Dáša, aneb život opravdového psa
To setkání bylo patrně osudové a předznamenalo celý náš vztah na
dlouhá léta. Často přemýšlím o klikatých cestičkách osudu nebo snad náhod?
Kdo ví, snad opravdu někdo nebo něco řídí naše cesty a předem plánuje
události, které my považujeme za dílo pouhé náhody. Dodnes nevím, zda
setkání s Dášou mám brát jako náhodu, nebo záměr nějaké vyšší
moci.
Dášu jsem našel jako malé polomrtvé štěně pohozenou v příkopě u
cesty. Dva opuštění tvorové se potkali. Já, po různých životných
kotrmelcích, jsem žil celkem poklidným životem samotáře bloudíc po
republice coby námezdní dělník. Střídal jsem vesnice a různá zemědělská
družstva a přitom si dával velký pozor, abych někde nezapustil kořeny.
Toho štěněte mi bylo líto, a tak jsem ho vzal k sobě. Takové bílé
chlupaté nic to bylo. Z posledních sil slabě kňučelo a zdálo se, že už
je na cestě do psího nebe, jestli nějaké mají.Poté, co vyšlo najevo, že
je vlastně slečna, dostala jméno po slavné Dášence pana Čapka, o které
jsem jako kluk nadšeně čítával. Tak tě tady vítám doma, Dášenko!
Jenomže pár dní trvalo, nežli se jí vrátila chuň do života, neboň v
tom příkopě patrně rezignovala a chystala se umřít. Protože jsem pro její
rozhodnutí neměl pochopení, ládoval jsem do ní injekční stříkačkou mléko
s cukrem tak dlouho, až pochopila, že jí nedám pokoj, dokud nezačne baštit
sama. Když poprvé nesměle smočila čumáček v misce, měl jsem radost, jako
bych na svět právě přivedl vlastní dítě. Odměnou mi byla její neskonalá,
přímo psí, oddanost a vděčnost. Stal jsem se pro ni otcem, matkou i pánem
Zároveň a podle toho se ke mně chovala. Jakmile trochu zesílila, snažila se
mne všude doprovázet, aň už jsem šel kamkoliv.Chodila za mnou opravdu jako
pejsek a když někdy musela zůstat doma, byla tak upřímně nešňastná, až
se mne zmocňoval pocit nějakého provinění, jako bych se dopouštěl něčeho
velice zlého a nepěkného tím, že ji nechávám doma samotnou. Časem však
tomu přivykla, nevyla, nekňučela a jenom její smutný oddaný pohled mne
vyprovázel na cestu. Měla vůbec zvláštní pronikavý jakoby telepatický
pohled. Kdykoliv na mě zahleděla svými černýma očima, cítil jsem se jako
pod rentgenem. Někdy jsem měl dojem, že mi snad dokáže číst i myšlenky.
Nikdy, u žádného jiného psa, jsem něco podobného nezažil. Ještě dnes,
po letech, občas cítím její pohled v zádech a musím se ohlédnout, jestli
mě Dáša odněkud nepozoruje. Jsou to však nejspíše moje vlastní výčitky
svědomí za to, co jsem jí provedl, které mne nutí se ohlížet. Moje věrná
družka tam však není. K tomu se dostanu později, nyní jsem na počátku příběhu
a o podivném a také smutném konci nemám zatím ani zdání.
Tak Dáša rostla, sílila až z ní vyrostl nádherný exemplář německého
špice. Její drobnější postavu krášlila bohatá, dlouhá a čistě bílá
srst, splývající v elegantních vlnách po hrudi a bocích. Jemnou ušlechtilou
hlavu zdobila malá špičatá ouška trojúhelníkového tvaru, kolem nichž měla
srst barvu mírně narezlou. Bylo to jediné místo na jejím těle, kde křídově
bílá nebyla. Působilo to dojmem, že má špinavé uši a já si ji proto občas
dobíral. Můžete si myslet co chcete, ale Dáša se chovala, jakoby mi rozuměla
a dokonce se i urážela pro mé dobírání si jejích údajně špinavých uší!
