Dvojrozhovor: Adela Banášová & Petr Vágner

| Autor: Gabriela Vágner | Rubrika: Zábava

Hvězdy nové kulinářské show měly na seznámení dvě minuty, přesto jim to před kamerou šlape... Co jeden na druhém obdivuje?



* Pracujete spolu jako moderátoři poprvé, jak vám to ladí?

Adela: Já mám pocit, že pořád lépe a lépe. Na začátku to totiž všechno začalo tak nějak narychlo, ze všeho jsem měla smíšený pocit…
Petr: Bylo to takové rozpačité. Já jsem naskočil do projektu v běhu, seznámili jsme se za pochodu a hned jsme spolu začali celodenní natáčení bez příprav. Ale najeli jsme na improvizaci…
Adela: A děláme to tak doteď. Ale ono si to časem nějak sedlo. A je to fajn. Mám z toho dobrý pocit, že si i tak lidsky sedíme. Jsi takový milý. (smích)
Petr: Ty tiež. Jen se bojím, že když budeme mít na podzim delší pauzu, že v prosinci na finále se zase budeme hledat… Adela: A toho já se nebojím, myslím, že právě živé finále nás vyburcuje. Spíš mám divný pocit z toho, že se show hodně předtáčí. Tak jsem nikdy nepracovala. Takže když bude nějaký průser, už se v tom povezu celou dobu. Ale v zásadě to beru pozitivně, je to příjemná role.

* Ty už máš za sebou moderátorských partnerů víc, Adelo. Leoš Mareš, Pyco, Libor Bouček, Sajfa… Je ti jedno, s kým moderuješ?

Adela: Já myslím, že si najdu cestu ke každému. A zároveň jsem vždycky měla štěstí na dobré partnery. Můj nejstandardnější kolega je Sajfa, se kterým dělám dvanáct let denně v rádiu, jsme už skoro jako bratr a sestra. Ani do televizních projektů nás moc nedávají, protože tak i vypadáme. (smích) On má navíc vizáž mimozemšťana a ještě se vzájemně podporujeme v tak extrémních ústřelech a halucinacích, že už nejsou pro televizi použitelné. Ale z Petra mám zatím pocit, že je hodně pohodový a nestresuje. I když se dlouho točí, je nějaký problém, nejde jeho ego nahoru, do křiku, to spíš já se musím někdy držet.
Petr: A mě zase překvapilo, že Aduš nikdy nepustí vstup, nenechá ho padnout, když se přeřekneme, uděláme nějakou botu… I když se předtáčí a mohla by, nestopne to, prostě jede dál a průšvihovou věc tam klidně zapojí. A ono to často vyjde nakonec dobře. Adela: Ono je totiž zbytečné, aby se člověk rozhodil. Když jsme pak měli jet podle konkrétního scénáře, tak byl problém. Nám umělcům už se to zdálo málo tvořivé. (smích)

* Máte nějakého vysněného spolumoderátora?

Petr: Já jsem chtěl vždycky moderovat s Banášovou. (smích)
Adela: Já asi nikoho nemám, Vágner se mi už splnil… (smích) Hlavně ráda dělám s někým ve dvojici, protože když jsem sama, tak najednou nevím, co mám říkat. Nic nevznikne, není tam ta hra.
Petr: Ve dvojici můžeš tomu druhému něco nadhodit a dá se z toho těžit, když už víš, jak reaguje.
Adela: A když nevíš, tak je to ještě lepší, protože tam pak něco opravdu vzniká.
Petr: Když něco poděláš sám, vykoupeš se v tom. Ale druhý by ti z toho třeba pomohl.
Adela: Anebo by ti ještě naložil. Ale to je taky dobré. (smích)

* Je něco, co byste o tom druhém chtěli vědět, a ještě jste na to třeba při vaší ukecanosti nenarazili? Je ještě vůbec nějaká oblast, která zůstala nedotknutá?

