Dokud si hrajeme, je dobře

| Autor: Ebra | Rubrika: Zábava

Šly jsme s paničkou ven a naše cesta vedla kolem parku. Běžně tam na lavičkách sedí důchodci a maminky s kočárky, ale teď nám málem oči vypadly. Byl podvečer, důchodci byli dávno u televize, maminky koupaly a krmily doma své ratolesti a…přesto park nebyl opuštěný. Ozýval se tam hlomoz a hlas, který vyzýval k souboji.

Obešly jsme křoví a před námi bylo hotové divadlo. Malí prckové, odrostlejší kluci, ale i holčičky, a pár kluků tak kolem patnácti, si tam hrálo na středověk. Měli vyrobené štíty, meče a kopí, s vervou bojovali a vykřikovali věty odpouslouchané v nějakém filmu. Kdo byl zasažen, padl a zůstal ležet. Dohráli, padlí vstali a začal příběh nový. Skutečně příběh. Těmi dětmi vymyšlený, většinou zamilovaný a takový, kde dobro nakonec zvítězilo.


Kdybych to neviděla na vlastní oči, vůbec bych tomu nevěřila. V době, kdy se kamarádky ze školy rozeběhnou domů, každá sedne k počítači a prostřednictvím elektronické komunikace si sdělují, jak se jim líbí ten vysoký okatý blonďák z deváté C, či když kluci přesednou ze školní židle na tu domácí a pouští se do soubojů prostřednictvím počítačových her, je to tak trochu zázrak. A spíš než trochu - úplně.


Šly jsme s paničkou do parku za pár dní. Neuvěřitelné – těch dětí tam bylo ještě víc. Z nějakých starých nepotřebných hadrů měly vyrobené hábity, „zbraně“ odpovídaly šikovnosti a zručnosti svého majitele a zhotovitele. „Princezny“ měly závoje ze záclon, rytířům namísto drátěné košile kryla hruď papundeklová deska. A co odehraný obraz, to zase opravdový příběh.


Chodíme s paničkou kolem toho parku skoro každý podvečer na procházku. A skoro pokaždé tam ty děti jsou. Už známe rytíře Nebojsu, princeznu Krasavu a zloducha Padoucha. Je-li momentálně ještě „naživu“, mezi vyhrožováním Nebojsovi nám stačí říct: „Dobrý den.“ Pokud přijdeme ve chvíli, kdy se tváří jako nebožtík a povaluje se v trávě, jen na nás mrkne. Je to fajn, že si děti ještě nezapomněly hrát. Tak opravdově, jak by si děti hrát měly. Je to hra na pohádku, ne na hrdiny akčních filmů s rychlopalnou zbraní v rukou.


Určitě i Nebojsa, Krasava či Padouch mají doma počítač, bez toho to dnes už téměř ani nejde. Ale objevili radost z toho, když jsou pospolu a mohou si docela obyčejně hrát. Tak, jak si možná hrávala generace jejich rodičů, ale určitě jejich prarodičů.


Panička říká, že dokud si člověk umí hrát, je dobře. A babička s tím i ve svých 86 letech souhlasí. Prý to není o tom, kolik je člověku let...Tak ať to těmhle dětem co nejdéle vydrží. A vám, milé dámy, také.


Vaše


Eni


Další články z rubriky

Nejhezčí pohled na Benátky severu

Nejhezčí pohled na Benátky severu

15. 11. | [Soutěž] Prodloužený víkend vám bude stačit na poznání všech zajímavostí Stockholmu, města…

Jeruzalém – město koček

Jeruzalém – město koček

13. 11. | [Soutěž] Že je Jeruzalém město tří náboženství, unikátních památek a bohužel i věčných bojů, ví asi…

Nový Zéland po vlastní ose

Nový Zéland po vlastní ose

8. 11. | [Soutěž] Oblíbené turistické destinace Nového Zélandu jsou celoročně přeplněné turisty. Lze se jim…

Cesta čokolády

Cesta čokolády

6. 11. | [Soutěž] Byli jsme při tom, jak se z dovezených kakaových bobů v Belgii vyrábějí lahodné pralinky.