Krátkou štíhlou hlavu zakončoval čenich,vypadající jako lesklý černý
knoflík, položený do sněhu. V celé její tváři bily nejvýraznější oči,
nichž již byla řeč. Dalo se v nich číst jako v knize, ale hloubky by nikdo
nedohlédl. Navíc vypadaly téměř jako lidské a také se v nich odrážela Dášina
momentální nálada: když se zlobila, metala jimi blesky, ale měla-li dobrou
náladu, její oči se také smály a probleskovali v nich šibalské jiskřičky
radosti ze života. Někdy se podívala takovým způsobem, až jsem měl dojem,
jako bych byl pod rentgenem a ona mi vidí až do nejhlubších koutů mého vědomí.
Opravdu nejpodivuhodnější oči jaké jsem kdy viděl.
Její hlava seděla na krátkém silném krku a jehož mohutnost opticky zvětšovala
dlouhá srst, splývající v bohatýrských loknách až na široký hrudník.
Tělo měla krátké válcovitého tvaru, jehož konci vévodil vzhůru
zakroucený ocas porostlí dlouhými chlupy, vlajícími ve větru jako korouhev
erbovního pána, jako prapor, pod nímž jdou vojska neohroženě vpřed. Jem málokdo
však viděl Dášu sklonit prapor. Byt byla vzrůstem nevelká, dokázala
bojovností a statečností získat respekt i mnohem větších soupeřů. V
podstatě však byla mírumilovná a šarvátky nevyhledávala. Její velikou vášní
byl lov myší!Do té doby, než-li jsem poznal Dášu, pokládal jsem kočky za
největší lovce myší, ale Dáša můj názor poopravila: ona byla největší
myšilov jemuž nebyl široko daleko nikdo rovem! Že ona myš nejen
bleskurychle ulovila, ale snad ještě rychleji nebohá myška skončila coby
potrava pro Dášu. Podle elánu, s jakým Dáša myší lovila, bych řekl, že
jí musely obzvlášň chutnat. Mně se její záliba příliš nezamlouvala a několikrát
jsem jí proto domlouval, řka, že se nesluší, aby taková pěkná psí slečna
požírala myši, nemluvě ani o tom, že se mi dělá špatně od žaludku když
mě olízne a já vím, že se před chvilkou ládovala tučným hlodavcem.
Zatím co já k ní takto moudře promlouval, Dáša na mne hleděla s hlavou
mírně skloněnou ke straně a v očích tak nevěřící údiv, jakoby říkaly:
"To snad nemyslíš vážně, vždyň to je taková dobrota! Myslím, že
jsi moc vybíravý, ale nechám tě vypovídat když se tak rád posloucháš."Takže
jsem s povzdechem ukončil přednášku na téma dobrých mravů a v duchu se utěšoval
lety prověřenou skutečností, že nikdo nejsme bez chyb. Moje snaha však
nebyla marná, ne že by Dáša přestala požírat myši, ale asi pochopila, že
mám výhrady vůči její zálibě nebo prostě chtěla chránit můj útlocit
před další újmou a lovila myši tajně. Chtěla mi dokázat jak mě má ráda
a že pochopila, co se mi nelíbí. Byla mistryní v předstírání! Ona předstírala,
že myši nežere, a já na oplátku předstíral, že jí to věřím. Tahle
hra mi přinášela velké potěšení. Zpočátku jsem si opravdu myslel, že
již své úlovky nepožírá, protože od naší rozmluvy na toto téma přede
mnou žádnou myš nesežrala, ale ani ji nepřinesla ukázat, jak to dělávala
dřív. Pak jsem ji jednou náhodou přistihl a pochopil, jak to vlastně je
doopravdy.
Bydlel jsem tehdy ve staré vesnické chalupě se stodolou, kde bylo složené dřevo
a uhlí.Nic netuše, jdu si s kbelíkem pro uhlí, rázně otevřu vrata a Dáša
se již nestačila schovat. Tak se stalo, že jsem ji přistihl při činu. Právě
dojídala svůj oblíbený desert, ještě jsem zahlédl myší ocásek mizet v
její tlamičce! Ovšem to, co udělala potom, mi doslova vyrazilo dech: rychle
polkla poslední sousto a nasadila provinilý úsměv! Ano, úsměv! To jsem u
žádného jiného psa nikdy neviděl.Celým svým tělem dávala najevo, jak
moc se stydí a že si je vědoma toho, že jsem ji požírání myší
rozmlouval. Její chování mě jenom utvrdilo v názoru na její vysokou míru
inteligence, což mi dokázala ještě mnohokrát.
