Dlouho se těšila na vysněnou dovolenou. Jenže po pár dnech se z milého muže vyklubal pořádný podvodník. Nakonec odjel a nechal Romanu samotnou na pospas osudu, tisíc kilometrů od domova... Jak to s Romanou dopadlo? Přečtěte si autentický příběh naší čtenářky.
Byl horký letní den a mé jediné a vysněné každoroční přání bylo spatřit krásu moře omývající písečnou pláž s paprsky slunce. Sen byl nedosažitelný, ale i tak jsem stále doufala, že se jednou vyplní. A opravdu se tak stalo! Druhý den mne navštívil můj tehdejší přítel a neočekávaně mě pozval na dovolenou do Itálie. Byla jsem štěstím bez sebe a s velkou radostí tuhle nabídku přijala. I když jsem Pavla znala jen půl roku, plně jsem mu důvěřovala a těšila se na naše společné dny.
Na konci července jsme tedy vyrazili autem směr jih. Po příjezdu a malém odpočinku jsme konečně vyrazili k moři. Všechno bylo dokonalé. Alespoň mně to tak přišlo. Splnil se mi sen. A vůbec by mě tenkrát nenapadlo, v jaké peklo, se tenhle krásný sen promění…
Druhý den a všechny následující byly dále zalité sluncem, ale bohužel už jen na obloze. Mezi námi dvěma se stahovaly pořádně černé mraky. Přítel se zničehonic změnil. Vůbec jsem ho nepoznávala. Nechtěl chodit k moři, ležel jen u televize, stále držel v ruce telefon a má přítomnost už nebyla podstatná. Nekomunikoval a začínal být zlý.
Bohužel i další dny byly jako přes kopírák a dusno se stupňovalo. Chodila jsem ted sama na pláž i do města. Snažila jsem se usmiřovat. Koupila jsem dokonce červené vínko s tím, že si uděláme romantický piknik na pláži. Ale ani to nic nezměnilo. Zesměšňoval mě a byl hrubý.
Nadešel den, kdy jsme měli naplánovaný výlet do aqvaparku. Několikrát o tom nadšeně mluvil a tak jsem naivně doufala, že by se ještě vše mohlo obrátit k lepšímu. A tak jsem překonala i sama sebe. I přesto, že se bojím výšek, vyzkoušela jsem s ním na pár atrakcí. Na chvíli zas bylo vše, jak má byt. Byl spokojený, smál se a já byla šťastná.
Večer jsem uklízela pokoj, aby byl následující den do rána připraven k předání. Po chvíli jsem zpozorovala, jak přítel balí své věci. Nebyla jsem si jista, jestli pojedeme na noc či až k ránu. Tak jsem opatrně zeptala, jak to naplánoval. Přítel se posadil na postel a jeho slova zněla: „Jedem večer!“ A pak drsně dodal: „Chci vrátit peníze i s dopravou, jinak tě do Čech neodvezu zpět!“ Byla jsem v šoku! Nevěřila jsem tomu, co slyším. Jak může něco takového říct? Jen jsem odvětila: „Žádné peníze ti nevrátím. Pozval si mě přeci!“ Neodpověděl. Jen celý rozzuřený si postupně odnášel věci. Nevěděla jsem, co mám dělat. Moje dotazy a snahu o komunikaci buď ignoroval, nebo mi hrubě a vulgárně odsekával. Neustále opakoval větu o vrácení peněz a jeho agrese se stupňovala. Po tom co zaslechl, že volám se sestrou, běhal sem tam jak pominutý. Vzala jsem poslední zbytek odvahy a klidu a vzpomněla si na slova mé sestry - Nehádej se s ním a buď klidná. Hlavně, ať tě doveze v pořádku zpátky domů.
Řekla jsem tedy klidným hlasem: „Dáme si kávu, promluvíme si a vyrazíme. Ano?“ Nereagoval. Stále jen běhal sem a tam. Po chvíli hodil klíče na postel a řekl: „Do dvou minut budeš dole nebo odjíždím.“ A odešel z pokoje. Rychle jsem si tedy zabalila věci a běžela za ním na parkoviště. Ale on nikde. Volala jsem mu a reakce zněla: "Jsem několik kilometrů od residence, vracet se nehodlám. Jedině, že mi zaplatíš vše, co mi dlužíš! A protože nemáš ani korunu u sebe, musela bys mi podepsat směnku na místě!“ Se vším jsem souhlasila, jen ať se vrátí. Hlavně, ať už jsem doma v bezpečí. Ale na to odpověděl: "Nevrátím se, nevěřím ti! Už mi nevolej ani nepiš.“ A položil to.
Připadala jsem si jak ve špatném snu. Nebo jak v hloupém filmu, na který když koukáte, říkáte si, že se to nikdy nemůže stát. Ale byla to bohužel realita. S pláčem jsem se vrátila na pokoj a volala všem. Sestra mě ujišťovala, že se určitě vrátí, ale já věděla, že už ne. V hlavě jsem měla tisíce myšlenek a bylo mi zle. Zůstala jsem v cizí zemi bez peněz a schopnosti domluvit se. Co budu proboha dělat?
Do druhého dne, kdy jsme měli předávat pokoj, jsem musela vymyslet, jak se dostat domů. Jenže ani druhý den jsem stále neměla tušení, jak se dostanu do Čech. Rodiče každou chvilku volali a ptali se, jestli jsem v pořádku. Zbývalo jen, že si pro mne někdo z nich přijede. Ale protože by to trvalo dlouho, rozhodla jsem se jednat. Napadlo mě se vydat do agentury, přes kterou jsme ubytování objednávali.
Na recepci jsem se sice domlouvala rukama nohama, ale nakonec domluvila. Dostala jsem i mapku, kde agentura sídlí. Vydala jsem se tedy na cestu - čekali mě dlouhé kilometry. Slunce pálilo a zavazadla těžkla. Měla jsem s sebou tři tašky, v nichž zdaleka nebylo jen oblečení, ale také příbory, hrnce a další spousta věci... Nakonec jsem jich pár vyhodila. Síly mi ubývaly, ale říkala jsem si: „Už si sakra v životě něco zvládla. Zvládneš i tohle!“.
Po příchodu do agentury jsem vylíčila, co se stalo. Nabídli mi dopravu autobusem. Jenže já neměla ani halíř. Poslední peníze jsem totiž utratila den před tím za dárky, které jsem chtěla přivést domů rodině a přátelům. Nakonec jsme se v agentuře domluvili, že dám jako zástavu foťák a v Čechách, kde mě vyzvednou u autobusu rodiče, agentuře cestu zaplatím. Spadl mi velký kámen ze srdce.
Cesta zpět byla nepopsatelná. I přes šílenou únavu a velký hlad jsem cítila obrovskou úlevu. Takhle jsem se domů ještě nikdy netěšila…
Bydlíme na malém městě, takže sem se nevyhnula různým zvěstem. Od té doby jsem párkrát zaslechla, že se bývalý přítel různě mezi přáteli chlubil a bavil tím, že mě nechal samotnou v Itálii. S ročním odstupem už vše vidím jinak, a věřím, že moje další cesta k moři už dopadne, tak jak má…
Romana, 27 let
ORBION:
Portál pro cestovatele