Hektor není spokojený sám se sebou

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Byl jednou jeden mladý psychiatr, který se jmenoval Hektor a který nebyl sám se sebou kdovíjak spokojený. Hektor nebyl spokojený sám se sebou, ačkoliv vypadal jako opravdový psychiatr: nosil malé brýle s kulatou obroučkou, jež umocňovaly jeho intelektuálský vzhled, uměl naslouchat lidem, tvářit se přitom zamyšleně a pobrukovat si “ehm, hm…“, a měl dokonce malý knírek, který si kroutil, když usilovně přemýšlel.

Mnoho lidí se chtělo k Hektorovi objednat, a to nejen proto, že vypadal jako opravdový psychiatr, ale proto, že znal tajemství, které je svěřeno jen dobrým lékařům a které se na fakultě naučit nedá: o lidi se doopravdy zajímal.

Když jdou lidé k psychiatrovi poprvé, jsou často poněkud nesví. Bojí se, aby v nich neviděl blázny, a přitom si uvědomují, že je to u psychiatra normální. Nebo mají strach, aby jejich případ nepokládal za příliš vážný a aby jim neřekl, že se mají obrátit jinam. Ale jen co se objednají a přijdou, začnou vyprávět o svých malých kuriózních bláznivinkách, o podivných myšlenkách, které jim táhnou hlavou a o nichž dosud nikomu nic neřekli, ačkoliv jim působí neskutečné potíže, o velkých úzkostech nebo velikém smutku, znesnadňujících jim život. Popadá je také obava, že mu to všechno nesvedou dobře podat a že se s nimi bude nudit. Tu je třeba přiznat, že psychiatr vskutku někdy vyhlíží znuděně či unaveně. Pokud si na to člověk už nezvykl, může se zaobírat otázkou, zda ho psychiatr vůbec poslouchá.

Jenomže u Hektora k něčemu takovému prakticky nikdy nedošlo: hleděl na lidi, kteří mu vyprávěli své příběhy, pokyvoval hlavou, aby jim dodal kuráže, pobrukoval si své „ehm…, hm…“ a přitom si kroutil knír, a někdy je dokonce vybídl: „Počkejte, to mi vysvětlete. Tomu dobře nerozumím.“ Zkrátka, pomineme-li dny, kdy byl Hektor velice unavený, měli lidé pocit, že doopravdy poslouchá to, co mu vykládají, a že se mu jejich příběh zdá dokonce zajímavý.

A tak se lidé k němu vraceli, hojně se objednávali, předávali jeho jméno svým známým a hovořili o něm se svým rodinným lékařem, který pak k Hektorovi posílal další pacienty. Velice záhy se tak stalo, že Hektor trávil dlouhé dny posloucháním toho, co mu lidé vyprávěli, a začal platit vysoké daně, ačkoliv si za návštěvy neúčtoval mnoho. (Jeho maminka mu stále připomínala, že by měl podražit, ale on se ostýchal.)



Jeho úspěch netkvěl jednoduše v tom, že uměl lidem naslouchat. Uměl také dobře tahat za provázky své profese.
Předně tedy na otázku odpovídal otázkou. Když se ho například někdo zeptal: “Pane doktore, myslíte si, že z toho vyjdu?“, odpověděl mu: „A co podle vás znamená, ,vyjdu z toho?´“ Lidi to okamžitě vybídlo k přemýšlení o svém případu a Hektor jim tak pomáhal nalézt způsob, jak z toho vyjít.

A za druhé - dobře se vyznal v lécích. V psychiatrii je to jednoduché, neboť existují jen čtyři velké okruhy léků, jež se předepisují: pilulky, které se berou, pokud je člověk smutný – to jsou antidepresiva, pak pilulky, které se berou, má-li člověk velký strach – to jsou anxiolytika, dále pilulky, které se berou, když má člověk nadmíru podivné myšlenky a když slyší hlasy – to jsou neuroleptika, a konečně pilulky, jež mají člověka odpoutat od výšin a hloubek příliš vysokých a příliš hlubokých – to jsou vyrovnávači nálady. Vlastně je to ještě o něco složitější, neboť pro každý okruh léčiva existuje přinejmenším desítka různých druhů pilulek pojmenovaných záměrně legračně, a psychiatr mezi nimi musí najít přesně takové pilulky, které budou nejvíce vyhovovat. S léky je to skoro jako se sladkostmi: nechutnají všem stejně.

A konečně, stalo-li se, že léky nebyly dostatečně účinné nebo je lidé prostě už nepotřebovali, volil Hektor jiný způsob pomoci, a sice psychoterapii. Jde o náročné slovo, ale znamená jednoduše tolik, že se lidem pomáhá tak, že se jim naslouchá a že se na ně mluví. Ale pozor, ne způsobem, jakým se mluví běžně, nýbrž dle návodu speciální metody. Psychoterapií je rovněž několik druhů, stejně jako pilulek, a některé vynalezli lidé, kteří jsou už dávno mrtví. Hektor si nastudoval jednu určitou psychoterapii, kterou vynalezli lidé dosud žijící, nicméně ve věku již značně pokročilém. Jde o takovou metodu, kdy psychiatr se svým pacientem diskutuje, a právě tohle se lidem také velice zamlouvalo, neboť někdy předtím už byli u psychiatrů, kteří na ně málem nepromluvili, a lidé se s tím těžko smiřovali.