Někdy budil dojem, jako by opravdu myslela a neřídila se jenom zděděnými
instinkty. Přes veškeré mé výhrady proti "myšímu desertu" si
svoji oblíbenou pochoutku dopřávala potajmu a já nalezl velkou zálibu v
odhalování této její neřesti. Tedy neřesti v mých očích, pro Dášu to
byla činnost asi naprosto normální, a je docela dobře možné, že si ona o
mně myslela, že nevím, co je dobré. Ale jak říkám, časem jsem tu hru na
skovávanou hráli oba, a myslím, že jí Dáša přijala jako moji zvláštní
zálibu, se kterou je nutno se smířit.Totiž, nejzábavnější na té hře
bylo její chování, když byla přistižena při činu. Ona uměla dokonale předstírat
a vyloženě hrála divadlo. Například, byla-li myš ještě celá, okamžitě
ji odhodila a předstírala, že o ní vůbec neví. Nebo se mně snažila nějakým
způsobem odlákat abych si úlovku nevšiml. Tehdy dokázala rozehrát představení
s takovým zápalem, až mi bylo kolikrát líto hru ukončit. Na oplátku za
její snahu jsem zase já předstíral, že jsem si ničeho nevšiml a Dáša měla
viditelnou radost z úspěchu jejího představení.
Občas, pro změnu, jsem se jako nenechal obalamutit a na odhozenou myš ji
upozornil. To bývalo ještě zábavnější, neboň zahrála ohromně překvapenou,
jako že vůbec, ale vůbec nemá tušení, kde se tady mohla ta chudinka nebohá
myška vzít?Poté následovalo druhé dějství: předvedla smrtelně uraženou!
Co si to o ní myslím? Jak by se ona mohla zabývat tak odpornými živočichy?
No fuj a hanba! A při té komedii na mne upírala ta svá šibalská očka, že
bych ji nejraději políbil na čenich, nebýt ovšem té myši, kvůli které
to všechno začalo. Tak dojemně hrála svoji hru. Opravdu ovládala výraz své
tváře, usmívala-li se, zvedaly se jí koutky tlamy (až se mi chce říci úst)
a v očích jí zářily šibalské plamínky radosti. Naopak, když se zlobila,
mračila se tak, až se jí svraštila kůže na čele do několika vrásek a oči
metaly přímo zlověstná blesky zloby. Docela jako kterýkoliv člověk.Také
její inteligence byla ohromující, nikdy jsem ji necvičil a nepoužíval žádné
pro psy obvyklé povely a přesto mi rozuměla a poslouchala téměř na slovo!
Stačilo říci:!"Dášo, udělej to a to, nebo přines či přines či počkej",
a ona to opravdu udělala ačkoliv jsem ji tomu nemusela učit. Sama pochopila
smysl toho, co jí říkám a přitom se mi dívala do očí s takovým porozuměním,
až mě napadaly divné myšlenky o převtělování a podobných věcech.
Zvláštní pes. Jak jsem již řekl, všude, kam to bylo možné, chodila Dáša
se mnou a doprovázela mne i při mých občasných návštěvách místní
restaurace. Ovšem že ne přímo dovnitř, ale zatím co já oddával
hlubokomyslným debatám a vůbec všem společenským aktivitám obvyklým v
takovýchto venkovských hospůdkách, ona trpělivě čekala venku. Před
vchodem byla malá, neuzavřená veranda, ale v té se točil neustále vítr,
takže Dáša vždycky zaujala místo v rohu mezi verandou a zdí restaurace,
která byla prosklená skoro jako výloha obchodu. Mohla tak alespoň částečně
vidět co se děje uvnitř.Tehdy jsem se zdržel poněkud déle než obvykle, a
také trochu víc popil. Odcházel jsem v družné náladě s několika lidmi,
kteří šli část cesty společně se mnou. Tak se stalo, že jsem úplně
zapomněl na chudinku Dášu, trpělivě čekající za verandou. Byla tam již
dlouho a asi si zdřímla nebo prostě v tom hloučku lidí nezaregistrovala
moji maličkost, nevím, ale jisté je, že tam zůstala. V povznesené náladě
mně cesta k domovu, až na konci vesnice téměř na samotě, uběhla celkem
rychle a já stále Dášu nepostrádal! V hlavě se mi rozbřesklo až u
chalupy-nikdo mě totiž nevítal! Dáša vždycky vyběhla kus cesty naproti a
pobíhala okolo mně jako pominutá. Ted však bylo ticho po pěšině. Uhodil
jsem se do čela! No jasně, vždyň já ji nechal u hospody. Otočil jsem se a
pelášil zpátky do vsi. A opravdu tam chudinka ještě seděla!
