Fríské ostrovy: Drsná krása zakletá v moři

| Autor: Emanuel Mizia | Rubrika: Zábava

Když milujete moře, ale ne čtyřicetistupňová vedra, místo na jihu lenošte na zářivě bílých plážích ostrovů v severním Holandsku. a ostrově Ameland je rušno. Z prázdninových domků vybíhají lidé s foťáky a videokamerami, překotně nasedají na bicykly a mizí mezi písečnými dunami.

„Pláž je plná banánů,“ volá na nás sousedka z vedlejší dřevěné chaty s doškovou střechou. „Moře je vyplavilo.“ Rychle se oblékáme a doháníme ostatní zvědavce. Když se pěšinka vyhoupne na hřbet vysokých dun, zůstáváme ohromeně stát. Jindy perlově bílá pláž je dnes zelená. Tuny nezralých banánů se povalují od obzoru k obzoru, rozbouřené vlny si pohrávají s dalšími trsy a vyhazují je na písek.



Mezi haldami tropického ovoce se proplétají lidé, halekají, fotografují, někteří zkoušejí ztroskotané banány jíst a jiní si je dokonce cpou do velkých tašek. Legrační podívaná! O podobné zážitky na Fríských ostrovech není nouze. Několik desítek kilometrů od pobřeží totiž vede jedna z nejrušnějších lodních tras v Evropě. Obří nákladní plavidla tudy míří do Hamburku. Za bouří se často stává, že vlny smetou s paluby kontejnery se zbožím, a to se zanedlouho objeví na plážích.

Písek už takhle pokryly tuny bot, počítačů nebo třeba pomerančů. Moře tu také za poslední roky několikrát vyvrhlo velrybu, která se pochopitelně stala ještě větší atrakcí než banány. Překvapení tohoto druhu ale zdaleka nejsou jediná, která vám Fríské ostrovy nachystají.

Slanečci a plující restaurace

Na Amelandu trávíme několik týdnů každý rok. Stejně jako osmdesát procent turistů, které tu potkáváme. „Lidé se sem vracejí opakovaně. Těžko říct proč. Pamatuju si tváře většiny z nich. Už přesně vím, že v květnu ke mně bude chodit nakupovat jedna rodina z Mnichova, v červenci banda mladých z Haagu a na konci srpna vy,“ usmívá se Tim, který nás každoročně obsluhuje v rybárně na náměstí městečka Nes.

Sedíme v proutěných křesílkách před restaurací a pochutnáváme si na vynikajících slanečcích s cibulí (patří ke zdejším největším pochoutkám a místní lidé je jedí tak, že mezi prsty sevřou ocásek, zvednou si rybu nad obličej, zakloní hlavu a ukusují). Nad námi šumí prastaré jilmy, chladivý větřík čechrá ženám sukně a ticho jen občas vyruší hlouček cyklistů. Do centra městečka s několik set let starými cihlovými domy smí jenom auta místních obyvatel, a těch není mnoho.

„Já tady žiju od narození, takže mi Ameland připadá všední, ale asi tu máme něco, po čem se lidem doma stýská,“ mudruje Tim. To tedy ano! Kde jinde v Evropě najdete čtyřiadvacet kilometrů dlouhou, zářivě bílou písečnou pláž, na které při troše štěstí můžete lenošit široko daleko úplně sami? Zajímá nás, kdy je na dovolenou na Amelandu nejvhodnější doba.

„V srpnu bývá moře vyhřáté, takže si užijete koupání, ale ostrov okupuje nejvíc lidí za celý rok. Začátkem září zůstává voda ještě docela teplá a turistů přijíždí míň, jenže už bývá jen lehce nad dvacet stupňů a častěji se zatáhne a fouká silný vítr. V květnu už zase všechno kvete, hnízdí ptáci, nikde nikdo, ovšem moře je jako led. Já si stejně myslím, že Ameland učaruje hlavně lidem, kteří se na moře chtějí spíš koukat, než se v něm koupat,“ uvažuje Tim.

Jízda na drakovi

Pravda je, že jogging, rajtování na koni nebo procházky podél divokého Severního moře nemůžou nudit snad nikoho. Kouzlo spočívá v tom, že jdete nebo běžíte, dokud máte chuť, aniž by se vám do cesty postavil třeba útes nebo přístav. Obklopuje vás obrovský volný prostor – na jedné straně moře s bílými hřebeny vln, vpředu a vzadu zdánlivě nekonečná placatá písečná plocha. Jen očíslované dřevěné sloupky zapuštěné v písku poutníky informují, na kterém kilometru se právě nacházejí.



My každý den s úžasem zjišťujeme, že jsme ušli spoustu kilometrů, a přitom vůbec nejsme unavení. Nejspíš za neobvyklou výdrž vděčíme osvěžujícímu větru, zábavnému brouzdání ve vlnách a pružnému písku pod chodidly. Když pořádně fouká, na pláži se objeví lidé s barevnými akrobatickými draky (když to se šňůrami dobře umějí, je na jejich kousky úžasný pohled). Na vlnách se zase předvádějí kiteboardeři, což jsou vlastně surfaři, kteří se nechávají obřím drakem táhnout.

Severní moře v téhle části Holandska není spoutané žádnými hrázemi a umí se ve vichru pěkně rozdivočit. Na pláži u Nes v roce 1953 smetly vlny plážový pavilon Steinvoorte, v roce 1970 musel být zbourán vedlejší hotel Scheltema, kterému také hrozilo zřícení. Dnes na dlouhatánské pláži stojí jenom čtyři restaurace s vyhlídkovými terasami, postavené na dřevěných kůlech tak, aby je příboj nemohl ohrozit. Loni jsme si jejich bezpečnost ověřili na vlastní oči. Po obzvlášť větrném dni vlny cákaly až k dunám a plážový pavilon u městečka Buren vypadal, jako by plul na hladině moře, ale vydržel!