Adela: Já myslím, že my už jsme toho spolu nakecali docela dost. Od soukromí, partnerství přes lehké drogy až po peníze, asi jsme fakt prošli všechno. (smích) Jsou lidé, u kterých cítíš při debatě takové to Aha, tohle asi bude nějaká Achillova pata, o tom radši mluvit nebudu. Ale u Petra nemám pocit, že by tam něco takového bylo. Je hodně otevřený.
Petr: Ono je vůbec zajímavé, že my se mezi vstupy v podstatě nikdy nebavíme o tom, co budeme točit dál, jak se na to připravíme, jak to uchopíme, koho budeme zpovídat. Kamera se přesune na chvíli na někoho jiného a my si začneme povídat o věštění z karet… (smích) A pak zase naskočíme v pohodě do tématu. U Adely vím, že to prostě funguje, ale kdybych tam byl třeba sám, tak se zbytečně vystresuju a v pauzách se chystám na další vstup.



* Jak se vám zamlouvá téma téhle show? Bylo vám vaření blízké už dřív?

Adela: Mě to začalo tak trochu zajímat už i předtím, a to vůbec netvrdím, že umím vařit. Baví mě, když se mluví o tom, jak by měly být čerstvé a kvalitní ingredience, vždycky když něco dělám, baví mě natrhat si k tomu na terase bylinky, šperkuju si víc to jídlo.
Petr: Mě strašně překvapil Pavel Maurer, jeden z porotců, který má ke každé bylince, příloze, masu spoustu poznatků, historek, informací a rad, které jsem začal tak nějak automaticky používat. A dokonce mě to vyburcovalo i k tomu, že už se nebojím v restauraci říct, že by něco mělo být jinak, mělo by to jinak vypadat, chutnat…
Adela: Je pravda, že když jsme s ním byli v restauraci, strašně jsem pozorovala, jak přijme jídlo, jestli ho sní, zírala jsem na něj jako na pokusného králíka. A ve chvíli, kdy začal o předkrmu říkat, že by to nemělo mít tuhle konzistenci, protože… režisér, který seděl vedle něj, už to měl snědené! (smích) Když se ho obsluha zeptala, jaké je víno, které přinesli, tak odpověděl, že to nemůže říct, poněvadž je teplé. Ale není arogantní, je naopak velmi milý. To se mi na něm líbí.
Petr: Já jsem se ho dokonce ptal, jestli si někdy zajde do fastfoodu, a on říkal, že ano.

* Máte i dost společných věcí mimo Recept na bohatství. Třeba oba moderujete ranní show v rádiu. Jak se vám vstává?

Adela: No, já toho tak trochu využívám a všude rozhlašuju, jak je to hrozné, že musím brzo ráno do práce, kde vysílám od sedmi. (smích) Ale pak přišel Petr a dorazil mě tím, že chodí do práce na čtvrtou. To je pro mě něco nepředstavitelného. To bych asi tak po dvou týdnech umřela. Takže když jsem vždycky při natáčení začala skuhrat, že ráno vstávám, tak tady kolega mě trumfl. To třeba Pyco nikdy nikam nevstával.
Petr: Já jsem se byl podívat u Adely v rádiu a musím říct, že tam mají strašnou pohodu. Jsou tam mladí lidi, hezké barevné prostředí… Na vrátnici jsem řekl, že jsem Adelin bratranec…

* Vyspíte se alespoň o volnu?

Petr: Já mám v sobě už takový automatický budík. O víkendu mi to naštěstí nějak dojde a spím déle, aniž bych se probudil.
Adela: Já to mám stejně. Ale občas to mám tak pomotané, že když si někdy třeba po obědě zdřímnu a probudím se, chvíli mi trvá, než vůbec zjistím, kde jsem, kolik je hodin a jestli nemám být už dávno někde na vysílání. Vlastně každé moje probuzení je spojené s tím, jestli náhodou nemám zpoždění. Ale jinak se mi ten den startuje moc dobře. Vysílat od sedmi je těžká pohoda. A hlavně potom už nic ten den není tak zábavné jako to ráno. Neříkám, že je to vždycky hrozná sranda, ale člověk si tam dá kávu, je tam s kamarády, poklábosí, zavysílá si a všechno ostatní už je taková nuda.
Petr: Pro mě je to jak kdy. Většinou podle toho, co mám ten den ještě před sebou. Když jsem pak třeba jel po rádiu na natáčení Ordinace, Expozitury nebo něčeho podobného, tak jsem se na to vyloženě těšil. Ale je pravda, že rádio už je po těch letech taková pohoda, mám svoje rituály, s tím mým týmem si sedíme… Vidíme se každé ráno pět hodin a už jsme na sebe naladění. Jedině když mám v noci předtím divadelní zájezd někde na druhém konci republiky, je to docela náročné. To jsem pak rozbitý celý den.