Hospoda už dávno zavřená, ale ona čekala. Vždyň mě neviděla odcházet,
tak tam musím být, ne? Tak překvapeného psa bych vám přál vidět. Když
jsem na ni zavolal, nedá se říct, že by se tvářila jako inteligent. Střídavě
se dívala na mne a na hospodu, vůbec nechápajíc jak je možné, že přicházím
od jinud nežli z hospody, kterou takovou dobu hlídá! Potom to asi hodila za
hlavu a vrhla se ke mně. To bylo radosti a vítání jako bych se snad podruhé
narodil, nebo vrátil po mnoha letech. Cestou domů se však několikrát nedůvěřivě
otočila zpátky a v hloubi hrdla ji bublalo temné vrčení, asi měla podezření,
že v té budově starší.Později mi chlapi, kteří odcházeli poslední,
vyprávěli jak se marně snažili Dášu odvést za mnou domů. Lákali ji na
salám, chtěli ji chytit a vzít sebou násilím, ale všechno marné, nic na Dášu
neplatilo. Vytrvale čekala u prázdné hospody. No a Dáša od té doby pečlivě
prohlížela skupinky odcházejících hostů, abych jí zase náhodou
neproklouzl, ale nebylo to nutné neboň jsem na ni již nezapomněl. Ještě
jedna věc mě u ní přiváděla v úžas. Ćas od času jsem jezdíval navštívit
svou matku žijící v dost vzdáleném městě. Nejezdil jsem na dlouho, vždy
tak na dva, tři dny, ale pokaždé, když jsem přijížděl autobusem zpět, Dáša
seděla s radostným výrazem ve tváři, u zastávky. Nikdy nepochopím jak věděla,
že zrovínka přijedu? Pravda, mnoho autobusů do vsi nejezdilo, a tak jsem si
nejprve myslel, že chodí ke každému, ale nechodila! Lidé ze vsi mi
potvrdili, že chodí jenom k tomu, kterým se vracím. Schválně jsem nějakou
dobu jezdil v různou hodinu ( i nočním spojem) a pokaždé čekala. Prostě záhada.
Dodnes si myslím, že nebyla jenom obyčejný pes, bylo v ní cosi až mystického
a nepochopitelného. I o její statečnosti bych mohl dlouze vyprávět, ale povím
vám jenom jeden příklad za všechny.
Když se nám do sklepa dostala krysa, svedla s ní Dáša boj na život a na
smrt. Ta krysa totiž neměla kudy prchnout a jak jistě víte, v takovém případě
je schopná všeho, ale Dášu ani nenapadlo ji umožnit útěk, kdepak! A to
musela bojovat ve tmě. Já byl v pokoji, když jsem zaslechl hluk ze sklepa.
Nevěděl jsem co se děje, a tak jsem se šel podívat. Rozsvítím na schodech
do sklepa a naskytl se mi obraz zkázy: pod schody ležela Dáša zbrocena krví
a opodál krysa, pořádný kus! Byla mrtvá, tedy ta krysa, Dáša sice žila,
ale nedá se říct, že by byla v oslnivé formě. Potrhaná až z ní visely cáry
kůže a z mnoha ran prýštila krev na její bílou srst, která se tak měnila
na rudou, s námahou pozvedávala hlavu, snažíc se očima zachytit můj
pohled. V jejích očích nebyl strach nebo bolest, ale zračila se v nich
hrdost! Ona byla pyšná na svůj výkon a já byl pyšný na ni. Patrně ji
zachránily dlouhé chlupy na krku, protože jinak by jí krysa prokousla tepnu
nebo rovnou celý krk! Tomu tedy říkám statečnost a lovecká vášeň, klidně
mohl krysu ze sklepa pustit, ale to ona ne! Nechá se takhle zřídit a já
abych ji teď kurýroval!
