Ukázka z knihy
Emoční schopnost
Janice jednoho dne našla ve své poště pozvánku na třídní sraz střední školy po 25 letech. Velmi ji to překvapilo – zdálo se jí neskutečné, že někdo dokázal po těch letech najít její adresu. Teď jí bylo 43 let a před lety maturovala na velké střední škole na Středozápadě. Její rodiče nebyli bohatí, a proto si během školy přivydělávala, aby si mohla koupit hezké oblečení a další věci, po kterých toužila. Na úkoly a domácí přípravu už sice moc času nezbývalo, ale učila se docela snadno a měla dobré známky. Na škole měla spoustu kamarádek a snad ještě víc kamarádů, ale po maturitě se už s nikým z nich nestýkala a nikdy nepřijela na žádný třídní sraz. Prostě jí to nepřipadalo smysluplné. Teď už se střední školou nemá nic společného, hodně se od té doby změnila. Taky si pomyslela, že ten večírek bude určitě strašná nuda.
Po škole se vdala za staršího podnikatele. Nebyla to bůhvíjaká láska, spíš dobré přátelství; pomohl jí s dalším studiem, naučil ji mnoho věcí ze světa financí a vůbec ji zasvětil do života. Nakonec se však začal jejich vztah vytrácet, a tak se po nějakém čase rozvedli; byl to milý člověk, ale ona o něj už prostě neměla zájem. Po rozvodu se přestěhovala do Jižní Kalifornie a díky penězům, které jí po rozvodu zůstaly, začala horlivě podnikat v nemovitostech. Často se jí nedařilo, ale bylo i mnoho období, kdy její podnikání velmi prosperovalo. Jednu chvíli si už myslela, že bude muset firmu prodat, ale zariskovala s několika velkými nemovitostmi a obchod se vydařil. Nedávno si dokonce koupila sportovní bílé BMW se stahovací střechou a sedadly ve světlehnědé kůži.
Po rozvodu měla postupně několik milenců, ale už se nevdala. Nechtěla se zatěžovat dětmi ani ztrácet čas uklízením a péčí o domácnost. Nedávno si začala vášnivý milostný románek se svým instruktorem na jógu. Občas ho pozve na večeři a nedávno ho vzala na dovolenou na Srí Lance. Ještě teď vidí živě ve svých vzpomínkách, jak se milovali na pláži, jen na podložce z palmových vláken, za šumění vln narážejících na břeh. Připadá jí, jako by si tím romanticky a duchovně vynahrazovala všechen ten míjející čas.
Už od maturity velmi dbá o svou postavu a může na ni být právem pyšná. Dlouhá léta však byla závislá na lécích na hubnutí. Moc jí pomohlo, když se nedávno přidala ke svépomocné skupině, která jí pomohla zbavit se závislostí. Teď už prášky nebere a nepije ani alkohol. Daleko těžší pro ni bylo přestat s kouřením. Strašně se bála, že když přestane kouřit, tak ztloustne a neudrží si krásnou postavu.
Ta pozvánka však způsobila, že začala přemýšlet o tom, jak se od střední školy změnila a kam se až dostala. Následující den se rozhodla: „A co, vždyť by to mohla být legrace.“ Naplánovala si, že poletí odpoledne a vrátí se druhý den ráno.
Ralphovi je také 43 let. Školu bral vždycky velmi vážně a ve třídě patřil mezi lepší žáky. Nebyl nijak zakřiknutý, ale rozhodně nepatřil mezi největší baviče ve třídě a držel se spíše trochu stranou. Od dob studií se stále vídá s několika dobrými přáteli a nechyběl ani na jednom třídním srazu. Školní ročenky má všechny pěkně poskládány na poličce hned vedle postele. Po maturitě šel na státní univerzitu, kde vystudoval ekologii. Původně chtěl jít na soukromou školu na Východě, ale protože jeho výsledky nebyly tak vynikající, aby získal stipendium (sváděl to na nekvalitní učitele), a jeho rodina si nemohla dovolit platit školné (vinil rodiče z nedostatku ctižádosti), tak se mu tento sen nikdy nesplnil.
