Každý si svůj dárek představuje jinak. Jednoho potěší brilianty, druhého nové porsche, jiného zájezd do Karibiku, dalšího cihla zlata….
Běžného člověka ale nejvíc potěší dárek od srdce, z lásky darovaný.Ne, nechci se opakovat a pořád vám psát o těch obřích zvířatech co (se) řehtají, ale ono to má tak trochu (víc) souvislost. Tak tedy….
Panička má narozeniny. Sice už několik let tvrdí, že se při posledním kulatém jubileu vynulovala a slavit není co, ale kdyby to páníček vzal vážně, moc radosti by neměla. A tak na otázku, co by si přála k narozeninám, vyslovila přání: aby se s ní jel projet na koni. On! On, pro něhož dlouhé roky je tato představa noční můrou, která mu propotí pyžamo do poslední nitky.
Já vám tedy nevím, co se stalo, ale jindy se páníčkovi naježí chlupy i tam, kde žádné nemá a takovým hodně zvláštním hlasem vždycky řekne: „Na koni? Já a na koni? To spíš lev bude žrát s nadšením ředkvičky!“ Jenže tentokrát řekl: „Na koni? Já a na koni? No to tedy nevím….“ Vidíte ten rozdíl?
A tak byla celá akce zadána do rukou povolaných a panička jen čekala, kdy bude volné pěkné počasí a volní pěkní koně. A pak padlo rozhodnutí. Den D připadl na sobotu, předpověď počasí hlásala oblohu modrou jako okenice řeckých domečků a teplotu kolem třicítky. Na skříňce v chodbě kde se vzaly, tu se vzaly, ležely „čistě náhodou“ rajtky páníčkovy velikosti. A páníček se pořád smál, že sice řekl, že TO TEDY NEVÍ, ale to že znamená, že si to může kdykoliv rozmyslet. No ale pak řekl, že přece není žádnej srab a co by pro paničku neudělal. Z pátku na sobotu spal špatně. Měl divoké spaní, asi už trénoval…
Na místě činu měli být v sobotu v půl třetí. Od samého rána to u nás vypadalo jako v domovské stáji žokeje, jenž pojede svou první Velkou pardubickou. Když panička nandavala oběd, páníček zdůrazňoval, aby mu dala málo. „Proč?“ smála se, „musíš si dát hodně, abys měl sílu.“ Na to páníček řekl, že sílu má, ale nemusí nutně nablinkat koni za krk. Nikdy prý neslyšel, že by kůň vozil s sebou blicí pytlíky, jako v letadle.
No a pak si oblékli rajtky. Musela jsem se smát. Vypadali v těch šedivých přiléhavých skorokamaších jako uprchlí chovanci z ústavu pro choromyslné. Když panička řekla, že se musí cestou stavit v obchodě pro repelent, aby je mouchy nesežraly, popadly mě obavy, aby je neodchytila služba docenta Chocholouška a neskončili namísto ve stáji za polstrovanými dveřmi. V obchodě koukali lidé opravdu trochu zvláštně. Páníček neunesl vytrvalé zírání jedné starší dámy a zodpověděl jí nevyslovenou otázku: „No copak? Jedeme na čivaví dostihy a poběžíme taky.“
Když přijeli do stáje, čekali tam na ně nasedlaní koně. Páníčkův zrak se pozvolna zvedal a po chvilce to vypadalo, že zaklání hlavu, aby si prohlédl nízko letící letadlo, ale to jen očima klouzal od kopyt k hlavě svého koně….byl to obří bílý krasavec, který občas hraje v pohádkách. A celou vyjížďku se jako pohádková bytost také choval… Páníček absolvoval dvouhodinovou projížďku a jediná chvíle, kdy střihal ušima jako jeho kůň byla, když si pán, který jel také na koni a páníčkův chlupatý dopraní prostředek jistil vodítkem, utrhl jablko do kterého se zakousl, do toho vzal zvonící mobil a rozklusal oba dva koně.
Panička zářila, jako kdyby dostala to porsche, Karibik, horu zlatých cihel, briliantové doly a já nevím co ještě a povídala, že to byly narozeniny, na které opravdu nikdy nezapomene. A tomu já ráda věřím. Tohle byl totiž opravdu dárek od srdce.
Přeji vám, milé dámy, abyste dostávaly taky takové.
Vaše
Eni