Takto a podobně láteříc, vynesl jsem Dášu ze sklepa a teprve na denním světle
uviděl všechna její zranění. Měla vážně kliku! Ošetřil jsem jí rány
jak nejlépe jsem uměl, ale ráno s ní bylo ještě hůře-lomcovala s ní
horečka a Dáša vůbec nevnímala okolí, Přivolaný veterinář ji
naordinoval silná antibiotika, neboň měla otravu krysím jedem, který se
krysám tvoří ze zbytků potravy v tlamě. Dáša dlouho zápasila s infekcí,
a byl to boj neméně namáhavý jako ten s krysou. Nakonec i z něho vyšla vítězně.
Statečná holka! A myslíte, že se poučila? Ani náhodou! Od té doby pronásledovala
krysy se zuřivostí až fanatickou. Ještě štěstí, že již na tak velkou
nikdy nenatrefila, ta první byla opravdu neobyčejně velká. Možná se však
přeci jen poučila, protože už nikdy nebyla tak potrhaná. Asi vylepšila způsob
boje.
Když tak vzpomínám na její statečnost, napadá mě jen něco, čeho se Dáša
bála jako čert kříže, jak se říká. Vlastně ne "něčeho", ale
"někoho" se moc a moc bála. Myslím. Že by to nikdo neuhádl, koho
se bála. Byl to totiž můj houser! Inu. Každý máme své slabé místo, že?
Mimo jiných domácích zvířat jsem si tenkrát také pořídil husu s
houserem, abych založil vlastní chov husí. Copak husa, s tou bylo dobré pořízení,
ale houser jak rostl a sílil, byl čím dál víc útočnější! I na mne si
troufal a musel dostat mnohokrát přes zobák, než pochopil, kdo je na dvoře
pánem. Dášence se husí rodinka nelíbila hned od první chvíle, snad proto,
že byli také celí bílí, nevím, ale v každém případě se k nim chovala
nepřátelsky. Dokonce jsem musel několikrát zasáhnout v obavě o zdraví
husiček. Ne snad, že by je chtěla rovnou zakousnout, to ne, ale zlobně po
nich chňapala až peří lítalo kolem. Na Dášu vždy platila domluva a nikdy
v životě jsem ji nemusela uhodit. Ani tentokrát jsem nepoužil násilí, ale
domlouvat jsem jí musel několikrát. Velmi důrazně jsem vysvětlil svůj plán
s chovem hus a kategoricky sdělil, že je to mé přání je na dvoře. Věřte
mi, rozuměla všemu co jsem řekl, přesto si nikdy neodpustila alespoň zavrčení
nebo náznak útoku, kdykoliv husí rodinku na dvoře potkala.
Husa se jí bála a vyhýbala, ovšem houser, když dospěl, přešla trpělivost,
a tak mezi nimi brzy panovalo silné napětí. Schylovalo se k tragédii, která
se však naštěstí obešla bez ztrát na životech a nakonec byla spíše
tragikomedií. Dáša jako obvykle, když míjela housera, naznačila útok a
chtěla jít dál, jenže houser se asi špatně vyspal nebo co, a vrhl se na Dášu!
Ta něco takového vůbec nečekala, neboň do té chvíle se houser omezoval
jen na výhružné natřásání, syčení a zlostné mávání křídly. S
rozpjatými křídly byl impozantní a Dáša by se pod ně schovala několikrát.
Ted se na ni vrhl, zobákem ji tloukl do hlavy a mohutnými křídly bil kolem
sebe. Dáša, překvapená nenadálým výpadem, nevydržela nápor a octla se v
nezáviděníhodné pozici: houser ji povalil, takže ležela pod ním na boku a
marně se snažila nějakým způsobem osvobodil. Nešlo to, houser jí zobákem
neustále útočil na hlavu a křidly ji tloukl a zároveň jí znemožňoval
pohyb. Chudinka Dáša se zmítala a kroutila, ale nic na rozdrážděného
housera neplatilo! Dostal se do ráže a neviděl neslyšel. Když začalo být
opravdu zle, spustila Dáša, do té boby bojující tiše, úpěnlivý nářek.
