DANA WIESNEROVÁ : Do prodejny už se nevrátím, jsem trenérka
„Jsem na rodičovské dovolené se dvěma syny. Mladšímu budou brzy dva, staršímu čtyři roky. Než se narodili, pracovala jsem v prodejně kol a lyží, kde jsem potkala svého muže. Nikdy jsem nebyla sportovní typ, na rozdíl od něj. Je cyklistický nadšenec a já byla zamilovaná tak moc, že jsem se jím stala také. To se ale změnilo, když jsem zjistila, že jsem těhotná.
Po porodu druhého syna už jsem neměla čas skoro na nic a moje kondice se vypařila. Občas jsem se dostala ke cvičení s kočárky, což mě bavilo natolik, že jsem začala snít o tom, že bych sama mohla vést hodiny a uspořádat si pracovní život tak, aby lépe vyhovoval potřebám rodiny. Když mi do e-mailu přišla nabídka Českého svazu aerobiku na kurz bodystylingu, rovnou jsem se přihlásila.
Teprve pak jsem si začala zjišťovat, co mě čeká, a zhrozila jsem se, co jsem to provedla. Teorii jsem zvládala, ale po první hodině praxe jsem chtěla utéct. Vůbec jsem neslyšela hudbu, kdy mám co ukazovat, ještě u toho stihnout dělat kroky, komunikovat, a navíc se usmívat. Bylo mi do breku. Ale když už jsem do toho zatáhla celou rodinu a manžel se tchyní měli tolik trpělivosti, že každý víkend hlídali děti, slíbila jsem si, že vydržím a udělám pro to maximum.
Jakmile jsem večer uložila děti, začala jsem posilovat, a hlavně poslouchat hudbu.
Odpočítávala jsem doby, trénovala kroky, dokud mě nepřemohl spánek. Výsledky se pomalu začaly rýsovat. A rýsovat se začala i moje postava. Za celý kurz od března do září jsem sice zhubla jen dvě kila, ale nekonečné výpady a dřepy mi pomohly zpevnit nohy a zadek do podoby, že se mi moje tělo opravdu líbí. Navíc v takové kondici, v jaké jsem teď, jsem nebyla ani před těhotenstvím.
Zkoušky jsem v září zvládla a od té doby pomalu rozjíždím svoje lekce. Hudba mě sice pořád trochu straší, ale je to čím dál lepší. Vím, že k prodávání už se nevrátím. V novém roce plánuji rozšířit hodiny o kurzy pro maminky s dětmi a doplnit si vzdělání. Rok 2015 byl pro mě největší výzva, která mě v poslední době potkala. Jsem ale na sebe hrdá, že jsem ji zvládla a nenechala se odradit prvním neúspěchem.“
Další příběhy najdete zde:
Pokračování 2 / 3
LIBOR ŠULA: Mám svaly a zbavil jsem se závislosti na sladkém!
„Začalo to loni v lednu, kdy mi kamarádka řekla, že bych měl něco dělat se svým tělem. Už mě to napadlo dřív, ale protože džínsy jsem pořád dopnul, nechal jsem to být. Až rozhovor s ní mi otevřel oči.
Protože nejsem člověk, který dělá věci napůl, pustil jsem se do toho naplno.
Velkou inspirací mi byla moje klientka, která měla úžasné výsledky díky cvičení BodyBody. Původně jsem byl dost skeptický, jak může fungovat trénink, při kterém vydáte minimum energie. Ale ukázalo se, že to funguje. Když začínáte na váze 122 kilo, žádné cvičení není jednoduché. Protože měřím skoro dva metry, nikdy jsem nevypadal vyloženě tlustě. Když mi ale trenérka řekla, že můj vnitřní tuk je 9 % a norma jsou čtyři, vyděsil jsem se. Až když jsem zhubl na 95 kilo, poznal jsem, jaké to je, když vás baví vaše tělo. Přestal jsem se stydět svléknout se do plavek a i v práci jsem vydržel dvakrát víc. S hubnutím jsem byl v cíli a na řadu přišlo posilování. Možná je to povrchní, ale celý život jsem si přál mít na břiše pekáč buchet. Od puberty jsem ale slýchal, že k tomu nemám dispozice.
