Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Nezažít to na vlastní kůži, opravdu bych nevěděla, co může být dobrého na tom, když se vaše auto v pikosekundě promění na čmoudící záležitost, připomínající dýmovnici poskakující po dlažebních kostkách.
Jely jsme panička, babička a já z knižního veletrhu. Kufr nacpaný - jak jinak - knížkami. To nám to ale dalo práce, než jsme vybraly z toho množství všechny ty, které jsme tam přece zaručeně nemohly nechat! Nohy ušoupané ke kolenům, jazyk na vestě, jediná touha nás ovládající byla sednout do auta, přemístit se na zahrádku a v klidu strávit nabyté dojmy.
Pátek odpoledne, všude mraky aut, venku praží, suneme se k domovu. Už nám zbývá nějakých deset kilometrů, když při cestě do kopce auto zasmrdí, maličko se kolem něho mihne kouř a pak najednou se ocitne v dýmu celé.
„Babi vyskoč! Hoříme!“ panička v rychlosti odepíná bezpečnostní pásy, bafne mě a kabelku a jak my, tak i 86letá babička jak veverky vyskočíme z auta. No řeknu vám, chudák naše autíčko. Je černé, ale v tom bílém dýmu nebylo skoro ani vidět. No co by vás tak napadlo udělat? Nás tedy nic.
Jenže…a jsme u toho. Co může být dobrého na tom, že vám začne hořet auto? Povím vám to. Zjištění, že dobří lidé ještě žijí. Ve chviličce za námi zastavilo auto, před nás předjela motorka, oba řidiči se pustili do práce. Otevřít či neotevřít kapotu? Bafne to nebo tam je jiný problém a auto nehoří? S potěšením jsem kývala hlavičkou, protože pár dalších řidičů zastavilo a ptalo se, jestli mohou pomoci. Také byla řada takových, kteří to kus před námi hbitě otočili a prchali, co jejich autům kola stačila, aby je ten bengálský oheň, co určitě přijde, nevzal s sebou.
Tihle dva kluci šikovní (a mimochodem i hezcí a milí) si poradili. Kapotu nakonec otevřeli, jeden obětoval svou chladící kapalinu, která se vypařila stejně rychle, jako když prsknete slinu na rozpálenou žehličku, auto odtlačili do bezpečí a pak ten s autem nás odvezl na metro. A to nám nabízel, že nás odveze až domů, ale to jsme po něm fakt nechtěly. On vypadal i ten s motorkou, že by nás odvezl, ale když ona babička měla čerstvě udělanou trvalou, haf haf.
Doma jsme pak na té zahrádce seděly a panička měla bolehlav. Aby ne, takové leknutí! To babička je jiný pašák. Tak nějak se pořád kroutila, ale nic neříkala, až když panička pravila, že v kufru zůstaly ty knížky…tak babička ožila a povídá: „Já ti to nechtěla říkat, když jsi měla takový starosti s tím autem, ale já ti, holka, pořád myslela na to, co to bude za neštěstí, když nám ty knížky tam shořej.“
Konec dobrý, všechno dobré. Knížky neshořely. Vzniklá závada byla diagnostikovaná jako ve vteřině vzniklá. Žádný chlap tak nemůže paničce vyčítat, že jede a místo na budíky v autě čučí do zpětného zrcátka na svůj mejkap. A protože to bylo v pátek 13, což je paničky šťastný den, tak mi šeptala do ouška, že ani tentokrát ji datum nezklamalo. A hned ze dvou důvodů. 1) Zjistila, že dobří lidé stále ještě žijí. A 2) přihodilo se to ve městě. A to je dobře. Chystaly jsme se totiž za tetou do České Lípy a chybělo jen málo a mohlo nás to potkat cestou někde v lesích, kde by nejbližší živá bytost byl jelen. A to tedy nevím, jestli by byl ochotný vzít nás na záda.
Tak vám přeji, milé holčičky a dámy, ať máte také štěstí na dobré lidi a to nejen v nouzi. A těm dvěma moc prima klukům za paničku a babičku ještě jednou děkujůůůůůůůůůůůůůůůůůůů!!!
Vaše
Eni