazu jsem měla všechno v naprostém pořádku. Ale nikdo se se mnou nemazlil! Jak mně chybělo pohlazení, šmajchlování, jak já strádala, protože jsem měla pocit, že mě nikdo nemá rád!
A tak když jsem viděla Marka, jako bych byla najednou zase maličká. Cítila jsem, jak mu je. Jenže já na rozdíl od něho měla to štěstí, že jsem pejsek a moje bývalá panička mě mohla prodat. Já se mám teď jako v ráji. A tak myslím na Marka, aby se taky stal zázrak a on se měl alespoň tak, jako se mám já. Ne, aby ho prodali, ale aby netrpěl citovou podvýživou. Aby neměl o pusinky nouzi a pomuchlovat se mohl, kdykoliv by chtěl.
Navrhuji změnit osnovy školství a učit místo druhá odmocnina na dvanáctou minus šest krát bilion: Jak mít rád. A nejen sebe.
Vaše
Eni
ČTĚTE TAKÉ:
Psí chlupy: Oddělené ložnice