Od majáku do bažin

Nejčastějším dopravním prostředkem na ostrovech je kolo, takže se opíráme do pedálů, ať jedeme pro čerstvé pečivo, na večeři, nebo na výlet. Jezdí se tu na pohodlných silničních bicyklech, na kterých se majestátně trůní ve vzpřímené pozici. Projet se na kole na Amelandu znamená rozvážně šlapat do pedálů a kochat se okolím, nikoli řítit se krajinou jako blesk. Nepotkáte tu cykjuicy listu v přiléhavém sportovním dresu ani v helmě. Do sedla se usedá tak, jak se chodí na pláž nebo do městečka: v plavkách, v kraťasech nebo třeba v džínách.



A s módou si nikdo moc hlavu neláme, hlavní je pohodlí. My si hýžďové svaly zpevňujeme denně, protože jestli je něčeho na Amelandu opravdu hodně, tak jsou to pohodlné cyklotrasy. Jen je třeba počítat s tím, že na Fríských ostrovech je málokdy úplné bezvětří, takže jednu cestu pokaždé jedeme téměř bez námahy s větrem v zádech, zato zpátky se pak pěkně nadřeme. Nejzajímavější cíl? Jednoznačně maják!

Červenobíle pruhovaný kolos stojí na západním cípu ostrova a je z něj nádherný výhled na ostrov a moře. Bereme si nahoru dalekohled a ostříme na písčitý hřbet kousek od pobřeží, na kterém sídlí kolonie tuleňů. Zvířata lenoší na svém místě, ale líp na ně asi bude vidět z paluby výletní lodi, která se k nim právě blíží. Skvělý program na další den!

Zvedá se vítr a my rychle sestupujeme po točitých schodech dolů. „Když hodně fouká, vyhlídková plošina se kymácí ze strany na stranu v rozmezí až půl metru,“ poučil nás před výstupem strážce majáku. A to je zážitek, který si docela rádi necháme ujít.

Raději nasedáme na bicykly a s větrem v zádech míříme k Waddenskému moři, které ostrov odděluje od pevniny. Vypadá jako mělká louže s nehybnou hladinou a za odlivu z něj vystupují písčité ostrůvky. Právě tady žijí tuleni, líhnou se tu mořské ryby a zdejší bažiny jsou domovem spousty ohrožených vodních živočichů.

Kdo má chuť na nevšední zážitek, může za odlivu po bahnitém dně Waddenského moře ujít s průvodcem několikakilometrovou štreku z pevniny na Ameland. Zatím jsme si ještě tuhle atrakci nedopřáli, ale často na ostrově potkáváme bandu od hlavy k patě zablácených turistů, kteří přecházejí napříč ostrovem, přebíhají přes duny k bouřícímu Severnímu moři a tryskem se řítí do vln smýt ze sebe pot a špínu. „Jdete bažinou a kdykoli se můžete probořit. Je to docela adrenalin,“ doporučila nám pochod jedna ze zúčastněných. „Zkuste to.“ Možná příště…

Staré tajemné časy

„Když se za větrné noci vydáte na neobydlený cíp ostrova Het Oerd, uslyšíte mezi kvílením vichru ženský pláč. Je to Rixt van Oerd, která zavinila, že se její syn utopil v moři…“ Podle legendy žila kdysi na Amelandu stařena Rixt, která se za bouří toulala po pláži s lucernou a schválně naváděla lodi na mělčiny.



Těžko říct, kolik je na této pověsti pravdy, ale podél pobřeží je skutečně roztroušeno na dvě stě vraků lodí. Kdysi dávno býval Ameland ostrovem pobřežních pirátů a zdejší obyvatelé posádky ztroskotaných lodí zabíjely a okrádaly. Dnes už staré chmurné časy připomínají jen hospůdky s pirátskými dekoracemi jako třeba De Piraat v Nes a muzeum Sorgdrager v městečku Hollum.

V muzeu se také dozvídáme, že se celé Fríské ostrovy postupně posouvají směrem na východ. Je to tím, že jsou všechny z písku, a vítr a příboj tak dokáže měnit jejich tvar. Jednu vesnici na západě ostrova tak v osmnáctém století pohltilo moře, zatímco jiná na východě je dávno zasypaná hluboko pod pískem…

Při večerní procházce podél moře si představujeme, že jsme se v čase posunuli o několik set let nazpátek. Jde to snadno, protože po setmění se pláž zcela vylidnila a dunící moře i větrem pocuchané duny jsou zřejmě dodnes úplně stejné jako třeba v sedmnáctém století. Jen ty paprsky majáku nejspíš po hřebenech vln neklouzaly…

Po zádumčivé procházce se ze všeho nejvíc těšíme na dobré víno na terase plážového pavilonu pod majákem a na mořského okouna, kterého na Amelandu připravují snad úplně nejlíp na světě.




Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Juicy.



ČTĚTE TAKÉ:Leona Černá zhubla třináct kilo, stále marně touží po roli v muzikálu!





STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU

Další články z rubriky

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

Včera | Už jen něco málo přes dva měsíce nás dělí ode dne svatého Valentýna a očekávané premiéry druhého…

47 žen se svléklo pro charitu. Vydělaly statisíce

47 žen se svléklo pro charitu. Vydělaly statisíce

Včera | Vystavit svoje tělo čočce fotoaparátu, zvlášť když nejste modelka a není vám sedmnáct, stojí dost…

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…