Zoufale volala o pomoc! Vyběhl jsem na dvůr, ale v tom chumlu bílého peří
a bílých chlupů nebylo možné rozeznat, kdo je kdo. Bylo to jedno veliké, bílé,
zmítající se klubko rváčů. Houser věděl kde je Dáša nejzranitelnější,
a proto zobákem neustále útočila hlavu a čenich. Jedno oko ji málem
vyklovl a nakonec se mu povedlo chytit Dášu za čumák a to byl konec. Viděl
jsem, že je s Dášou opravdu zle a rozvášněný houser ji nechtěl pustit aň
jsem se ho snažil odtrhnout jakýmkoliv způsobem. Držel chudinku Dášu pod
sebou a vůbec nic jiného nevnímal. Popadl jsem koště a tloukl housera po
hlavě vší silou, ale zdálo se, že se raději nechá sám zabít, než aby
ji pustil.
Nakonec se přeci jen dal na ústup a zanechal zbitou Dášu uprostřed dvora,
kde ještě nedávno neomezeně vládla. Byla to bolestivá lekce! Z čumáku jí
crčela krev a víčko nad levým okem úplně roztržené. Měla velké štěstí,
že jí ten zuřivec oko nevyklovl. Největší ránu však utrpělo její sebevědomí.
Pocit porážky byl pro ni něčím novým a vyrovnávala se s ním jen velmi
nerada. Já ji utěšoval jak nejlépe jsem uměl a chlácholil ji, že může být
ráda, že nepřišla o oko a kdyby mě poslechla a nechala husy na pokoji,
nemuselo se to stát! To máš z toho, když nedbáš mých dobře míněných
rad! Uzavřel jsem svůj monolog. Ovšem při pohledu na zbědovanou Dášu mi
srdce usedalo lítostí a soucitem. Od té doby se husám vyhýbala širokým
obloukem a jenom zježená srst na hřbetě a výhružně ohrnuté pysky dávaly
tušit její nenávist a zlobu. Jenom já jsem věděl, že má strach! Houser
byl jediný tvor, o kterém jsem věděl, že se ho Dáša opravdu bojí a myslím,
že si oddychla, když husa i s houserem skončili na pekáči. Chov se mi nějak
nedařil, a tak z nich byla pečeně. Dáša také dostala a určitě jí moc
chutnalo, soudě podle toho, s jakou vervou chroustala kosti. Rány na těle se
zahojily a jenom hrbolatá jizva na čumáku a nad levým okem asi centimetrový
šrám bez chlupů, jak houser vyhrkl kousek kůže i se srstí, připomínaly
onu památnou bitvu, pro Dášu tak potupnou. Oční víčko také srostlo, ale
zůstávalo tak říkajíc na půl žerdi, jako by neustále přimhuřovala oko.
Dodávalo jí to šibalský výraz. Někde uvnitř, v duši jí však vzpomínka
na potupu zůstala, protože kdykoliv jsem zavadil rukou o hrbolek na jejím čenichu,
naježila se a v hloubi hrdla jí bublalo temným vrčením. Neměla ráda když
jsem se dotýkal její jizvy, svědectví prohry, ale já ji tak občas škádlíval,
jenom trošičku, nechtěje ji příliš trápit a přivádět do rozpaků. Ona
se totiž hrozně styděla za ten výprask.
Náš život pomalu plynul v poklidu a spokojenosti a my si na sebe tak zvykli,
jako bychom byli jedno tělo a jedna duše, jak se říká. Rozuměli jsme si i
beze slov a jeden bez druhého bychom si život nedovedli ani představit. Všichni
v našem okolí nás znali jako nerozlučnou dvojici a bylo by pro ně jistě
velké překvapení potkat mě bez věrné společnice, nebo naopak ji bez mé
maličkosti. Jenomže potom se stalo něco, co převrátilo celý můj dosavadní
život naruby: zemřela moje maminka. Byla to pro mne velká a nečekaná rána,
vždyň jí nebylo ani padesát dva let! Ač jsem byl zvyklý starat se sám o
sebe, pro mne představovala jistotu, přístav kam se mohu vrátit bude-li to třeba
a najednou-přístav zmizel a zbyl jen opuštěný byt, jehož vlastnictví nyní
přešlo na mne. Bylo nutné se ho ujmout, protože prodat bych ho nemohl. Příliš
mnoho vzpomínek a pout mě k němu vázalo. Jenomže co s Dášou? Vzal jsem
její hlavu do dlaní a všechno jí pověděl. Poslouchala soustředěně, ale
v jejích očích jsem viděl obavy a podivný smutek, nebo možná i strach,
nevím přesně jak bych to popsal. Tehdy jsem si myslel, že se jenom bojí
abych ji neopustil, ale dnes si myslím, že ona věděla, co se stane. Držel
jsem stále její hlavu v dlaních a tichounce jí vysvětloval situaci: "Dášo,
budeme se stěhovat do bytu po mé mamince. Zemřela brzy a já se s tím musím
nějak vyrovnat. Není to lehké, to mi věř, ale nic se na tom nedá změnit.
