No je tohle nějaká spravedlnost? Setkání spolužáků ZDŠ se mě týká asi tak, jako paničky Sraz astronautů. Ale paničky se narozdíl ode mě setkání spolužáků ZDŠ týká. A chodí na něj ráda. A každých pěl let! A já nic. No, alespoň mi o tom vypráví.
Prý tam chodí nejen spolužáci, ale také kantoři. Panička se dost divila, že tam jednou přišel i pan učitel, co je učil já už nevím co, protože jeho vztah s dětmi byl asi stejně láskyplný, jako vztah kata Mydláře a odsouzence na špalku. Však si také z toho uhnal žaludeční potíže. Panička říkala, že to pochopila až na konci večera, když tři bývalí největší třídní sígři seděli zelení v koutě místnosti a řada skleniček od panáků před nimi tvořila frontu. Zato pan učitel nebyl vůbec zelený, tomu naopak zčervenaly líce. „To jsem jim to nandal, to koukáte, holky, co,“ brumlal.
Vysvětlení bylo prosté. Ze třídních sígrů vyrostli docela normální chlapíci, kteří alkoholu holdují příležitostně, zatímco pan učitel, aby přežil další a další dávky sígrů kteří následovali, užíval dávky alkoholu pravidelně. Poradil mu to prý jeho kamarád, který byl lékařem. Pan učitel si vzal radu, že alkohol z ruky lékaře je lék, k srdci a asi si k tomu přidal, že po kapkách neškodí v jakémkoliv množství. Výsledek se ale dostavil. Ztvrdla mu povaha. Bohužel i játra. Ani to ho neodradilo od toho, aby co se v mládí naučil, ve stáří jako by našel a použil jako odvetu na třídním setkání. Odcházel sice krokem vratkým, ale jako vítěz.
To mně tedy alkohol nějak zvlášť nechutná. Občas si dám smetanovou pěnu z piva, jednou, dvakrát si líznu a mám dost. Ale mám tu výhodu, že i kdybych to přehnala a zezelenala, nebylo by to pod mým zrzavým kožíškem vidět.
Eni