A přesto Hektor nebyl sám se sebou spokojený.


Hektor si klade otázky
Hektor měl svou ordinaci ve velkém městě s velkými širokými ulicemi lemovanými krásnými starými domy. Toto město se lišilo od většiny světových velkoměst: jeho obyvatelé jedli do sytosti; když onemocněli, měli bezplatnou lékařskou péči; děti navštěvovaly školu; většina lidí měla práci. Lidé mohli po libosti chodit do kina a nebylo to drahé; byla tam muzea, bazény, a dokonce několik míst, kde se dalo jezdit na kole a nemít strach, že vás něco přejede. Lidé mohli také bez problémů sledovat různé televizní kanály, mohli číst všelijaké noviny, a novináři měli právo psát téměř vše, co chtěli. Lidé měli dlouhou dovolenou, a to i ti, jimž to občas způsobilo problémy, jestliže neměli dost peněz, aby někam vyjeli.

Přesto, že zde šlo všechno lépe než ve většině dalších velkých měst světa, našli se tu lidé, kteří měli peněz stěží na svou obživu, děti, jež nesnášely pobyt ve škole a které prováděly nehorázné skopičiny, nebo děti, jež už neměly rodiče, kteří by se o ně postarali. Byli tu také dospělí lidé, kteří neměli práci, a lidé, kteří byli tak nešťastní, že se pokoušeli o samoléčbu pitím bůhvíčeho a polykáním velice špatných pilkulek. Ovšem ti nebydleli ve čtvrti, která by se podobala čtvrti, v níž Hektor pracoval. Hektor věděl, že takoví lidé existují, neboť jich hodně léčil, když pracoval v nemocnici. A kde pracovat vlastně nikdy nepřestal: každou středu totiž Hektor nechodil do své ordinace, nýbrž docházel do nemocnice. A tam se setkával s lidmi, jako byl například Roger, jehož se Hektor zeptal:
„Rogere, vzal jste si své léky?“
„Ano, ano, pán je můj pastýř, kroky mé vede.“
...

V Hektorově ordinaci to bylo jiné než v nemocnici: pánové a dámy, kteří k němu chodili, měli za sebou dosti dobré školní výsledky, vychovávali je tatínek s maminkou a měli svou práci. A pokud ji ztratili, často se jim povedlo najít si práci jinou. Byli také povýtce dobře oblečení a uměli vyprávět příběhy a nedělat přitom gramatické chyby, a dámy byly často velice hezké (Hektorovi to někdy ztěžovalo situaci).

Některé z těchto lidí nicméně postihla opravdová nemoc nebo prožili skurtečné neštěstí, a tehdy je Hektor vcelku dobře léčil pomocí psychoterapie a léků. Ale bylo také nemálo takových, kteří netrpěli opravdovou nemocí, alespoň žádnou z těch, jež se Hektor učil léčit ještě za studií, a rovněž neprožili žádné skutečné neštěstí, jakým je například ta okolnost, že máte málo laskavé rodiče nebo že ztratíte někoho, koho jste měli velice rádi. A přesto tito lidé nebyli šťastní.
K Hektorovi například často přicházela Adelina, mladá a značně okouzlující dáma.
„Jak se vám daří?,“ ptá se Hektor.
„Děláte si naději, že vám jednoho dne řeknu: Velmi dobře?“
„Proč si myslíte, že si dělám takovou naději?“
„Musíte už mít jaksi nad hlavu mých historek, nebo snad ne?“

V tom se Adelina zase až tolik nemýlila, ačkoliv ji Hektor měl v podstatě rád. Adelina byla ve své práci velice úspěšná, byla, jak se říká, dobrá obchodnice, což znamená, že uměla prodávat věci za daleko větší peníz, než za jaký ve skutečnosti stály, a její šéfové byli nadmíru spokojení a dávali jí tučné odměny.

Přesto si stále stěžovala - v prvé řadě na muže. Jelikož byla značně okouzlující, měla ve svém životě muže vždy, ale nikdy to neklapalo: buď byl hodný, a v tom případě ji příliš nevzrušoval; nebo ji vzrušoval, ale nebyl hodný; nebo ji nevzrušoval ani nebyl hodný, a tehdy si kladla otázku, proč s ním je. Vynalezla způsob, jak učinit hodné muže z mužů, kteří ji vzrušovali: opustila je. Následně ji, jak lze pochopit, přestali vzrušovat. Šlo nadto o pány dosti významné, protože pokud jste významný nebyl, nemělo vůbec smysl si s Adelinou začínat.