Musíme vymyslet, co dál. Chci abychom zůstali spolu, ale nevím, jestli si
zvykneš? Město je něco jiného než vesnice a byt je navíc v paneláku".
Dáša vrtěla ocasem a jako by přikyvovala, že jako ano, že si zvykne všude,
kde budu já. "Dobrá", povídám, budeme se tedy stěhovat do města.
Dášenka skákala radostí, ale já si dělal starosti: nevěděl jsem ani, co
budu dělat a jestli se vůbec budu moct o psa postarat. Ale budiž, je
rozhodnuto! A tímto rozhodnutím, aniž bych to samozřejmě tehdy věděl, začala
nejsmutnější kapitola našeho soužití s Dášou.
Problémy nastaly od první chvíle: Dáša nebyla zvyklá spát v místnosti.
Bylo jí teplo a byla z toho uzavřeného prostoru nervózní a nejistá. To
nejhorší však teprve přišlo. Dáša nikdy nebyla ve městě a všechno ji děsilo
- auta, lidí i hluk. Stávala se zasmušilou. Cítil jsem s ní a snažil se jí
pomoci. Udělal jsem ji pelíšek na balkoně, aby měla alespoň nějakou
ilusi, že je venku. Potom jsem nastoupil do práce a Dáša zůstávala dlouhé
hodiny sama doma. Vždycky když jsem se vracel domů, byla už z dálky vidět
bílá skvrna na balkoně, asi mě tak vyhlížela celý den.Bylo mi ji velmi líto,
ale neměl jsem ji kam dát. A ke všemu jedna nepříjemná sousedka podala stížnost,
že mám v bytě bez povolení. Přitom Dáša nikoho neobtěžovala žádným
hlukem, nebo dokonce zápachem, jak stálo ve stížnosti! Nikoho nezajímalo,
co s ní vlastně mám udělat, hlavně aby byla pryč!" Ach Dášenko, Dášenko,
neměli jsme se vracet, vid? Měli jsme zůstat tam kde jsme byli a aň se tady
všichni třeba sežerou navzájem, viď? Nám je to jedno. Jenomže jsme tady a
musíme se podle toho chovat, takže ti musím najít nějaké bydlení."
Vzal jsem vodítko a šli jsme. Já v tom městě dlouhá léta nežil, a i když
jsem se tu narodil, nedá se říci, že bych tu měl nějaké přátelé. Proto
jsem horečně přemýšlel, kde sehnat někoho důvěryhodného, kterým by byl
ochoten vzít Dášu na byt.
Napadla mne myšlenka, zajít do hospody, kde se za mlada scházívala naše
parta. Třeba tam ještě některý z mých bývalých spolužáků chodí a pomůže
mi. Dáša cestou viditelně trpěla. Stále si nemohla zvyknout na spousty lidí
jdoucích po chodníku a na auta. A hlavně nesnášela vodítko, cítila se ponížená.
Vždy měla svobodu pohybu a její poslušnost byla dobrovolná, jen z lásky a
oddanosti ke mně a já ji teď vodím cizím a nepřátelským prostředím na
vodítku! Došli jsme na místo. Uvázal jsem ji ke stojanu na kola a snažil se
jí vysvětlit, proč tam jdu. Dívala se nesmírně smutně a žalostně, jako
by mi chtěla něco říci, ale já neslyšel.I když mi bylo všelijak a nedá
se říci, že bych měl dobrý pocit, myslel jsem, že to jinak nejde.
