Ennie byla nemocná

| Autor: Ebra | Rubrika: Zábava

Jo jo, už je to tak. Byla jsem nemocná. Jak je to dlouho co jsem psala, že doktorů bojim bojim? Ale co naplat, ať bojim nebo ne, jít jsem k nim musela.

Jednou takhle pozdě večer jsem dostala zimnici. Panička mě změřila, měla jsem teplotku. A s příchodem půlnoci už ne teplotku, ale horečku. Skoro jednačtyřicet. Řeknu vám, že mi bylo fakt zle. Panička se tak vyděsila, že když jsme sedaly do auta, že pojedeme na pohotovost, měla na nohou k džínsám ložnicové pantoflíčky s labutěnkou a na hlavě brýle na čtení. Držela mě v náručí a páníček drandil, co to dalo. Jenže byla jedna v noci a klinika, kde to panička zná, už měla zavřeno. Měla jen do půlnoci. Tak jsme jeli jinam.


U té další bylo ticho a nikde nikdo. A když jsme zazvonili, tak to dlouhou dobu vypadalo, že nikdo není ani tam. Dobu to trvalo, klížila se mi očička. Pak otevřel pan doktor,měl pomačkanou tvář. A docela skoro vůbec nemluvil. Panička mu vylíčila co mi je a on se mračil a byl potichu. Poslechl mě, nepohladil, ani slovíčko mi neřekl, abych se nebála. A paničce s páníčkem taky ne. Nakonec rozhodl, že jsem nemocná, ale že vůbec neví, co mi je. A že mi dá dvě injekce. S tou první se strefil až na druhý pokus. Jak já jsem jen plakala! A panička málem se mnou. Jen pan doktor asi vypil Maryšino kafe a byl otrávený a neúčastný a kdyby neměl bílý oblek a cedulku se jménem, ani bych nevěřila, že to je pan doktor.


V noci mi panička dělala zábaly, jako miminku. Balila mě do páníčkova kapesníku. A vůbec nespala. A ráno jsme jeli k naší paní doktorce. To víte, že jsem se bála, aby taky ne, když jen se objevím v ordinaci, hned mi ubližujou. Naše paní doktorka byla ale samý úsměv: „Tak pojď, Žeryku,“ pozvala nás s paničkou dovnitř. Já vím, nejsem žádný Žeryk, však ona to ví taky, že jsem Enninka, ale když ono to tak hezky zní. Pohladila mě, poslechla, paničce řekla, že se společně zamyslí, co by to tak mohlo být. Copak že jsem vyváděla? Nenastydla jsem v moc studené vodě? Nelízala zmrzlinku? Panička se uklidnila a pak na to přišly. Já jsem si totiž ulovila den před tím kuřecí kost. Starou, se shnilým masíčkem, jejda, ta ale voněla! Přinesla mi ji sousedovic kočka. Panička mi ji sice sebrala hned, jak jsem ji čapla, ale protože jsem ji nechtěla dát, chvíli jsme se o ni přetahovaly. A panička mi říkala: „Fuj, ty čuně, na to se nemáš ani podívat, natož to brát do tlamičky!“ No a jak jsme se přetahovaly, tak jsem se tou kostí odřela na dásničce. Ty potvory bacily se mi tam dostaly a začaly mě trápit.


Odcházely jsme od paní doktorky a panička se už trochu usmívala a mně bylo líp, protože injekci mi píchla rychle a strefila se hned napoprvé a taky povídala, že jestli to do druhého dne zabere, nebude mě trápit injekcí, ale dostanu prášečky. A ono to zabralo. Jenže já vím, že to není jen těmi léky, ale i naší paní doktorkou. Protože dobré slovo léčí zrovna tak, jako úsměv a pohlazení. A to všechno jsem od paní doktorky dostala. To by v tom byl čert, abych se neuzdravila :o))


Vaše Eni

Další články z rubriky

Nejhezčí pohled na Benátky severu

Nejhezčí pohled na Benátky severu

15. 11. | [Soutěž] Prodloužený víkend vám bude stačit na poznání všech zajímavostí Stockholmu, města…

Jeruzalém – město koček

Jeruzalém – město koček

13. 11. | [Soutěž] Že je Jeruzalém město tří náboženství, unikátních památek a bohužel i věčných bojů, ví asi…

Nový Zéland po vlastní ose

Nový Zéland po vlastní ose

8. 11. | [Soutěž] Oblíbené turistické destinace Nového Zélandu jsou celoročně přeplněné turisty. Lze se jim…

Cesta čokolády

Cesta čokolády

6. 11. | [Soutěž] Byli jsme při tom, jak se z dovezených kakaových bobů v Belgii vyrábějí lahodné pralinky.