* Oba vysíláte pátý rok takhle ráno, není to po té době už občas trochu nuda?

Adela: Já nad tím právě teď uvažuju, že by to možná už chtělo někam posunout, osvěžit nebo posunout sebe. Ne že by mě to nebavilo, ale občas přijde takový moment, že by se prostě něco mělo stát.
Petr: Já to mám stejně. Ale snažím se občas to trochu změnit, ozvláštnit, i když to v tom přesně daném formátu moc nejde.



* Vaši rodiče pracovali v diplomatických službách, byl to pro vás nějaký přínos?

Adela: My jsme byli v Rakousku a Německu, takže jsme toho zas tolik neprocestovali. Ale byl to pro mě velký přínos v tom, že jsem se naučila němčinu a taky možná trochu víc zvládat náročné situace. Ve dvouapůl letech mě dali do německé školky, každý rok jsem pak byla v jiné škole, to člověka trochu vytrénuje. A zároveň nemám moc ambici někam vycestovat, žít někde v cizině. Já jsem v podstatě záviděla svým spolužákům, že měli dvacet let stejný dětský pokojíček, oprýskané skříně s těmi nálepkami… To já jsem neměla. Za svůj život jsem měla asi patnáct pokojíčků, protože kromě toho stěhování je moje máma blázen a pořád potřebuje měnit zařízení pokojů.

Petr: Mě to zastihlo až ve starším věku, kdy rodiče byli v Belgii, Vietnamu a podobně, a tak jsem měl jako student byt v Praze pro sebe. Ale docela toho lituju, protože mladší brácha s nimi v té cizině žil a myslím, že mu to taky hodně dalo. Nejenom v té znalosti jazyků nebo že tam vystudoval školy. Jednou mi někdo v divadle říkal, že co nestihneš procestovat do třiceti, pak už nedoženeš. A je pravda, že já už na to teď nemám sílu zpřetrhat závazky, vykašlat se na práci a odletět třeba na rok do Mexika. Když jsem hrával v Národním, byl tam mladý kluk v angažmá, který se pro tohle rozhodl a prostě odjel. Já to obdivuju, ale už bych to fakt nedal.
Adela: A mně tohle vůbec nechybí. Mám někdy dojem, že takhle žijí lidé, kteří hledají nějaké vnější impulzy, ale neříkám, že je to horší nebo lepší. Zkrátka každý jsme jiný. A já si takhle aspoň uvědomím, jaký mám super život. Bydlím na hezkém místě, vyhovuje mi, jak funguju… Proč bych se měla jít trápit jinam? O prázdninách jsem byla tři týdny v Asii, byl to super zážitek, ale byl tam takový chaos, nechtěla bych tam žít. A vždycky, když takhle někam jedu, ujistím se, že mi Slovensko vyhovuje tak nějak nejvíc.


* Oba máte sourozence, Petr mladšího bratra, Adela starší sestru, co dělají?

Adela: Moje sestra studovala tlumočnictví, překladatelství v Rakousku a věnuje se tomu dodnes, i když je teď na mateřské. A taky se věnuje tarotu, vykládá tarotové karty.
Petr: Můj brat umí díky té cizině taky dobře jazyky, taky občas něco překládá a už pár let se věnuje věcem kolem Evropské unie. To vlastně už od studií. A momentálně pracuje v Evropském domě v centru Prahy.

