I chabá znalost angličtiny vám určitě ozřejmí, že pojem Full House znamená plný dům. A to já i moje panička máme moc rády. Já tomu tedy říkám fulhaf. A fulhaf, to je naše krevní skupina!
Přišla jsem do rodiny, kde se lidé mají rádi, jeden druhému nejsou lhostejní a pokud některý z nich někam odcestuje, ať je to na den nebo na dva týdny, účty za telefon rostou rychlostí jakou vyvíjím pokaždé, když vidím něco dobrého k snědku. A to jsem v tomto případě ten nejrychlejší pes na světě.
Zvykla jsem si na to ovzduší velice rychle a mám moc ráda chvíle, kdy je barák plný lidí, kteří si sdělují dojmy, vyměňují informace, notují si stejnou písničku ve stejném rytmu a ve stejnou chvíli a tvoří uprostřed kolem panující divočiny ostrůvek pohody.
U mě tomu tak vždycky nebylo. Ty z vás, které mne už trochu znají ví, že jsem první rok života trávila v panelákovém bytě, kde jsem byla součástí početné smečky. Neměla jsem se špatně, měla jsem co do tlamičky a kde spinkat a měla jsem tam i svoji psí kamarádku. Ale láskyplná rodina, pro kterou bych byla důležitým,právoplatným a milovaným členem, mi zkrátka scházela.
Panička žije ve fulhafu od narození. Součástí jejího života kromě rodičů byly dvě babičky, dva dědové, jedna prababička a pradědeček Beznožka. Ten přišel nejprve o jednu nohu a pak i o druhou a jezdíval na tříkolce, kterou poháněl rukama. Paničku coby škvrně vozíval na zadní plošince k tomu uzpůsobené. Prababička byla jako věchýtek, měla bílý pletený cop do pasu a paničce připadalo, že je na světě jen proto, aby si hrála s dětmi. Stejně jako jedna z babiček, díky které panička poznávala okolí, kytička, stromy a zvířátka. Včetně koní. Druhá babička pak padala ve stáji na kolena, úpěnlivě se modlila a prosila paničku: „Slez z toho zvířete, vždyť tě to zabije!“ Jeden z dědečků říkával, že ten, kdo „do huby jakživ nestrčil kus koňskýho salámu“, je koňmi milován a tak že se paničce rozhodně nic nestane. To si prý spíš vypíchne oko perem při psaní domácího úkolu. Druhý dědeček byl kočí a k tomu není třeba nic dodávat…
Všichni se scházeli v domečku, kde panička s rodiči a praprarodiči bydlela a ten dům připomínal včelí úl. Láskyplná přítomnost lidí, kteří se měli navzájem rádi jí dala do vínku to, že se dnes v prázdném domě cítí jako kdyby osamocena přistála na Měsíci.
Mnozí z těch, kteří tvořili osazenstvo tehdejšího fulhafu, tady už nejsou. Noví členové naší smečky bydlí třeba někde úplně jinde, ale všichni se pořád a často vrací. Jen málokdy je dům tichý. A i když se přihodí komukoliv z nás cokoliv špatného, nebo nás v televizi štvou neomaleností mocných víc, než obvykle, sejdeme se u velikého kulatého dřevěného stolu a povídáme si. Pofoukáme si bolístky, podpoříme toho, kdo to právě potřebuje a úplně nejraději se společně smějeme.
Doufám, že u vás je to také tak a že se máte kam vracet, když vám život hází klacky pod nohy, ale i ve chvílích, kdy jste plné radosti o kterou je tak prima se dělit. Přeji vám, aby tomu tak bylo vždycky.
Vaše
Eni