Po škole získal práci ve státní službě při výboru pro ochranu přírody, kde se z terénního pracovníka postupně propracoval až na vedoucího oddělení. Bylo to jeho první pracoviště, ve kterém zůstal dodnes. Plat, který dostává, nestojí za řeč, ale svou práci má rád, protože miluje přírodu a těší ho, když o ni může aspoň trochu pečovat. S oblibou chodí na procházky kolem blízkého jezera, kde sbírá mušle a zajímavé kamínky. V této krásné přírodě se však místní podnikatelé rozhodli postavit několik nových věžáků, což považuje za naprosté barbarství, a proto do novin napsal už spoustu dopisů, v nichž velmi rázným tónem vyjadřuje svůj odmítavý postoj k tomuto rozhodnutí. Někdy ho to dokonce rozčiluje natolik, že nemůže spát ani se soustředit na práci.
Je 25 let ženatý a má tři děti. Jeho vztah se ženou už není tak vášnivý, jako býval, ale je stále velmi harmonický a je mu doma dobře. Bydlí v domku na okraji města, který vybíral tak, aby byl blízko zastávky městského autobusu. Řízení auta ho moc nebaví, takže děti vozí do školy ve velké fordce jeho žena. Za ta léta už ztratil většinu vlasů a přibral více než jen pár kilo. Nikdy v životě nekouřil a alkohol pije jen výjimečně.
Když dostal pozvánku na setkání, bez váhání ještě ten den odepsal, že rozhodně přijde. „Bude milé se s nimi zase vidět a dozvědět se, jak se všichni mají,“ pomyslel si a vzpomněl si na staré časy.
Na srazu se Janice pozdravila i s Ralphem, ale vlastně ho moc nevnímala. Chvíli jí trvalo, než ho poznala – nebýval to typ kluka, který by ji nějak zajímal – ale nakonec si na něj vzpomněla, že byl vždycky tak trochu stranou, přesně jako nyní. Jednu dobu byl do Janice velmi zamilovaný, ale ona mu nikdy nevěnovala větší pozornost. „Jen doufám, že vedle něj nezůstanu trčet při večeři, nebo se unudím,“ mihlo jí hlavou. „Jeliman!“
Jakmile si Ralph všiml, že dorazila i Janice, okamžitě se mu sevřel žaludek. Janice se kdysi objevovala v jeho nejdivočejších představách, bohužel vždycky zůstalo jenom u snů. Pomyslel si, že se trochu změnila – má jinou barvu vlasů a dokonce i její nos má malinko odlišný tvar – chová se však stále stejně sebevědomě, jako když byli ještě na škole. Slovo nafoukaně by možná její vystupování vystihovalo přesněji. „Páni,“ pomyslel si, „snad s ní nebudu sedět při večeři.“
Samozřejmě to vyšlo tak, že tihle dva se při večeři octli vedle sebe.
Ralph říká: „Janice, je fakt skvělý tě tady potkat!“
A Janice na to odvětí: „Jéé, Ralph! To je milé tě zase jednou vidět! Už je to let, co jsme se naposledy potkali!“
Podává se víno. Janice nepije, ale mezi chody vyklouzne na chodbu s cigaretou. Ralph vypije půlku skleničky Chablis a začíná se cítit uvolněně. Vezme si jednu bagetku z košíčku a podává ho Janice, která ho okamžitě pošle dál, aniž by si vzala. Tiše říká Ralphovi: „Podívej na Nancy Abrammsovou. To je neskutečné, jak je tlustá. Vždycky byla tak pyšná na svou postavu. Teď už ji asi moc nezajímá.“
„A víš, co se jí stalo,“ nakloní se Ralph k jejímu uchu. Cítí, jak krásně voní. „Nedávno se rozvedla. Manžel jí utekl s jinou. Smutný.“
Janice uždibuje ze svého talíře a Ralph, ve snaze udržet konverzaci, se jí ptá na její manželství.
