Ještě loňského podzimu, jako správná zahrádkářka, jsem domů dotahla dvě obrovitánské dýně. Každá byla asi tak půl metru do výšky a pěkně při těle. V rohu obýváku, kam jsem je postavila, zářily svou oranžovou barvou a všichni návštěvníci je velice obdivovali.
Halloween
aneb
dýňové vzpomínání
Ještě loňského podzimu, jako správná zahrádkářka, jsem domů dotahla dvě obrovitánské dýně. Každá byla asi tak půl metru do výšky a pěkně při těle. V rohu obýváku, kam jsem je postavila, zářily svou oranžovou barvou a všichni návštěvníci je velice obdivovali. Pár těch o něco menších jsem většinou rozdala a z několika zbylých vyrobila obligátní kompoty. S ananasovou či pomerančovou příchutí, na kostičky nakrájené se dávaly do směsí s ostatními kompoty. Měli jsme ve zvyku smíchat např. švestkový, višňový, hruškový a dýňový kompot, pěkně vychladit a pak s 
pořádnou miskou mastňácky usednout k dobré detektivce�
Když jsem později na jaře odjížděla do New Yorku, obě dýničky stály spořádaně ve svém koutku a i nadále se tvářily velice dekorativně. Byt osiřel a jen díky tomu, že si tam dvakrát týdně jezdil můj synek vyprat prádlo a zalít pár opuštěných kytek, se nikde nic nedělo. Po určité době mi začal psát nepříjemné mejly o tom, že nechápe, jak jsem mohla v tak nepříjemném ovzduší žít, protože kdykoliv přijede, je v bytě �babskej puch�, který se snaží vyvětrat� Což mne pochopitelně děsně štvalo a snažila jsem se ho směrovat na rozličné důvody nelibé vůně. A tak jsme přišli postupným vzpomínáním na pár totálně shnilých brambor, které jsem mu v den svého odjezdu připravila, aby si je odvezl a uvařil (krásné, lahodné brambůrky dovezené kamarádem z Vysočiny). Ležely opuštěné v pytlíku pod kuchyňskou linkou a mladý muž na ně zcela zapomněl. Další zápach vydával obsah vázy, ve které stály dávno zvadlé růže. Ale co dál? Eliminovali jsme postupně všechno. Až jednou � asi tak uprostřed toho nežhavějšího pražského léta, mi kolem čtvrté hodiny ranní, tedy v Praze dopoledne � zavolal rozzuřený syn: �Mami! To byl příšernej hnus! Já myslel, že se pobliju! (prosím útlocitné čtenáře za prominutí, ale oni by asi v jeho situaci nemluvili jinak) Mami! Víš, co to tu tak puchlo? Ty tvý příšerný odporný dýně!!!�
Jak všichni víte, letošní léto bylo zase správně po česku bláznivé: horko � zima � horko � zima. No, a já si minulý rok nechala zasklít lodžii, čímž jsem jednak neskutečně oteplila byt (vřele doporučuji, můžete pak mít stále zavřené topení), jednak zvýšila jeho bezpečnost. A jak tedy žhavé letní sluníčko pralo do zmíněných balkónových skel, bylo v bytě totální krematorium. Chudinky dýně, které během předešlého půlroku zvolna vysychaly, aby jednou byly zcela pevné, krásné a suché, začaly nenápadně hnít a kvasit. Bohužel, právě v okamžiku, kdy se k nim Robert přiblížil � snad se jedné z nich letmo dotkl, nevím � explodovaly. Prý to byly pumy plné odporné neskutečně páchnoucí kaše. Která ho celého (plus jejich okolí) pokryla. Chudák, nejen že se musel celý vykoupat a vyprat, musel vyprat, umýt, vyčistit atd. celé zasažené území
�
Vzpomínám si na �den po�, kdy jsem měla poprvé lodžii zasklenou a nechala všechna okna zavřená. Ač byl listopad, už kolem druhé po obědě na balkóně bylo kolem 50 stupňů a těch několik kytek, které jsem ještě nedala do obýváku, jsem pak, totálně spálených, musela odnést do kontejneru. To berte jako varování, zasklený balkón účinkuje jako lupa.
A tak zatím doma dýně nejsou. Zato jsem jimi obklopena nyní zde, v NYC. Zadýňovaná je celá Amerika. Malé, šišaté, barevné, velké, umělohmotné, papírové, keramické, ve všech možných a hlavně nemožných kreacích a na absolutně všech místech. Prostě � kdo nemá někde dýni, je tu zcela �out�.
Tak mi napadá: svého času se u nás oficiálně oslavovala joločka, kterou přivážel na saních bodrý Ďéduška Maróz� Jestlipak už nezačínají Češi slavit v maskách Halloween? Nevím, doufám, doufám že ne�
Autor: Tereza Hájková