Na křivdách a příkořích, které jsme museli o Vánocích vytrpět, se většinou shodneme. Je to zajímavé, protože na konkrétní dárky, právě na ty, na které jsme se pod stromečkem těšili nejvíc, už si vzpomínáme jen matně. A ještě zajímavější je, že se to všechno do nás tak nesmazatelně zapsalo, že teď dětem často děláme úplně to samé.
Večeře moc dlouho trvá!
Každý rok to bylo stejné. Hrozně dlouho trvalo, než konečně byl dosmažený kapr nebo řízky a než se zasedlo ke stolu. To snad dělali ti rodiče schválně. My už jsme se nemohli dočkat, co bude pod stromečkem, jenže oni se se vším loudali, povídali si o nesmyslech.
Ke všemu zdržení se přidal vždycky vánoční proslov toho, kdo byl u stolu nejstarší, nebo toho, kdo byl momentálně za hlavu rodiny.
Vrchol mučení pak byl, když si někdo přidal, protože mu chutnalo, a my museli čekat, až dojí!
Pokračování 2 / 7
Dojíst kapra
Tak tohle bylo jedno z nejrafinovanějších dospěláckých mučení. Ryba smrdí. Nedá se jíst rychle, musí se z něj vybírat kosti a pořádně žvýkat. Jak to má ale jeden udělat, když je Ježíšek určitě někde za rohem a třeba už bude pod stromečkem opuštěná kupa dárků, kterou tak nikdo neuvidí a nerozbalí!
Většinou se trvalo na tom, že kapr se musí dojíst a my museli převalovat v puse to nechutné blátíčko, které z kapřího masa vzniklo, až do posledního sousta.
Pokračování 3 / 7
Zpívání koled u stromečku
Tak… nekonečná večeře konečně u konce, kapr dožvýkaný do posledního sousta. Z obýváku se ozval zvuk zvonečku a šlo se ke stromku… svítil, zářil, prskal, a pod ním byla hromada dárků! Ta nádhera! Jenže nás čekala další porce sebezapření a chytání bobříka nekonečné trpělivosti.
Došlo totiž na koledy. Dudlaj dudlaj, a ten kdo na něco uměl hrát, to měl nejhorší, protože se musel s koledami předvádět před celou rodinou (a většinou ho to samé čekalo i u všech tet a babiček v následujících dnech). Všichni budete určitě souhlasit, že tenhle druh utrpení už se opravdu skoro nedal přežít.
Pokračování 4 / 7
Povinné návštěvy u příbuzných
Copak o to, u každého z nich nechal Ježíšek pro nás nějaký ten dárek, jenže zase tu bylo to všechno okolo. Museli jsme se zvednout od pohádek a nových hraček, které jsme si chtěli užít. Navlékli nás do příšerného „slušného“ oblečení. A pak jsme museli s dospělými sedět v obýváku a poslouchat jejich nekonečné řeči.
Pokračování 5 / 7
Nemoct se dodívat na pohádku
Další příkoří. Vždycky, když je pohádka v nejlepším, někdo z dospělých přijde s něčím neodkladným a důležitým, jako je telefonát s babičkou, předvést se další návštěvě, dojít s košem, protože to nepočká už ani minutu… Je přece nikdo neruší, když se koukají na něco, co je baví. Proč oni si můžou dělat, co je baví a kdy je to baví, a my ne?
Pokračování 6 / 7
Zklamání z dárků
Nejhorší to bylo s těmi měkkými. Vždycky pod stromečkem nějaké byly. Pokaždé jsme byli zklamaní – proč máme dostávat něco, co bychom stejně museli mít, jako jsou ponožky, čepice, rukavice a šály? Správný dárek je přece hračka, ne svetr, který kouše!
Pokračování 7 / 7
Povinná procházka s rodiči
Nastalo to obvykle 25. prosince. „Půjdeme se všichni projít, podíváme se na jesličky,“ zahlásili rodiče. Neznali jsme větší mučení, než společná rodinná procházka. Proč? Proč? Proč nemůžeme ležet u pohádek, baštit cukroví a všechny další dobroty a užívat si dárků?
Proč se zase musíme navléknout do „slušného“ oblečení, nového kousavého svetru a čepice a dělat doprovod dospělým, kteří si myslí, že takhle se dělá rodinná pohoda?
