Eni byla na zámku

| Autor: Ebra | Rubrika: Zábava

Kdepak, není nic lepšího, než sbírat zážitky. Tomu já rozumím. Máme s paničkou a babičkou zase jeden.Pěkně vylisovaný a schovaný v paměti. A zážitek, na rozdíl od věcí, nám nikdo nevezme.

Říkala panička babičce, že ví o jednom zámku, který je nedaleko Prahy a je jako z pohádky. Nikdy dřív o něm neslyšela, až od kamarádky Jarušky. Ale ta jí ho vylíčila v takových barvách, že si řekla, že letos se tam určitě musí podívat. Babička paničce řekla, že je blázen, protože jí je prostě 84 roků a ty jí nikdo neodpáře a je ráda, když si dojde na nákup. Ale panička se nedala odbýt, řekla babičce, že ten zámek prostě musí vidět i kdyby jí tam měla donést na zádech. A tak babička zavzdychala, nazula pohodlné boty a jely jsme.


Zámek se nachází kousek od Mladé Boleslavi za Jizerním Vtelnem a jmenuje se Stránov.Zabloudily jsme jen jednou, ale tomu pánovi, co jsme prozradily, že bloudíme, jsem se hrozně líbila a vysvětlil paničce cestu tak, že by už nezabloudila, ani kdyby hodně chtěla. Podjely jsme železobetonový železniční viadukt Stránov – Krnsko a řeknu vám, to je tedy obr! Místy je vysoký prý až 27 metrů. No a za chvilku už se před námi rýsovala hradní věž. Štěkal tam na mě z domečku, u kterého jsme zaparkovaly, takovej prima voříšek, chtěl se kamarádit a prý by mi prozradil, kolikrát v noci si čistí zuby Bílá paní, ale neměla jsem čas. Už už jsem chtěla být na zámku.


Babička šla opatrně když prý ji bolí ty nohy. Musela jsem být ve své taštičce, protože většinou pejsci na zámky nesmí. Prošly jsme branou, nikde nikdo, bylo zrovna poledne. Jen takhle na tom nádvoří na sluníčku seděla taková pěkná prima paní a paličkovala krajku. A víte, kdo to byl? Paní kastelánová. Ne, fakt ne kastelánka, ale paní kastelánová. Jako je třeba paní doktorová nebo učitelová, vite? A my se s ní daly do řeči, ona má taky ráda pejsky a panička zjistila, že by si s ní měla toho tolik co povídat, že by jí na prohlídku zámku ani zevnitř ani zvenčí nezbyla snad ani chvilička. A já koukala tak mlsně nahoru na tu věž, protože Jaruška povídala, že odtamtud jsou vidět i Trosky a Ještěd a že ten výhled stojí za to. No a pak na tu věž koukala i babička a řekla, že to tedy musí být výhled! No, jak to mohlo asi tak dopadnout….


Ty schody byly strašlivě vysoké, prostoru spíš pro čivavu než pro člověka, točily se prudce nahoru. Panička mě nesla v tašce a dávala pozor na babičku, která šplhala před námi a držela se zábradlí jako klíště. V půli toho měla panička plný kecky. A to jsme šly hodně pomalu, fakt. My vám na tu věž opravdu vylezly. Ale když se panička podívala zpátky na schodiště, udělalo se jí skoro špatně. Ona tak trochu trpí na závratě, víte? A teď najednou tu nebyl nikdo, kdo by ji zachránil, ale bylo jí jasný, že bude muset dostat babičku dolů i kdyby si měla nechat urychleně narůst křídla.


Pak jsme se kochaly. Trosky opravdu vidět byly, Ještěd taky, k tomu spousta maličkých vesniček, zelené lesy, louky a pole, no prostě nádhera. A kolem nás zdi, které zažily dobu, kdy ještě po silnicích jezdily koňské povozy. My vám prostě byly v pohádce. No aby taky ne, když se tu pohádka i natáčela! Jmenuje se O svatební krajce. Ale filmy se tu natáčely už i dřív, třeba v roce 1933 detektivní příběh Záhada modrého pokoje. Víte, kdo v ní taky hrál? Marečku, podejte mi pero….jsem profesor Hrbolek….pořád nic? No přece František Kovářík.


Nebudu vás napínat - došly jsme dolů bez úhony. Panička co noha nohu mine a s děsem v oku, babička v klidu a pomaličku. Podívaly jsme se do zahrady, která se upravuje a řekly jsme si, že zámek si prohlédneme příště, protože pro dnešek toho bylo dost a na Stránov se stejně musíme rozhodně znovu vrátit. A paní kastelánová se s námi přišla rozloučit a povídala, že je pěkné datum: 9.9.2009 a že jdou s panem kastelánem zasadit památný strom. A že to bude takový ten obří a já si pomyslela, že třeba až vyroste, bude vyšší, než hradní věž. Jakpak že se jmenuje? Sekvojovec obrovský?


Přijely jsem domů, cestou koupily dortík a babička povídala, že je moc ráda, že se nechala přemluvit. Že jí sice bolí nohy, ale ty bolet snad přestanou a vzpomínka že zůstane. Panička povídala, že se cítí jako by ji přejel kombajn a že jí krom vzpomínky možná zůstane na památku dřevěná noha, protože ta opravdová ji bolí tak, že si ji snad dobrovolně nechá amputovat. A já se smála, protože mně zůstane i vzpomínka, i nožičky a navíc mě nebolelo vůbec nic.


Tak až nebudete vědět, kam se vydat na výlet, tak si vezměte pohodlné boty a vyražte na Stránov. A kdybyste se snad chystaly vdávat a být za princeznu, tak vězte, že i to je tam možné. Od letoška zámek tuto možnost nabízí. Zatím nabízí jen obřad, protože hostinu zázemí zámku neumožňuje, ale určitě i tak to stojí za to.

Vaše Eni

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

Včera | Už jen něco málo přes dva měsíce nás dělí ode dne svatého Valentýna a očekávané premiéry druhého…

47 žen se svléklo pro charitu. Vydělaly statisíce

47 žen se svléklo pro charitu. Vydělaly statisíce

Včera | Vystavit svoje tělo čočce fotoaparátu, zvlášť když nejste modelka a není vám sedmnáct, stojí dost…

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…