* Oba vaši sourozenci šli vlastně jinou, i když dost podobnou cestou… Vám je taky oběma sympatický zdravý životní styl. Oba poměrně zdravě žijete, jíte, nekouříte, nepijete, cvičíte…

Adela: To je pravda. Já dělám jógu, chodím do posilovny, kde hodně cvičím s trenérem s vlastní vahou, bosu, fitball, vnitřní svalstvo, v létě brusle a teď mě docela chytl golf. Snažím se třikrát čtyřikrát do týdne něco dělat. Ale nebylo to tak úplně vždycky. Do nějakých dvaceti jsem chodila po hospodách, nesportovala a měla jsem i jemné kuřácké období. Petr: Já se věnuju hodně kickboxu a thaiboxu, kde jsou ty tréninky dost náročné, ale taky si zajdu do posilovny, na golf, skočit s padákem, nebo v zimě zajezdit na snowboardu. Ale taky to tak nebylo vždycky. (smích)



* A co jídlo?

Petr: Snažím se jíst zdravě, ne moc kaloricky, docela už začínám rozumět tomu, co by měl člověk jíst, aby mu bylo dobře a tělo fungovalo. Třeba sladké si v podstatě dávám jen teď při natáčení, protože někdy ty výtvory opravdu stojí za to!
Adela: Je pravda, že když si dáš sladké, druhý den jsi mnohem méně ohebný! Samozřejmě že i já si nějaký ten koláček teď při natáčení dám, ale jinak moc ne. Mám ráda luštěniny, zeleninu, těstoviny a podobně.

* Máte třeba podobný vkus i v hudbě?

Adela: Jediný člověk, na jehož koncert jdu, když můžu, je Hana Hegerová. Mám hrozně ráda její písničky už od svých čtrnácti. Jinak poslouchám všechno možné. Tím, že dělám v rádiu, si stejně nejradši užívám ticho nebo nějaké chilloutové věci.
Petr: Když jsem ještě dříve dělal na Evropě 2, tenkrát se mi líbila muzika, která se tam hrála. Jenomže pak jsem se posunul i v té věkové kategorii posluchačů výš na Frekvenci 1, kde se hraje trochu něco jiného, i ta Hegerová, a začaly se mi líbit spíš ty starší věci…



* Když už se tak ve všem shodnete, máte třeba nějakou libůstku nebo děláte věc typickou spíš pro to druhé pohlaví?

Adela: Například někdy docela ráda přenáším těžké věci. To je podle mě taková typicky mužská záležitost. Třeba doma na mě přítel nedůvěřivě kouká, jestli to vůbec unesu, a nakonec spolu přeneseme obrovskou ledničku a on ocení, že jsem silnější než vypadám. A někdy si děláme se Sajfou, který má fakt drsný humor, až docela hnusně, chlapsky srandu.
Petr: U mě je to možná to líčení. V divadle, na natáčení, při focení, pořád mám na sobě nějaký pudr, make-up. To je určitě spíš ženská záležitost. Jinak mě napadá jenom takové to moje uklízení, mytí nádobí, vysávání… Musím mít všechno přehledně uspořádané, samozřejmě ne podle pravítka (smích), ale vadí mi hromady neroztříděných papírů, časopisů, dokladů. To má třeba moje žena úplně jinak.
Adela: Ale to je právě známka ideálního páru, že vždycky musíš mít partnera, který tě v tom, co tě nejvíc irituje, učí toleranci. Podle mě to tak prostě má být. Já jsem taky musela spoustu věcí přijmout. Pochopit, že ten druhý to má takhle.

* A co jsi přijala na Petrovi, co tě na něm nejvíc baví, Adél?

Adela: Mě na něm baví ten jeho standardně pozitivní postoj. A taky to, že má někdy absolutně nepředvídatelné reakce. Někdy řekne takovou věc, že nechápu, který mimozemšťan ho ozářil laserem… Vznikají tak občas takové surreální situace! Je to pro mě velmi osvěžující s ním pracovat.

* A tebe, Petře? Co tě baví na Adele?

Petr: Baví mě, že je chytrá, vtipná, a nejvíc asi to, že u ní nikdy nevím, kam až v té improvizaci zajde. Něco se nahodí, a buď to prosviští, nebo se někdo z nás toho tématu chytí. A baví mě i to, že spolu přežijeme v klidu i takové extrémy, jako když točíme propojováky kolem jedenácté večer po celodenním natáčení. Je to bezva parťák.



Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…