Toliko v rovině otázek, které jí kladl, se Hektor Adelině pokoušel dát na srozuměnou, že vrcholné štěstí netkví nutně v pocitu nejsilnějšího vzrušení s nejvýznamnějším a nejhodnějším mužem (zejména pomyslíte-li na kombinaci velice významného a velice hodného - ta se tedy opravdu snadno hledá!). Ale šlo to ztuha, Adelina byla vskutku velice náročná.
Takových Adelin měl Hektor mezi svými pacientkami požehnaně.

Přicházeli k němu také muži, jimž to myslelo více méně jako Adelině: chtěli ženu nanejvýš vzrušující, ale zároveň velmi hodnou a v životě úspěšnou. S prací to bylo podobné: chtěli práci velice významnou, která by jim zároveň ponechávala volnost k „seberealizaci“, jak tvrdili někteří z nich. A i když se jim v práci dařilo, zaobírali se otázkou, zda by nebyli bývali mnohem šťastnější v jiném zaměstnání.

Zkrátka, všichni tito ponejvíce dobře oblečení lidé vyprávěli, že se jim nelíbí život, jaký vedou, pochybovali o své práci, kladli si otázku, zda si vzali nebo už skoro vzali tu správnou osobu, přicházeli na to, že právě teď se jim v životě něčeho důležitého nedostává a že čas běží, že nedosáhnou toho, co chtěli. Necítili se šťastně - a to nebylo k smíchu. Někteří čas od času pomýšleli na sebevraždu a Hektor byl nucen velice se jim věnovat.



A ještě podivnější bylo, že v těchto čtvrtích, kde měla většina lidí více štěstí než ostatní lidé, kteří bydleli jinde, bylo více psychiatrů než ve všech zbývajících čtvrtích dohromady, a každý měsíc si tu otevírali ordinace psychiatři noví! A podíváte-li se na mapu světa zakreslující rozmístění psychiatrů (ani ji neshánějte, těžko se dostane), ukáže se, že v takové zemi, kde žije Hektor, je více psychiatrů než v celém ostatním světě, ačkoliv v něm žije nepoměrně více lidí.

Měl pocit, že těmto nešťastným lidem nepomáhá. Sice se k němu znovu rádi vraceli, ale jeho to tížilo čím dál více. Všiml si, že se cítí daleko unavenější po konzultaci s lidmi, kteří vyjadřovali nespokojenost se svým životem, než po konzultaci s pacienty, jako byl Roger. A protože viděl stále více nešťastných lidí nezasažených opravdovým neštěstím, protože byl stále unavenější a pomalu i on sám trochu nešťastný, začal přemýšlet, zda si vybral vhodné povolání, zda je ve svém životě šťastný, jestli mu právě teď něco neschází. A dostal naprosto vážně strach, neboť si položil otázku, zda tito lidé nejsou nakažliví. Napadlo ho, že si sám bude brát pilulky (věděl, že někteří z jeho kolegů je užívají), nicméně přemýšlel dále a dospěl k názoru, že to není dobré řešení.
Jednoho dne mu paní Irina řekla:
„Pane doktore, vidím, že jste unavený.“
„Ach, to je mi líto, že je to vidět.“
„Měl byste si vzít dovolenou, ta by vám udělala dobře.“
Hektor si pomyslel, že je to velice dobrý nápad: což takhle odjet na dovolenou?
Ale protože se měl za chlapce, který bere věci vážně, napadlo ho, že si zorganizuje dovolenou tak, aby mu pomohla stát se lepším psychiatrem, neboli vytkne si cosi na způsob úkolu, jaký se zadává na prázdniny.

Bude to znamenat, že podnikne cestu kolem světa a že všude, kam přijde, se vynasnaží pochopit, co dělá lidi šťastné nebo nešťastné. Řekl si, že je-li štěstí opředeno nějakým tajemstvím, mohl by ho právě tímto způsobem konečně odhalit.



Ukázka je z knihy: Hektorova cesta aneb hledání štěstí
François Lelord

Román pro vaši duši – ke čtení, přemýšlení i darování
Tato kniha není další odbornou příručkou z oboru psychologie pro každého. Je to román, který se hezky čte, zároveň však přináší víc než jen příběh – přináší poučení, radost a snad i spokojenost. Proč tak často sníme o šťastnějším životě a nevážíme si toho, který máme? Hledáme štěstí v úspěchu nebo ve vztazích s ostatními lidmi? Závisí štěstí na osudu, okolnostech nebo na způsobu, jak na věci nahlížíme? Mladý psychiatr Hektor se vydává na cestu kolem světa, aby poznal, co je to doopravdy štěstí. Ptal se mužů, které obvykle rozesmál, a žen, které spíše rozesmutnil: „Jste šťastní?“ Na konci své cesty má Hektor třiadvacet odpovědí – a ví, že není nic jednoduššího, než být šťastný… „Filozofická pohádka pro dospělé“. S touto knihou darujete (někomu jinému nebo sobě) také něco víc.

Formát 130 x 200, vazba V8 – pevná vazba s dárkovým přebalem, 178 stran, 199 Kč
ISBN 80-903642-2-5, EAN 978-80-903642-2-6
Právě vychází ve vydavatelství Smart Press, s.r.o.
Více informací a objednávky na www.smartpress.cz

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…