„Nebudeme se bavit o manželství,“ mávne rukou Janice, „Lepší jsou jen kratší známosti.“
Ralph cítí, jak se začíná červenat, ale je taky tak trochu zvědavý. Pořádně se napije vína. „Známosti?“
„Vídám se teď s jedním skvělým chlápkem. Učí jógu v klubu, do kterého chodím. Když jsme se poznali, připadalo mi, jako bychom se předtím už znali nebo tak něco. Byla to taková neuvěřitelná přitažlivost.“
Ralph se snaží zatahovat břicho, aby jeho dobré bydlo nebylo tak vidět. Je to však nepohodlné, a tak si jednoduše povytáhne košili, aby svou tloušťku trochu schoval. Uvelebuje se v židli a je připraven poslechnout si proslov řečníka. Spíše by ho však zajímalo, jaký bude moučník. Hledá vhodná slova, jak by řekl, že Nancy Abrammsová by si už žádný moučník opravdu dávat neměla, ale vtom si Janice pomalu vláčně stoupne, položí ubrousek na svůj nedojedený talíř a chystá se odcházet. Ralph se na ni dívá, dokud se k němu nenakloní, aby ho políbila na rozloučenou. Polibek byl jen o malinko delší než obyčejný a dostatečně dlouhý na to, aby se mu začal chvět hlas.
„Jsi pořád ten starý Ralph,“ říká, smířená s touto pravdou. „Díky tobě mám pocit, jako bych byla zase zpátky ve škole. Ty ses prostě vůbec nezměnil.“
Jak to, že Ralph jí připadá stejný jako před 25 lety? Vždyť přibral nějakých 20 kilo, oženil se, má tři děti a své povolání. Čím to je, že i Ralph si o Janice myslí, že se nezměnila, přestože ta dobře vypadající, finančně nezávislá dáma má s dívkou ze střední školy jen málo společného? Je to proto, že to, co na sobě Janice a Ralph poznali, nebyl fyzický zjev, majetek, ani jejich zaměstnání, ale byly to jejich základní osobnostní vlastnosti, které určují, čím je člověk ve své podstatě. Podstatná část osobnosti je z velké části v člověku zakořeněna už od narození, je genetickým dědictvím po rodičích obdobně jako barva očí.*
Slovníková definice vysvětluje osobnost jako „souhrn duševních, emočních, sociálních a fyzických znaků jedince; osobnost určuje jeho adaptaci na prostředí a jeho charakteristické způsoby chování a prožívání“. Právě osobnost určuje, jak se chováme k ostatním lidem, jak komunikujeme, jak myslíme a jak vyjadřujeme své emoce. Jsou to vnější projevy základních znaků, které určují naši osobnost na celý život. Všechny naše myšlenky, úzkosti, naděje, reakce, způsob chování i sny mají svůj původ v této základní charakteristice.
Osobnost určuje nejen to, jací jsme, ale také to, jak se chováme. Ovlivňuje náš vztah k jídlu, pití, kouření i spaní. Určuje, zda jsme průbojní, nebo stydliví, aktivní, nebo spíše pasivní, ke komu nás to přitahuje a co rádi podnikáme, je silou, která nás nutí k určitému jednání. Má vliv i na míru prožitého stresu, na fyzické zdraví, na to, zda nás život těší, nebo ne, zda žijeme v jakémsi ospalém oparu, nebo překypujeme životním elánem. Naše osobnost je natolik složitá, že ačkoli na zemi žijí miliony lidí, nenajdete dva stejné jedince. Podobně jako fyzický vzhled i osobnost lidí může mít snad nekonečně mnoho podob. Je právě tím, co dělá každého z nás výlučným, odlišným od všech ostatních.
Poslední poznatky genetiky, molekulární biologie a neurověd dokazují, že s velkou částí základních charakteristik osobnosti se člověk už rodí a že mnoho odlišností v osobnosti jedinců je dáno právě odlišností genů, které jsme zdědili po rodičích. Jsme výsledkem evoluce trvající mnoho generací, která po miliony let sbírala nespočetně bitů informace, soustřeďovala je, tříbiíla a vylepšovala až do té doby, než se narodíme a jsme vrženi do světa. Vypadáme podobně jako ostatní členové rodiny – a v mnoha ohledech se i chováme a máme obdobné názory jako oni. Svou osobnost si nemůžeme vybrat, stejně tak jako si nemůžeme sami určit tvar svého nosu nebo velikost chodidla. Je to vrozená dimenze osobnosti.
Psychologové obvykle rozdělují osobnost na vrozený temperament, s biologickým základem, a na charakter, dotvářený v interakci se světem.