Uvnitř nikdo známý nebyl. Byla to bláhovost, očekávat stejnou sestavu lidí
jako před mnoha lety. Pil jsem tedy pivo a přemýšlel, co dál. Po hodině a
pěti pivech jsem se rozhodl k návratu tam, kde bylo dobře a s tím rozhodnutím
ze mne najednou opadla veškerá tíha a starosti, ale možná to bylo způsobeno
také vypitým pivem, nevím. Vyběhl jsem ven, abych zvěstoval radostnou
novinu také Dášence, jenomže ona tam nebyla! Byla pryč! Hledal jsem po celém
městě, oběhl všechny parky a ptal se kdekoho na bílého psa, ale marně.
Nikdo Dášu neviděl. Po Dášence se slehla zem a již nikdy jsem ji neviděl
ani neslyšel. Stále se mi ve vzpomínkách vrací její drobná tvář a ten
nesmírně smutný pohled, kterým se se mnou loučila. Jistě odešla, protože
nějakým způsobem vycítila, že pro mne představuje problém nebo mi již
nevěřila. Ale spíš věřím první možnosti, vždyň ona by pro mne byla
ochotna zemřít! A co jsem udělal já? Vzal ji do cizího a pro ni nepřátelského
města, kde neuměla žít! Kam se vůbec nehodila a kde místo svobody a
volnosti poznala jen dlouhé čekání na balkoně. A já ji chtěl ke všemu ještě
někomu dát abych měl pokoj od protivné sousedky. Možná si ve své krásné
a chytré hlavince myslela, že mi nejvíc pomůže svým odchodem. Bláhová,
dobrotivá Dáša!
Ted jsem byl tedy úplně sám a trápily mne výčitky svědomí. "Všechno
je to moje vina, kdybych ji sem nebral sebou, ale ne, chyba byla již v tom, že
jsem se vůbec stěhovali! Měli jsme zůstat tam kde jsme byli", říkával
jsem si stále a všechno mne v mém rodném městě, kde mě nic neupoutalo, přímo
dusilo. Jak jen jsem si mohl myslet, že ta neohrožená lovkyně myší, znající
jen volnost a svobodu, se dokáže vyrovnat s městským prostředím.
Hlavou mi bleskl nápad, že se snad mohla vrátit na venkov, tam, kde jsme před
stěhováním žili. Je dostatek případů kdy se věrná zvířátka vracejí
desítky, ba stovky kilometrů do svých původních domovů, proč by se
nemohla vrátit tato nesmírně inteligentní psí dáma? Prodat byt a vrátit
se bylo snadnější, nežli jsem očekával. Dokonce i ta naše chalupa byla ještě
volná, ale Dáša nikde! Nevadí, počkám. Ona se jednou určitě vrátí, to
vím jistě. A já tu na ni počkám a potom nás už nic nerozdělí. Sedávám
na zápraží, když se blíží večer a čekám. Vzpomínám na všechny ty pěkné
chvíle jež nám bylo dáno spolu prožít a je mi smutno. Smutno z toho jak
jsem přátelství a důvěru nejoddanějšího tvora, kterého jsem kdy poznal,
trapně a zbytečně zklamal, pošlapal. Uplynulo mnoho let, ale Dáša se nevrátila.
Nikdy už nezjistím, co se tehdy vlastně stalo. Já se mezitím oženil a svým
dětem vyprávím o Dášence. Ony si myslí, že si vymýšlím pohádky, ale
nevadí mi to. Snažím se jim vštípit do paměti a do duše moje vlastní
poznání o tom, že přátelství je nadevšechno.Nic nemá tak velkou cenu,
aby stálo za to přátelství zničit, nic. A je zcela jedno zda jde o přátelstvím
mezi člověkem a psem, nebo mužem a ženou, nebo mezi lidmi vůbec. Aň si
myslí, že vyprávím pohádky, jen když jim alespoň kousíček té pohádky
uvízne v duši a až jednou budu velcí, snad si na ni vzpomenou a neudělají
takovou chybu jako jsem udělal já. No nic, půjdu spát. Je už tma a na zápraží
je chladno. Ani dnes jsem se nedočkal.
Ještě naposledy se rozhlédnu kolem a strašně moc se mi chce do chladné
noci zakřičet: Dášo!!
Nezakřičím, jdu spát.