Jsem docela zcestovalá čivava. V létě jezdívám k moři, hodiny v autě trávím v klidu a ráda, většinu cesty prospím. A když se vzbudím, je to proto, že si panička dává někde na pumpě kafíčko a testuje, jak voňavé jsou místní toalety.
Jsem zkrátka cestovatelský suverén. Oproti paničce jsem jazykově lépe vybavena. S přehledem štěkám německy, anglicky či italsky. Jak jinak bych mohla vědět, co povídají všichni ti italští, chorvatští a já nevím jací vůbec ještě pejsci? Koušu ovšem ryze čivavsky. Paničce s páníčkem končila dovolená a rozhodli se podívat se ještě tam, kde už dlouho nebyli. Zkrátka omrknout, co je u sousedů nového. Hurá do Německa!
A tak jsme jeli do Žitavy. Německo jako Německo, ne? Východ nebo západ, rub či líc. Panička se zaujetím cestou vyprávěla nějaké šílené historky o tom, jak se jezdívalo kdysi do východního Německa na nákupy, přičemž směrem tam jeli normálně oblečení lidé, zpátky však pak navíc ve dvou pyžamech.
Dojeli jsme do té Žitavy. Ze všeho nejvíc mě zajímaly kašny. Těch je tam hodně a jsou všechny moc hezké. Ale jinak tedy – nic moc. Město jako mnoho jiných, ničím mimořádné. A tak jsme ho pěkně prošli, okoukli co okouknout šlo a pak jsme si řekli, že to stačilo a že pojedeme raději ke strejdovi do Varnsdorfu a že to bude větší dobrodružství, než celá Žitava.. Na cestu si panička koupila vaničku jahod, které se na ni smály vyložené na pultíku na náměstí.
Sotva vyjedeme z města, hupl nám do cesty mužík v uniformě. A že prý STÁT! Koukám co se to děje, tohle neznám. Všude jsme zatím projeli hranice bez povšimnutí kohokoliv, aniž by se vůbec někdo zajímal o to, zda jsem opravdu čivava, nebo třeba spíš pašovaná chlupatá paštika. A teď nás zastavila CELNÍ SPRÁVA. Pán měl v oku radostný výraz, jako kdyby natrefil na zločince hledané Interpolem.
„Co vezete?“ bafnul. Tak jsem bafla na něj taky. „He he,“ zasmál se, „štěká, jako kdyby byla hladová!“ Panička kývla hlavou a pravila, že jsem ještě neobědvala a celníka jako hlavní chod k obědu nikdy neměla. Všechno je prý poprvé. To se pánovi zřejmě vůbec nelíbilo. „Tak copak jste si tam koupili?“ štěknul. Hm, rychle se učí. „Jahody, chcete?“ nabídla panička. Protočil oči. „A co jinak?“ To zase točila oči panička. „Co jako jinak? Jahody, vždyť to říkám!“ Pan celník si cvrnkul co kníru. „Chci vidět kufr.“ Páníček vystoupil, kufr otevřel. Musím podotknout, že náš páníček je až nechutně pořádný, takže v kufru krom nářadí a čisťoučké deky nebylo dočista nic. „Vyndat!“ zavelel pan celník. Páníček vyndal deku, vyndal nářadí, vyndal rezervu. Pan celník vypadal, že čeká, co bude vyndavat dál. „Tak snad už jen podběh,“ štěkla jsem. Celník byl znechucen. Zřejmě očekával kontraband, za který ho čeká povýšení. „Vždyť jsem vám to říkala,“ usmála se panička, „měl jste si raději dát s námi ty jahody.“
Já bych mu tedy žádné nedala. To bych je raději sama zbaštila riskujíc, že budu týden kakat červené bobečky. Ujasnila jsem si tak ale alespoň jedno: nejsem žádný postelový mopslík, za kterého mě řada lidí považuje. Jsem důležitá osoba, která budí dojem mezinárodně hledaného zločince. Možná si tedy ušetřím práci a nebudu muset vrčet, štěkat, ani kousat. Proč jinak by nás ten pan celník přeci stavěl?
Vaše Eni