Temperament ovlivňuje dynamiku jedince především v citové oblasti, vyjadřuje, jakým způsobem jedinec činnost provádí a jak ji prožívá. Člověk se sice rodí s určitým temperamentem, ale neznamená to, že by pro každého existovala jediná jednoduchá sada instrukcí, nebo dokonce přesný plán. Samozřejmě nejsme od narození uvězněni ve své osobnosti, kterou bychom nemohli nijak pozměnit. Právě naopak. Jedním z úžasných rysů temperamentu je, že v něm samém je obsažena pružnost, která nám umožňuje přizpůsobit se různorodým životním překážkám a výzvám.
Během svého vývoje se učíme nejen poznávat svět kolem nás, ale také vypořádat se sami se sebou. Tato část osobnosti se označuje jako charakter. Charakterové vlastnosti vyjadřují vztah jedince k jiným lidem, věcem, k práci i k sobě. Charakter se v průběhu života vyvíjí – od amorálního u kojence, přes prospěšný v raném dětství, konformní v pozdějším dětství, uvědomovaný v adolescenci až k altruistickému u zralých dospělých. Každý z nás má schopnost osobnostně růst a měnit se v každé etapě svého života. Lidé se učí zkušeností, od rodičů, od kamarádů. Můžeme se poddat své povahové slabosti, nebo ji překonat. Můžeme využít svých pozitivních vlastností, které nám byly dány, nebo je zanedbat. Můžeme se poddat pokušení kouřit, pít nebo se přejídat – nebo mu můžeme odolat. Během života nás lákavé příležitosti mohou někdy svést a jindy si je zase odepřeme.
Právě Ralphův opatrný temperament vyvolal spontánní reakci „nebezpečí!“, jakmile uviděl Janice. Když ji však kamarádsky pozdravil, projevil se jeho přátelský charakter a dokázal s ní společensky rozmlouvat. U Janice se její temperament projevil, když pozorovala Ralpha a cítila skoro až fyzický odpor. Jakmile se však přinutila dát se s ním do řeči, začal se prosazovat její charakter. Oba se naučili potlačit své „spontánní“ city, aby dokázali vyjít s ostatními.
Temperament a charakter dohromady tvoří osobnost. Jsou umístěny v odlišných částech mozku a projevují se různými způsoby. Když budeme důkladně zkoumat osobnost, překonáme různé mýty, naučené reakce a stereotypy, můžeme objevit svůj základní niterný temperament, rozvinout dobré charakterové vlastnosti a stát se takovým člověkem, jakým chceme.
Tato část knihy je věnována především právě temperamentu: co to je, jak ho rozpoznat a odkud pochází. Psychologové pod pojmem temperament sledují postoj (sklony, jak reagujeme na osoby a situace) a afekty (intenzivní citové projevy, např. zlost, radost), ale my zde používáme širší definici, která zahrnuje všechny znaky osobnosti, včetně chování (co děláme). Někteří lidé se snaží popírat, že existuje vrozený temperament, a raději věří tomu, že se rodíme jako nepopsaný list papíru a jsme utvářeni pouze svým okolím. Chtějí věřit, že se můžeme změnit v kohokoli, přestože naše pokusy toho dosáhnout se opakovaně nezdařily. Ať se Ralph bude snažit sebevíc, nikdy nebude společenskou hvězdou a Janice zase nikdy nebude příliš vnímavá ke svému okolí. Oba jsou šťastni svým vlastním způsobem, ale nikdy si nebudou podobní. Stejná pravda platí pro každého z nás: máme vlastnosti, které dokážeme změnit, ale máme i takové, které můžeme pouze regulovat nebo mírně upravit. Nemůžeme být, kýmkoli chceme, ale, jak se říká na vojně, dokážeme být vším, čím být můžeme.
Na našem okolí samozřejmě také záleží, ale je pravděpodobné, že na rozdíl od rozšířeného oblíbeného názoru těmi nejdůležitějšími faktory nejsou výchova, vzdělání nebo sociální postavení. Nejvýznamnějšími bývají spíše náhodné, neovlivnitelné životní situace, případně koncentrace určitých látek v mozku, nebo něco zdánlivě tak nevýznamného jako třeba spalničky v dětství. Ačkoli si rádi představujeme, že jsme pečlivě utvářeni výchovou a vzděláváním, jsme ve skutečnosti formováni náhodnými událostmi, stejně jako když vznikají sněhové vločky – tvoří se vedle sebe a každá je jiná.