Kvůli své tělesné konstituci jsem sice musel vyvinout dvojnásobné úsilí, ale cvičení ve fitku mě chytlo. Od léta trénuju šestkrát týdně a z tréninku jsem si udělal zvyk. I hotel jsem si rezervoval podle toho, zda měl fitness centrum. Cvičení ale je, speciálně u břišních svalů, jen 20 % úspěchu. Což není dobrá zpráva pro člověka, který dřív jedl sladké na kila.
Když jsem začal hubnout, omezoval jsem se extrémně. Pak jsem si ale nechal poradit od trenérky. Naučila mě jíst dostatečně a pravidelně na to, aby mozek vypnul chutě na sladké a aby se mi na břiše objevil vytoužený pekáč buchet. Je to příjemné. Je to satisfakce.
Je to moje poklona všem, kteří se živí svým tělem a obětují mu tolik energie, času, peněz a úsilí. Už chápu, proč to dělají – takové tělo je totiž návykové.“
Pokračování 3 / 3
ELIŠKA NOVÁKOVÁ: Zhubla jsem dvacet kilo a chystám se na maraton
„Vloni na jaře jsem se chystala na důležitou pracovní prezentaci. Vůbec jsem se na ni necítila, a když jsem se podívala do zrcadla, došlo mi proč: nebylo mi dobře v mém těle. Podobný pocit už jsem zažila, ale vždy ho vyřešila volnějším oblečením. Tentokrát jsem si ale naplno přiznala, že takhle už to dál nechci. Začala jsem cvičit a také se objednala k výživovému poradci. Než jsem se k němu dostala, uběhl měsíc intenzivního tréninku a zásadního omezení v jídle. Dostavily se první výsledky a já za ním přišla s tím, že už jsem vše pochopila. To jsem se ale mýlila. Skoro jsem omdlela, když jsem při vstupním vyšetření zjistila, že můj metabolický věk je 50+. Není mi ještě ani třicet a moje tělo se chová na padesát?
A to nebylo všechno. Výživář mi řekl, že posilování nestačí a musím přidat další pohyb, ideálně běh. Běh? Jediný sport, který jsem nechápala, a teď s ním mám začít? Když jsem poprvé vyrazila, nemohla jsem se odhodlat ke startu.
Teprve když nikde nikdo nebyl, rozběhla jsem se. Asi po 150 metrech mě ale začalo píchat v boku. To se opakovalo do chvíle, než jsem na internetu narazila na kurzy běhání Jduběhat. Přišlo mi automatické, že když zakladatelka je žena, kurzy také povede žena. Na první trénink se ale dostavil muž! Nakonec se ukázalo, že to je motivace jako hrom.
Nechtěla jsem být pozadu, tak jsem trénovala i mimo kurzy, a to dvakrát třikrát do týdne.
Kurzy mi pomohly s technikou a každý další trénink jsem se zlepšovala. Hodně mi pomohla i shozená kila. Přiznávám, že vážit, počítat, vařit, připravovat si jídlo s sebou do práce pro mě bylo jednou z nejtěžších výzev. Ale vydržela jsem a výsledky přišly. Od jara mám dole dvacet kilo.
Běhám třikrát týdně. Ne vždycky se mi chce, ale zbožňuju ten pocit, když se překonám. Dávám si velké cíle. Potřebuju je, abych se cítila dobře.
Nedávno jsem uběhla trasu půlmaratonu a hned se přihlásila na květnový pražský maraton. Věřím si. Rok 2015 mi přinesl poznání, že zvládnu cokoli.“
Článek vyšel v časopise Dieta