Vločka si nemůže vybrat svůj tvar a stejně ani my si nemůžeme zvolit, jaké budeme mít tělo, barvu pleti nebo vlasy. Utrácíme spoustu peněz a trávíme hodiny v posilovně ve snaze se aspoň trochu přiblížit současnému ideálu krásy, a přesto musíme opětovně přihlížet, jak se naše tělo neomylně vrací do svých přirozených tvarů. Ať se snažíme jakkoli ho změnit, většině z nás se to příliš nepodaří. Vždycky budeme jíst tak, jak jsme zvyklí, a budeme stejně aktivní, jako když jsme byli malí, nebo dokonce ještě když jsme byli v maminčině bříšku. Vědci zjistili, že je to dáno tím, že naše tělesná hmotnost je určena daleko více geny než jakýmikoli jinými faktory. Pokusy ukázaly, že myši s určitou variantou jistého genu ztloustly, i když dostávaly minimální množství jídla. I lidé, podobně jako myši, mají tento gen, a také u lidí jedna jeho varianta podmiňuje sklon k obezitě.* Někteří lidé proto obtížně bojují s nadváhou ne proto, že by neměli silnou vůli nebo že by příliš jedli, ale protože jsou geneticky „nastaveni“ na vyšší hmotnost.
Geny ovlivňují i to, jak naše tělo chátrá s věkem. Vědci nedávno dokázali genovými manipulacemi vypěstovat jednoduché živočichy, kteří žili dvakrát až pětkrát déle než ti normální.
Geneticky je regulováno i pohlaví, biologické rozdíly mezi muži a ženami. Lidský zárodek je zpočátku bez pohlavních znaků až do doby, než začne fungovat jeden jediný gen a spustí kaskádu chemických reakcí, která z poloviny z nás udělá chlapce. Změny se netýkají jen fyzického vzhledu, ale i psychických rysů. Muži jsou naprogramováni, aby si hledali více partnerek a vyhledávali více sexuálních zážitků; ženy jsou typicky monogamní – vyhledávají partnery, kteří by s nimi zůstali dostatečně dlouho, aby společně vychovali potomky. Ženy chtějí citový vztah a dobré zabezpečení ne proto, že jsou tak vychovány, ale proto, že to lidskému druhu umožňuje přežít.
Další chování, které je do značné míry určeno geny, je závislost na alkoholu, tabáku a nebezpečných drogách. Vědci se nyní domnívají, že tato závislost se netýká druhu zneužívané látky, ale toho, proč jsme na ní začali být závislí. Pro uzdravení je nezbytné pochopit, že závislost je fyzický stav, který mění samo fungování mozku.
Pokračování kapitoly najdete v knize Geny a osobnost
Ukázka je z knihy: Geny a osobnost
Molekulární genetik Dean Hamer se zabývá výzkumem genů souvisejících s lidskými vlastnostmi, jako jsou strach, vyhledávání vzrušení a homosexualita.
V knize soustřeďuje pozornost na to, zda se osobnost člověka utváří pod vlivem výchovy, nebo zda je dána geneticky. Hamer ukazuje, nakolik je naše chování intenzivně ovlivněno geny, včetně toho, jak moc jíme a kolik vážíme, jak myslíme, jak moc pijeme alkohol, užíváme drogy a nakolik se oddáváme sexu. Objasňuje též některé z nejzávažnějších a nejvíce znepokojujících stránek osobnosti, jako jsou nesmělost, agresivita, deprese a inteligence. Každá kapitola čerpá z posledních výzkumů a vysvětluje, jak porozumět sobě i své rodině. Nově vznikající molekulární biologie ukazuje, že geny jsou těmi nejdůležitějšími faktory, jimiž se lidé od sebe liší. Přesto však není charakter, určený geny, naprosto neměnný. Hamer zdůrazňuje, že je naší vrozenou vlastností reagovat na podněty z vnějšku, a tedy nechat se ovlivnit výchovou.
Vydalo nakladatelství Portál